Potom nám zase on vyprávěl o brněnském pochodu smrti, při kterém zahynuli všichni jeho příbuzní. Byli jsme my, šestnáctiletí studenti, vyděšení až k panice, protože jsme o tom, co se dělo při transferu Němců po válce, do té doby nevěděli.

Vždy znovu a znovu narážíme na ta slova: „my jsme to nevěděli“. Co všechno nevěděli naši rodiče, co všechno jsme nevěděli v mé generaci! Co všechno nevíme o extrémní bídě v rozvojových zemích, co všechno nevíme o Iráku, Zimbabwe, Haiti, Libérii, Somálsku, Kongu, Indonésii... Ale co také nevíme o faktickém pozadí řady jak zahraničně tak i vnitro–politických rozhodnutí našich vlád i těch popřevratových! A co všechno neví naši zákonodárci posvěcující vládě ledacos, snad z nevědomosti – viz kauza protiraketový radar či staronové Grippeny. A co nevíme o zahánění našich rómských bratří do ghett, o nulové toleranci, o faktickém rasismu naší společnosti, o Letech!

Nebo co dokonce nevíme o řadě nevinných lidí, kteří jsou trestně stíháni, či sedí ve vězení i dnes a v této zemi ze zvůle zcela konkrétních orgánů činných v trestním řízení na politickou objednávku – s kolika jsem se jen setkal v našich kriminálech jako vězeňský duchovní!

Moc toho nevíme, protože vědět nemáme. Zlo, chcete-li biblicky: Ďábel, dělá vše proto, abychom nevěděli, abychom neznali pravdu, abychom jím byli snadněji manipulovatelní, abychom v blažené nevědomosti uprostraňovali jeho rejdům a šmejdění po tomto světě. Vždyť co mohl vědět ten dobrý Sudeťák pansky rozkročený před Eifelovou věží na fotografiích, které nám ukazoval, o plynových komorách v Osvětimi? A co jsme mohli jsme my, pražští šestnáctiletí studenti poloviny šedesátých let vědět o „divokém odsunu“ ze Sudet, když se o tom nepsalo a rodiče nám o tom nevyprávěli? A co o tom mohli naši rodiče vědět?

Ale je to opravdu tak, že nevíme? Nesvádíme vinu příliš snadno na ten, či onen režim, na propagandu, na špatné informace, na Ďábla? Není to přeci tak docela pravda, že na těch všech věcech neneseme vinu, neboť jsme o nich nevěděli.

Režisér Claud Lanzmann ve svém děsivém filmu Šoa před lety nastavil divákům zrcadlo, aby si museli přiznat: nevěděli jsme o osudu Židů, ale ve skutečnosti jsme vědět mohli, vědět měli, a také vlastně věděli. A nedává vinu jen nacistům jako realizátorům, ale všem, kteří v hloubi srdce jejich děsivý plán uvítali, protože nenávist, kterou se sami neodvážili realizovat, za ně vyřídil někdo jiný.

Němci jako národ jsou právem kritizováni za to, že k Šoa mlčeli a dobrovolně neviděli a neslyšeli. Ale: udělali Spojenci- zejména po roce 1944, například po zprávě uprchlíků z Osvětimi Rudolfa Vrby a Adolfa Wetzlera - pro záchranu Židů vše, co mohli? Proč třeba nebombardovali železniční tratě ke koncentračním táborům? Nikdo uprchlíkům z tábora nevěřil - nebo nechtěl věřit - něco takového přeci nebylo možné!

Navíc – o vyhlazovacích táborech věděli nejen Němci. Ve filmu Šoa vzpomínají polští rolníci, jak naznačovali Židům v transportech brzkou smrt: přejížděli si prstem přes hrdlo. Jeden z nich popisuje, jak oral pole hned za dráty jednoho z lágrů a jak slyšel křik obětí. Na otázku "Nevadilo vám to?" zněla odpověď: "Člověk si zvykne na všechno."

Když se ve filmu Norimberský proces ptá již odsouzený nacistický říšský ministr spravedlnosti Ernst Janning svého amerického soudce Haywooda, kde udělal chybu, odpoví mu Haywood, že již tehdy, když poprvé jako soudce soudil ne podle práva, ale na politickou objednávku. To ostatní již byl jen důsledek.

