Chybí mi přesný plán a spoléhám se na každodenní improvizaci. Jedno je však jisté: chci se dostat na severozápad země, poznat skotskou Vysočinu. A protože nemám peněz nazbyt, rozhoduji se, že budu stopovat. Z doslechu vím, že by s tím neměl být problém. Nejen, že je tu abnormálně bezpečno, ale i obyvatelé jsou velmi vstřícní. Stopování má navíc své kouzlo - člověk může poznat spoustu lidí a zároveň otestovat vlastní angličtinu v konfrontaci s desítkami rozličných přízvuků. Jelikož v komunitě žili lidé snad z celého světa, se skotským nářečím jsem neměl příliš co do činění. Podle prvního úspěšného stopu usuzuji, že od této chvíle tomu bude naopak. Zastavuje mi statný Skot ve velkém Fordu a já mu téměř nerozumím. Přesto si povídáme, nějak to přece jenom jde. Nejbližší město je však nedaleko, a tak se po chvíli loučíme. On je zdejší a já region opouštím. V centru jihoskotského Dumfries se na křižovatce otáčím a šlapu k silniční výpadovce do centrální části země ve směru na Glasgow. Na kraji města začínám znovu stopovat. Po dvaceti marných minutách strávených na poměrně rušné silnici trochu znervózním, ale ne nadlouho. U mých nohou brzdí červené Volvo a v ní příjemná postarší dáma. Když zjišťuji, že jede téměř tam, kam chci dnes dorazit, zaraduji se. Mluva rodilé Angličanky je navíc precizní, takže s dialogem nemám problémy. Povídáme si o lecčems, o její rodině, i o zemi, z níž pocházím. Svěřuje se mi, že v 70. letech krátce pobývala ve Vídni a Československo proto měla na dosah. Popisuje mi své tehdejší pocity. Socialistické země za železnou oponou pro ni byly velkou neznámou, něčím tajemným a snad i nebezpečným. V Rakousku se prý cítila, jako před hradbami jiného světa. Rozhovor pokračuje a stáčí se k tématu britského venkova a malých jazyků. Zatímco v takovém Walesu či Irsku původní keltské jazyky prochází dobou obrození, skotská gaelština se běžně používá pouze na zdejších ostrovech. I v jihozápadním cípu Anglie existuje jedinečný keltský jazyk, ale mluví jím pouze obyvatelé několika vesnic, časem možná také zanikne -- sděluje mi zajímavou informaci řidička a já si v duchu si říkám: tak jestli mi budou zastavovat stejně nenudní lidé, mám se na co těšit. (Rodilých galských mluvčích existuje v nynějším Skotsku v současnosti už jen přibližně 50 000 -- 80 000, pozn. JČ.) Asi po dvou hodinách jízdy vysedám v Prestwicku. Paní jede na místní letiště a já musím kousek dál na sever. Na rušné výpadovce mi po chvíli zastavuje manželský pár z Glasgowa. Po pár úvodních větách si uvědomuji, že tentokrát se bude spíš mlčet. Místní akcent je totiž nejsilnější právě v největším skotském městě. Cesta do přímořského letoviska Largs uběhla rychle. Začalo odpoledne a já jsem tam, kde jsem chtěl být. Navíc mám před sebou spoustu času. Setkání s přítelem, kterého zatím znám pouze prostřednictvím internetové pošty, se má uskutečnit až večer. Bez rozmýšlení vyrážím k turistické kanceláři, kde získávám nejen informace o tomto městečku, ale i o celém regionu. Poté vyrážím k moři. Chvíli se procházím po nábřeží a užívám si krásného dne. Podle spousty pouťových atrakcí usuzuji, že večer tu bude ještě veselo. Na konci korza se zastavuji a kupuji si lístek do expozice starobylé vikingské vesnice. Zmíněné etnikum hraje v historii Skotska nezanedbatelnou roli a vikingský festival zde proto pořádají každým rokem. Procházím se mezi slaměnými příbytky a poznávám každodenní život skandinávských mořeplavců. Je sice z dnešního pohledu jednoduchý, ale na druhou stranu velmi tvůrčí. Kvalitní zbraně a mimořádně zdařilá plavidla schopná překonávat obrovské vzdálenosti to dokládají. Jedna z Britek převlečená za vikingskou hospodyni mi ochotně vysvětluje zásady staré norské kuchyně a nabízí mi opečené obilné koláčky. Po tomto příjemném labužnickém intermezzu se seznamuji z dalšími obyvateli muzejní osady. Mladý válečník mi ukazuje výrobu obranného štítu a starší pán mě zasvěcuje do historických souvislostí. Vikingové řadu let ovládali většinu skotských ostrovů a právě u břehů Largsu se měl odehrát rozhodující střet mezi Skoty a Nory, jenž byl počátkem ústupu Skandinávců ze strategických pozic. Znovu si potvrzuji, že historie této země je víc než pestrá. S příjemnými vikingskými nadšenci, z nichž jeden dokonce uměl polsky, se po chvíli loučím a kráčím k nedalekému kostelu. Právě zde probíhá svatební obřad a já mohu porovnávat, v čem se liší od toho našeho. Asi nejvíce to bude hudební kulisou a slavnostním oblečením. Před svatostánkem nejenže hraje dudák v originálním skotském stejnokroji, ale i ženich má na sobě tradiční mužskou sukni zde nazývanou "kilt". Žádným tajemstvím přitom není, že pod ní už nic jiného nenajdete. Sukně je totiž vlněná a v trenýrkách by se chlapi prý uvařili. Zbytek odpoledne už tak zajímavý není. Pomalu se procházím městečkem a poznávám místní zákoutí. Mají tu krásné kostely, a tak je na co se dívat. Zpestřením je určitě i pravidelná lodní doprava "ferry" z místního přístavu na nedaleký výletní ostrůvek - prý nejdostupnější ze všech skotských. Nastal večer, čas setkaní s mým "internetovým" přítelem. V příjemné přístavní kavárně poznávám člověka, který velmi slušně mluví česky. Důvod je jednoduchý: chlapík mimo to, že přednáší sociologii na jedné ze skotských univerzit, navíc i několikrát do roka zajíždí na Slovensko a do České republiky. O těchto zemích před deseti lety psal svou doktorandskou práci a zůstal jim věrný do dneška. Středoevropský prostor je jeho prioritním badatelským tématem. I z tohoto důvodu řeč nevázne. Večer spolu zakončujeme v jedné z místních hospod a já se znovu utvrzuji v tom, že kvalitu českého chmelného moku těžko něco překoná. Setkání s tímto mužem mě opět na chvíli přenáší do české reality. Po delší době znovu používám mateřský jazyk a navíc mohu nahlédnout i do naší literatury. V bytě britského čechofila nacházím nejen hromádky českých periodik, ale nahlížím i do několika knížek. K přečtení mne svádí jedna kapitola z cestopisné knihy Petra Placáka. Píše se v ní o pouti několika pražských intelektuálů moravsko-slovenským pomezím. Neodolávám a po delší době se alespoň zprostředkovaně propojuji s rodným krajem pod Javořinou. Po dočtení textu spokojeně uléhám. Usíná se mi dobře. PS