Na zprávě o řežbě školáků bylo zajímavější všimnout si něčeho jiného: V jejím závěru zazněl (a komicky vyzněl) vstup ředitele jedné ze škol; ředitele školy nesoucí jméno české spisovatelky incident překvapil prý proto, že se rvačky, buď přímo nebo jako diváci, zúčastnili i žáci, kteří třeba již dva roky sponzorují ze svého (?) studium chudému indickému chlapci!

Roztrpčeného ředitele jsem však zanechal v intimitě, aby se mohl v klidu vyrovnat se svým zklamáním, a obrátil jsem pozornost směrem k dynamickému žáku, který nese na poštu balíček s Harry Potterem v angličtině, adresovaný do daleké Indie, a v druhé ruce zahřívá boxera v kapse.

K této zdánlivé nesourodosti jsem se mohl postavit v zásadě dvojím způsobem: buď jsem nad ní mohl rozhořčeně a nechápavě vrtět hlavou jako ředitel školy, a prožil bych si ji jako další z mnoha malých rozčarování, nebo jsem v ní musel chtě nechtě rozpoznat přirozený příznak doby - doby jednotlivostí, doby jednotlivých činů bez společné perspektivy.

Meteorologové a fyzici užívají termín adiabatický děj. Jde o termodynamický děj s ideálním plynem, při kterém nedochází k tepelné výměně mezi plynem a okolím. Přitom se však tlak, teplota i objem plynu mění. Pro pojetí této úvahy pozměňme adiabatický děj na adiabatický čin - a máme čin, jehož smysl, pro toho, kdo činí, tento čin nepřesahuje, zůstává izolovaný a ohraničený činem samotným. Jednotlivé činy se nevztahují k žádným imperativům, idejím, neodpovídají žádné perspektivě, a ačkoli mohou mít (a mívají) vliv na okolí, jsou vlastně samostatné, jednotlivé, osiřelé. A tudíž ani motivem adiabatických činů není žádná perspektiva hodnot, ideje nebo imperativy, nýbrž cosi jako okamžitá nebo dočasná inspirace často jinými adiabatickými činy, které už učinil někdo před námi pod vlivem více či méně oblýskaných proklamací – ať poznanými v našem bezprostředním okolí nebo třeba díky novinám, televizi nebo internetu.

Chceme-li tedy osvěžit ústeckou nepříjemnost jen trochou vlastní komiky, stačí, když si zavrtíme hlavou nad podivně koloidní povahou mladíka, který s kamarády drží z kapesného nad vodou indického vrstevníka, a s týmiž hochy jde po obědě natrhnout boxerem ústa bratrstvu ze školy „nepřátel“.

Ale můžeme se také pokusit poodstoupit od celé té věci, jako poodstupujeme od dráždivých teček na plátně, jestliže chceme opravdu vidět impresionistický obraz. Je dobré se k tomu odhodlat i navzdory tušení, že odměnou nám nebude pohled na Monetovo zátiší s čluny, ale spíše opět znepokojivá abstrakce, o jejímž smyslu nám nikdo nic kloudného neřekne. A jaký z toho tedy vzniká dojem, imprese?

Snad je to jeden z obrazů Baudrillardovy hyper-reality tvořené jednotlivými barevnými kaňkami, našimi „adiabatickými“ činy a ději, které chovají svůj smysl vždy jen pro sebe a k ničemu dál neodkazují. Tím pádem se smysly jednotlivých činů ani nekříží, nezápasí spolu o převahu, o nic nejde... V této logice není tedy nic podivuhodného na tom, když mladík jeden den vystýlá balíček do Indie mandlemi v čokoládě a o patnáct hodin později vyráží boxerem zuby žáku z jiné školy – v podstatě se vždy nechává jen svést: k prvnímu adiabatickému činu jej svádí inspirace ve všeobecně proklamovaném humanismu a solidaritě, a on jen následuje řadu podobně adiabaticky činících vrstevníků, ke druhému adiabatickému činu ho inspiruje neméně rozšířená reklama o tom, že život je boj, že je potřeba dát o sobě vědět a taky občas někomu pořádně na držku. Pozítří možná půjde do horší čtvrti roznášet obědy seniorům, protože často slýchá, že je mravné pomáhat starým lidem, a popozítří se s Robertem a Kohlíčkem pokusí natočit reálný mikrothriller, v němž by měl Robert zkusit obtáhnout ve sklepě tu krávu Jánskou, protože někde četl, že cenu mají jedině filmy, které jdou až na dřeň reality, a ne ty trapně vykonstruované kraviny v televizi. S takovým vrcholem týdne může soupeřit ještě sobota, kdy by měl strýc Roman přivézt sladké štěně stafordšírského teriéra, do něhož vkládá tajné naděje, že kočku od sousedů konečně roztrhne jako hada.

