Paroubkův rozhodující přínos pro ČSSD v okamžiku jeho nástupu do čela vlády a později i strany byl v sebevědomí, vůli a pracovitosti. Bylo by nešťastné tyto kvality v časech opozičních zahazovat. Topolánkův kabinet v těchto dnech veřejnosti servíruje ekonomické reformy tak radikální, jaké jsme od ODS nezažili ani v devadesátých letech. Premiér se chová jako hulvát, jeho náměstek šíří xenofóbní výroky, vláda se pouští do bezpečnostního dobrodružství s americkým systémem protiraketové obrany. Opozice má ideální příležitost za sílící podpory občanů pravicovou koalici cupovat kousek po kousku. Měnit v takové situaci lídra by hraničilo se zločinem. Navíc je to Paroubek, kdo si zaslouží, aby řádně vládě vymáchal čumák v plodech její práce.

Každý je nahraditelný. I Jiří Paroubek. Přesto platí, že muže (nebo ženu) srovnatelných předpokladů pro vůdčí roli sociální demokracie nemá. Paroubek se nemýlí, když popisuje nevděk ČSSD ke svým předsedům a pravidelné mydlení schodů. Hlavně Vladimír Špidla by o tom mohl dlouze povídat. Ze závětří se samozřejmě kibicuje nejlépe, zejména těm, kteří by vrcholnou odpovědnost nikdy nebyli schopni převzít. Na druhé straně ale už někdejší Grossovo odcházení na etapy ukázalo, jaké důsledky může mít přehnané odkrývání slabin a upadání do depresivních nálad.

Politické strany mají často tendenci počínat si stádně. S tím souvisí i styl soupeření o právo vést ostatní. Jakmile nejsilnější samec zaváhá, zapochybuje, vyrábí si potenciální vyzyvatele. V případě ČSSD je nadto varovné ohřívání latentních konfliktů, ke kterým partaj sklouzává, když se jí přestane dařit – prohraje volby, kráčí z aféry do aféry, je vyšachována z exekutivních pozic... Sociální demokraté občas mívají problém se sebekontrolou a když jim je nabídnuta debata o interních potížích, preferují ji před celospolečenským působením.

Přitom kondice, v níž se ČSSD aktuálně nachází, není zatím vůbec špatná. Zbavena byla ocelové koule v podobě neúnavného a pomstychtivého glosátora z Vysočiny, žádný odliv poslanců po dvojici Melčák-Pohanka neutrpěla a ve skutečné modernizaci, systematickém otevírání se novým sympatizantům jí téměř nic nebrání. Ale protože to vše přináší spousty úkolů, je nezbytné, aby došlo k jejich rozdělení v rámci stranického vedení, aby jedni netáhli a druzí se nevezli. To je koneckonců nejracionálnější aspekt Paroubkovy reflexe.

Proti slabším chvilkám nikdo nejsme odolný. Kamenovat Jiřího Paroubka za projevené emoce není na místě. Berme události posledních dnů coby jeho jisté polidštění, které mu něco přinese a něco vezme. A pak třeba i uzná, že mnohem těžším závažím pro předsedu strany jsou vždy kývající hochštapleři či mladí konzervativci přemalovaní na oranžovo, než analytici a komentátoři, jejichž údělem je nemilosrdně nastavovat zrcadlo.

Autor je předsedou Masarykovy dělnické akademie. Článek vychází v Literárních novinách č.15