Vzpomněl jsem si na Vonnegutovo kázání, když jsem začal psát toto své „virtuální“. Znovu jsem si jeho kázání po letech přečetl, potom celou Vonnegutovu knížku s tímto názvem, a nakonec jsem se hodiny a hodiny opět pročítal Vonnegutovými texty.

Po řadě let jsem si pro sebe znovu objevil tohoto kultovního autora mé generace, spisovatele, kterého výstižně charakterizuje Josef Jařab: „Vonnegutův největší úspěch je v tom, že se mu daří přivést masy čtenářů k přemýšlení stejnými prostředky, jakými byli původně od náročnější intelektuální činnosti odváděni. Tím se stal součástí masové kultury a zároveň jejím překonavatelem“.

Zmiňuji na Květnou neděli Kurta Vonneguta nejen pro jeho stejnojmennou knížku, ale zejména proto, že celoživotní dílo tohoto dnes čtyřiaosmdesátiletého amerického militantního humanisty a pacifisty je jakoby jednou velkou parodií na slávu tohoto světa. Tu slávu, kterou sledujeme i při vítání Ježíše - týmiž zástupy Jeruzalémanů, které jej po pár dnech ženou na popraviště.

Ostatně tradiční liturgie na Květnou neděli to zdůrazňuje: má jakoby dvojí tvář. Nejprve se na počátku připomíná radostný okamžik, kdy Krista vítají zástupy, které v něm vidí onoho vytouženého mesiánského krále. Jásají, mávají ratolestmi, prostírají mu na cestu pláště, volají Hosana Synu Davidovu. Vítají, jak se domnívají, revolucionáře, který připraví krvavou lázeň Římanům.

Ale pak se čtou pašije, nálady zástupů jsou vrtkavé; v ústech mnohých se během několika dní Hosana změní v Ukřižuj. I učedníci, kteří byli tak plni nadšení a ujišťovali ho, jak za ním budou stát, ho všichni opustili a utekli.

Květná neděle připomíná "světský" triumf, okázalý, viditelný, očekávaný lidem Jeruzaléma; triumf násilné revoluce, který Kristus odmítl. A příští neděli si budeme připomínat ten druhý "triumf", který připravil Bůh - vítězství nad hříchem a smrtí. Tento triumf je tak nenápadný, jak jen nějaká událost může být. Děje se beze svědků, v noci, je vystaven všem pochybnostem od prvé chvíle až po naše dny. Nikdo není žádným vnějším důkazem nucen uvěřit, že nešlo o podvod učedníků či vidiny hysterických žen.

Avšak ti, kteří věří, že Kristův příběh neskončil zapečetěním náhrobního kamene, v tomto druhém, tichém vítězství vidí něco, co se netýká jen Krista, nýbrž co je rozhodující bitvou ve válce dobra a zla, která prostupujeme celými dějinami lidského rodu

A co na to hořký ironik Vonnegut?: „..jeden chovanec tohoto blázince, který nazýváme Zemí, byl partou svých spoluchovanců přibit na dřevěný kříž. Zatloukli mu při plném vědomí hřeby do zápěstí a nártů. Pak kříž vztyčili, aby visel tak vysoko, že mohli i ti nejmenší z davu vidět, jak se zmítá ze strany na stranu. Dovedete pochopit, jak tohle mohli lidé udělat jinému člověku? Jasně. Je to zábava. Zeptejte se věřícího římského katolíka Mela Gibsona, pro kterého bylo aktem zbožnosti vydělal majlant na filmu o umučení Krista. Nezáleží na tom, co říkal Ježíš“.

Nejen Vonnegutovy názory, ale i jeho jazyk jsou ostré, někdy až radikální. S provokativní rozkoší vypráví skoro v každé knize, že je levičákem, že vyznává obecně humanistické hodnoty, které chápe jako protiklad a nesmiřitelný antagonismus vůči tradičním hodnotám konzervativní americké politiky jako jsou fundamentalistické zakořenění ve víře, sebejistá až samolibá důvěra v reálnou existenci amerického snu, jakési kovbojské selfmademanství spojené s malou empatií k sociálně i jinak slabším vrstvám obyvatel.

A přesto – či právě proto platí to, co říká v Květné neděli: “Kdybyste se obtěžovali číst mé knihy jako vzdělané osoby, dozvěděli byste se, že se nezaobírají sexem ani nepropagují násilí. Apelují na lidi, aby byli laskavější a zodpovědnější, než jsou“.