Je asi načase polevit a zkontrolovat, jestli z ústecké události zbytečně neroztáčím hysterickou a exhibiční spirálu, místo toho, abych dal za pravdu syntetizující a smiřující moudrosti, že kluci jsou kluci, hrají si na tvrďáky, občas si vymýšlejí voloviny, rvou se, a jednou se tomu zasmějí. Ano, může to tak být a zřejmě tomu tak i bude. Jenže jako písek v botě mne stále spolu s výrazem „boxer“ dře i spojení „chudý indický chlapec“. Společně mne koneckonců přivedly k logice adiabatických činů. A v ní může mít uvedený model útěšné syntetizující a smiřující moudrosti zároveň svou znepokojivou obdobu: á propos – proč by se kluci, kteří si dnes hrají na tvrďáky s boxery, za čas nezasmáli i tomu, že jako kreténi kdysi posílali sešity nějakému přičmoudlému tydýtovi ze středověké Indie? V čase jednotlivostí, nepřesahujících se činů, v téhle adiabatické logice - je to klidně možné.

Snad jsem to opravdu přehnal a každým dalším řádkem se víc a víc sám usvědčuji, že mi celá ta skvělá zpráva o rvačce posloužila jen k tomu, abych z ní škodolibě vyňal výrazy „boxer“ a „chudý indický chlapec“, na nich vystavěl tuhle úvahu, a o nějaké natržené a ubrečené tváře se už pranic nestaral. Kus domyšleného příběhu s fiktivními jmény je samozřejmě skeptický avšak nikoli přehnaně skeptický konstrukt.

Přiznávám tedy konečně, že mi o puberťáky, kteří si to rozdali v domluvené adiabatické rvačce (a podle nejčerstvějších zpráv už domlouvají další), příliš nešlo. Bál jsem se totiž rizika, že by i mou úvahu sevřela adiabatická fazóna: že bych mohl skončit u nějaké formy moralistního kýče, jehož půvabnou podobu umějí vytvořit například trenéři bojových umění s pedagogickými ambicemi (případně pedagogové s bojovými ambicemi). Není přece těžké představit si ústeckou obdobu Chucka Norrise, jenž užaslým žákům nejprve promítá zpomalené video se strašlivými účinky boxeru na lidskou čelist, na což naváže řečí o tom, že dobro je dobro je dobro... a nakonec třídě předvede, jak lze skrze otevřené srdce a pomocí drtivých technik kung-fu přemoci zlo tak, aby upustilo od dalších skutků. Jde o přístup moderní, efektní - a typicky adiabatický a narcistní.

Nicméně odpovídá současnému modelu jakési společenské korekce, která se snaží dbát na to, aby se příliš ostré lokty obalovaly alespoň instantními dobrými skutky (adiabatickými pochopitelně) a nezdravý altruismus se naopak pokouší přivést k boxu (adiabatickému boxu). Výsledkem bývají často kýče altruismu (hokejista, který protihráči zlomil krční páteř, sedí adiabaticky uprostřed hroznu dětí v dětském domově) a kýče „lidí, kteří se dovedou se životem prát“ (na snímku pózuje žena s křečovitým úsměvem, která evidentně žije v trvalém stresu, jemuž však čelí tréninkem adiabatického karate).

V závěru se sluší vrátit se k původu úvahy:

Primátor Ústí nad Labem říká, že město před rvačkou dvou škol nestrčí hlavu do písku, protože je to celospolečenský problém (rozuměj rvačky škol). Nehledě k tomu, že neschovat hlavu do písku je vždy o něco snazší, jsme-li uprostřed stáda hříšných pštrosů a nikoli jediným provinilým pštrosem, je třeba pochopit, že celospolečenský problém domluvených bitek s boxery je jen podmnožinou většího celospolečenského problému – našeho adiabatického uvažování a z něj vycházejících činů. Primátorova slova: „Chceme dětem vysvětlit, že facka v televizi může vypadat nevinně. Ale že ve skutečnosti rána za použití zbraně, jakou je boxer, je může poznamenat na celý život.“ mne svým způsobem rmoutí, protože sama nesou adiabatické příznaky.

Nejsem tak cynický, abych ústeckým pedagogům nepřál úspěch s osvětou. Jen o něm pochybuji. Primátorovo vysvětlení bohulibého záměru mi postačuje k obavám, že ani osvěta na školách se nezbaví své obalující adiabatické mázdry, která jen poroste s ní a její smysl udrží jen uvnitř sebe. A předpokládám, že podobnou mázdrou budou bezpečně ošetřeny i mysli většiny žáků.

Mladý psycholog neformálně hovoří o klukovských rvačkách, sympatický učitel sedí na katedře a občas se zasměje. Poněkud sošně stojí před tabulí tisková mluvčí policie a u umyvadla mladý poručík s rukama v bok. Psycholog nenásilně přechází k tomu, že si nemůžeme myslet, že by Sylvester Stallone vydržel „takový děla“ jako ve filmu i ve skutečnosti a vstal po nich ze země úplně „ready“. Mluvčí si nenápadně upraví sukni stejnokroje. Kluky fascinuje její soláriem opálený dekolt a přemýšlejí, jestli má tanga. Dívkám připadají otřesné její permanentně zvýrazněné rty. Učitel zavírá okno, protože pod ním někdo túruje Ducati. Hodina adiabatické osvěty končí, starší brochovští náměsíčníci děkují za pozornost mladým brochovským náměsíčníkům, kteří slušně vstávají z lavic.