Vina za židovský osud nezačíná až v Osvětimské bráně. Začíná už u žlutých hvězd, povinně přišitých na kabátech a okolím zbaběle, či možná i souhlasně akceptovaných, u zákazu pro Židy chodit do určitých veřejných míst a jezdit v dopravních prostředcích. U norimberských zákonů a pokračující komunikaci politiků s Hitlerem poté, co tyto zákony byly přijaty.

Jak to, že se většina společnosti nejen v Německu, ale i v okupovaných zemích (čestnou výjimkou byli Bulhaři a Dánové) nevzbouřila proti tomu, že jejich sousedé kamsi mizí, že jsou náhle společensky degradováni? Přesně to říká náš dnešní biblický text: „Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt“.

Pro letošní leden připravilo Židovské muzeum v Praze kampaň na zastávkách tramvají i u velkých nákupních center s nápisy: "Modrooké osoby mají zakázáno používat telefonní automaty" nebo "Osoby s pihami mají zakázáno používat autobusy a trolejbusy“ nebo „Holohlaví mají zakázáno telefonovat“.

Stejně absurdní, šokující a nebezpečné totiž byly protižidovské zákazy a nařízení, které platily na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945. Židovské muzeum v Praze tak chtělo hlavně mladým lidem připomenout, jaké perzekuci byli Židé vystaveni za nacistické okupace. A také, jak je možné, že jejich sousedé tomu mlčky přihlíželi.

To se totiž může kdykoliv stát znovu a opět. Pravda o nás lidech je totiž taková. Zajímá nás jen to, co se týká nás samotných. To ostatní je daleko, a tak o tom raději nevíme. „Což jsem strážným bratra svého?“ ptá se Kain Právě v tom je podstata kolaborace se zlem, že těmi strážnými být nechceme. Myslíme si, jak je to mazané a taktické, starat se jen o to své. Ale biblická moudrost mluví jinak.“Budeš-li v čas soužení zbabělý, nezachráníš se v posledu tím, že se vykašleš na ty ohrožené“.

Naopak ohrožuješ tím sám sebe, neboť pravda, právo, svoboda jsou nedělitelné. Všechno se tě dotýká, každá smrt umenšuje i tebe. Tvoje svoboda, tvůj život jsou v ohrožení, dokud lidé okolo trpí v nesvobodě a bezpráví. Ve svém vlastním zájmu vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt, ujmi se těch, kteří se potácejí na popravu. Zítra se můžeš potácet a být vlečen ty sám. A pak budeš čekat na svého strážného. Myslíš, že přijde?

Člověk má vědět, co se děje tomu, kdo žije vedle něho. I v těch nejhorších dobách se našli takoví, kteří uměli Židům, vězňům, pronásledovaným, Romům, vyháněným pomáhat, protože neměli v srdci nenávist a nenechali si namluvit, že jsou to jejich nepřátelé.

Často se ozývá nad takovými věcmi, jako je holocaust, otázka: jak je možné, že to Bůh všechno dopustil? Ale není to tak, že to dopustili lidé? Kdyby se v Německu (ale pak i Rakousku, Slovensku, ....) před sedmdesáti lety křesťané chovali podle svého vyznání, nemuselo k těm hrůzám vůbec dojít, nebo nemusely být tak strašlivé.

Kdyby se všichni byli ztotožnili se Židy tak, jak to udělal dánský král Kristián X., který si na šaty sám připnul Davidovu hvězdu a jeho poddaní ho následovali! Svou odvahou zachránili tisíce životů a sobě neublížili... Proč jsme to neudělali také? kdyby všichni byli ochotni nosit žlutou hvězdu, z milosrdenství a lásky k bratru, museli by se nacisté zastavit a holocaust by se nekonal.

Každé zlo je v zárodku takřka nepozorovatelné, nejeví se tak. Měli bychom být citliví i na drobné nespravedlnosti a nemlčet. Nebuďme lhostejní. Jenom tak lze po všech těch hrůzách lidské lhostejnosti, co jich jen v historii bylo, čestně žít.  Biblický text, o kterém mluvíme, je vytesán do kamene, který připomíná kde kdysi stávala v Norimberku synagoga. „Když říkáte, my jsme to nevěděli, zdaž tomu Hospodin nerozumí, ten který chrání tvůj život, to neví? Bůh odplatí člověku podle jeho činů!“

Amen