Není žádným překvapením, že ve Vonnegutovi mají svého velmi razantního kritika i oba američtí presidenti Rushové: „A víte, proč je tak Bush nasraný na Araby? Protože vynalezli algebru. Vynalezli také číslice, které užíváme, včetně symbolu pro nic, který před nimi nikdy nikdo neměl. Myslíte si, že jsou Arabové pitomci? Tak si zkuste nějaké nezkrácené dělení s římskými číslicemi“.

Ani na chvíli těmito citacemi z Vonneguta neopouštíme téma Květné neděle, téma davu, který spoléhá na násilné vítězství své pravdy a své představy o svobodě. Vonnegut píše: „Teď je mi už jasné, že Amerika nemá nejmenší šanci stát se rozumným a humánním státem. Poněvadž moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Lidi jsou jako šimpanzi zpití do němoty mocí.

Když teď tvrdím, že naši čelní představitelé jsou mocí opilí šimpanzi, neriskuji tím, že tak rozbíjím morálku našich vojáků, kteří bojují a umírají na Středním východě? Jejich morálka už je tak jako tak na kusy, stejně jako mnohá těla. Jednalo se s nimi způsobem, který jsem sám nikdy nezakusil - jako s hračkami, které dostalo pod stromeček děcko z bohaté rodiny.

Šíříme demokracii, není-liž pravda? Stejným způsobem přivezli křesťanství evropští objevitelé indiánům, které teď nazýváme "původní Američané". Jak byli tehdy nevděční! Jak nevděční jsou dnes obyvatelé Bagdádu. Tenhle vůdce a jeho kohorty mají s demokracií společného asi tolik, co měli oni Evropané společného s křesťanstvím.

Smím vám říci pravdu? Nezní to jako z televizních novin, že? Domnívám se, že pravda je taková: Jsme všichni závislí na fosilních palivech a odmítáme si to přiznat a absťák je za dveřmi. A stejně jako všichni závisláci s absťákem na krku, i naši političtí vůdci se dopouštějí násilností, jen aby si pro sebe urvali poslední zbytky matroše.

Vonnegutův pacifismus zcela jistě pramení ze zážitku z  14. února 1945, kdy spolu s ostatními americkými zajatci bydlel v bývalých mrazírnách drážďanských jatek několik pater pod povrchem země a kdy proto jako jeden z mála přežil bombardování Drážďan spojeneckými letadly. Američtí vězni, mezi nimi také Vonnegut, byli odveleni jako hledači mrtvol. Vytahovali mrtvé z trosek a skládali je na vysoké pohřební hromady. „Drážďan mi bylo líto, protože to město nacistům patřilo jenom dočasně a po staletí bylo kulturním pokladem celého lidstva. A mohlo se jím zase stát“.

Bombardování Drážďan si tenkrát vyžádalo 130 000 obětí. O 35 let později Vonnegut napsal o knize Jatka č.5, kde bombardování Drážďan popisuje s narážkou na svůj honorář: „Říkám obvykle, že jediná lidská bytost na této planetě profitovala z tohoto náletu, který musel jistě stát desítky milionů. Nálet nezkrátil válku ani o desetinu vteřiny, neoslabil německou obranu nebo útok, neosvobodil jedinou osobu z tábora smrti. Pouze jedna osoba na tom vydělala – ne dvě, nebo pět, nebo deset. Jen jedna. Já. Dostal jsem tři dolary za každého mrtvého.“

Citoval jsem v úvodu tohoto textu Josefa Jařaba. Na závěr si ho dovolím parafrázovat: „Vonnegut by měl každého z nás inspirovat v tom, že se mu daří přivést masy lidí k přemýšlení stejnými prostředky, jakými byli původně od náročnější intelektuální činnosti odváděni. Tím se stal součástí masové kultury a zároveň jejím překonavatelem“.

Kéž by to platilo alespoň pro pár českých spisovatelů, novinářů, farářů, učitelů, publicistů... a dalších profesí, povolaných k práci s lidmi, k práci směřující k tomu, co řekl v Americe syn Kurta Vonneguta. A to už je také poslední citát:

„Dr. Vonnegut odpověděl svému starému vetchému otci toto: Otče, jsme tady od toho, abychom si to tu pomáhali přežít, ať už ,to' znamená cokoliv. Takže vám to předávám. Zapište si to, uložte si to do počítače a můžete na to klidně zapomenout.Musím říci, že mi to připadá dosti trefné, skoro tak jako: "Čiň druhým jen to, co chceš, aby oni činili tobě." Hodně lidí si myslí, že to řekl Ježíš, protože Ježíš podobné věci říkal s oblibou. Ale ve skutečnosti to řekl čínský filosof Konfucius 500 let před tím, než se narodila nejlidštější ze všech lidských bytostí jménem Ježíš“.

Amen