Podle Písma táž osoba, která je pravý Bůh i pravý člověk, Ježíš Kristus, byla umučena k smrti v Římské říši nejpotupnějším druhem popravy, totiž ukřižováním. Nestalo se to nějakou shodou okolností nebo nepřejícným osudem, nýbrž Ježíš své utrpení předvídal (Mt 16,21-23, Mt 17,22-23 a Mt 20,17-19), tváří v tvář jemu se rozhodl ho (Mt 26,39) přijmout a dával mu zásadní smysl (Mt 26,28). Dokonce přímo říká, že pro hodinu tohoto utrpení přišel na svět (J 12,27). Ježíš byl obžalován a odsouzen ne náhle, nýbrž příběh ukřižování začíná už v hloubi jeho veřejného života, totiž v okamžiku, kdy proti sobě popudil etablované judaistické kruhy v Jeruzalémě. Ježíš svými mocnými skutky a kázáním zprvu upoutal pozornost lidu: lidé si nad ním kladli otázky (Mt 8,27), cítili před ním bázeň (Mt 9,8), zároveň je ale pohoršoval (Mt 11,19). Když prohlásil, že on, Syn člověka je pánem nad sobotou (důležitým to judaistickým svátkem) a když v sobotu (kdy se nesmělo pracovat) uzdravil ochrnutého člověka, farizeové se smluvili, že ho zahubí (Mt 12,14). Snažili se mu klást různé léčky (Mt 22,15, Mt 22,34), chtěli použít i přímé násilí (J 11,8), až se nakonec velekněží a starší lidu rozhodli, že se Ježíše zmocní lstí a že ho zabijí (Mt 26,3-4). Zradou učedníka Jidáše byl Pán zatknut (J 18,1-14), předveden před velekněze a potom před římského místodržitele, Pontia Piláta. Tento člověk na Kristu nenalezl žádnou vinu (J 18,38). Ale dav spolu s velekněžími přiměl Piláta (J 18,40 -- 19,16), aby dal Ježíše bičovat, krutě zesměšnit a nakonec ukřižovat. Za Ježíšovu smrt je přímo odpovědný netolerantní náboženský fanatismus a davový lynč, který ve jménu Boha ukřižoval Boha, když ten přišel na zemi. Tento Bůh i svým učedníkům připomínal, že budou tupeni, pronásledováni, pomlouváni (Mt 5,11), že následovat ho je nést jeho kříž (Mt 10,38).

Zákoníci a farizeové jako mravní a náboženský typ se stávají v evangeliu centrem nejtvrdší Ježíšovy kritiky. Abychom pochopili tento nesmírný střet končící smrtí Boha, musíme si nejprve připomenout, že původně byli farizeové judaistickým náboženským hnutím, kterému šlo především o morálku opravdovosti. Mezi farizeje patřil např. Nikodém, Ježíšův příznivce (J 3,1, J 19,39). Podobně také zákonická strana, jež se částečně mísila s farizejskou, původně představovala starobylé a vážené hodnoty správného dodržování Božího zákona. Co ovšem z původních hnutí zbylo v době Ježíšově a jaký typ slovo farizeus a zákoník reprezentovalo, to se můžeme dočíst z následujícího Ježíšova kázání (Mt 23,27-35), v němž se také obráží příčina zásadního konfliktu mezi ním a těmito lidmi: "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plny lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost. Beda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: "Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků." Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců! Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem."

Když Ježíš svým učedníkům předpovídal, že bude umučen k smrti, mluvil také o tom, že třetího dne bude vzkříšen, že vstane z mrtvých (Mt 16,22, Mt 17,23, L 9,22 apod.). Ježíš byl umučen a pohřben v pátek, den před vyvrcholením pesachu (Mt 27,62, Mk 15,42, L 23,54 a J 19,42). Protože v sobotu židé podle Mojžíšova zákona dodržovali sváteční klid (L 23,56), byl Ježíš v pátek (tj. v den přípravy na sobotu) navečer pohřben pouze provizorně (J 19,41-42). V neděli ráno, třetího dne od pohřbu, Marie Magdalská našla hrob prázdný a domnívala se, že mrtvola byla ukradena (J 20,1-2). Tehdy se jí zjevil vzkříšený Ježíš (J 20,16-18) a téhož dne večer znovu všem učedníkům kromě Tomáše, který v tu dobu nebyl s nimi (J 20,19-23). Tomáš řekl ostatním (J 20,25): "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Podle líčení Jana Evangelisty Ježíš přišel osmého dne po tomto Tomášově prohlášení a zjevil se nyní všem učedníkům včetně Tomáše. Nevyčítal mu jeho nevíru a splnil jeho přání (J 20,26-29): "Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pán a můj Bůh." Ježíš mu řekl: "Že jsi mne viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili."" Vzkříšený Mesiáš se zjevil také dvěma učedníkům, když šli do Emauz (L 24,13-35). Tehdy jim vysvětlil, že jeho utrpení i vzkříšení zvěstovali Mojžíš a spolu s ním všichni proroci (L 24,25-27). Později se Ježíš zjevil svým učedníkům v Galileji (Mt 28,16-20, J 21,1-23), aby jim dal pokyny pro jejich další působení. Celkem čtyřicet dní se jim dával spatřit (Sk 1,3) a potom vstoupil do nebe (L 24,51, Mk 16,19, Sk 1,9-10). V nebi sedí vzkříšený Ježíš Kristus po pravici Otce, jak ho spatřil mučedník Štěpán (Sk 7,56, srv. také Ř 8,34 a Žd 12,2).

Apoštolské a Atanášovo vyznání víry mluví oproti Nicejsko-cařihradskému vyznání navíc o tom, že Ježíš poté, co byl umučen a pohřben, sestoupil do pekel. Tradice interpretuje tato slova následujícím způsobem (PDB I, str. 209-210): "K tajomstvu kázne Evanjelia v pekle (pozn. srv. 1 P 4,6 -- peklem se v obou vyznáních myslí nejspíše říše mrtvých, kteří umřeli před Kristem, a nikoli věčný trest po posledním soudu) nás vo svojich dielach privádzajú aj ostatní otcovia a učitelia Církvi. U svätého Klementa Alexandrijského sa hovorí o tom, že Christos zostúpil do pekiel iba kvôli tomu, aby tam kázal Evanjelium. Podľa svätého Ireneja Lyonského Isus Christos v pekle zvestoval Evanjelium, zvesť o svojom príchode a prisľúbil odpustenie hriechov každému, kto v Neho uverí. Zbožštená duša zostupuje do pekiel, píše svätý Ján Damaský, aby tak jako všetkým, ktorí žili na zemi, sa zjavilo Slnko pravdy aj tým, ktoré sa nachádzali v pekle, aby aj tam, v mietste smrti zažiarilo svetlo. Svätý Ján Damaský uvádza aj to, že Isus Christos tým, že zostúpil do pekiel, zvíťazil nad smrťou a svojím svetlom definitívne zničil démona v samotnom jeho obydlí. V jedné zo svojich besied na Veľký piatok Ján Zlatoústy píše, že Isus Christos vstúpil do pekiel a zničil brány pekelné, aby tento žalár nemohol byť už viac použitý. Týmto skutkom Isus Christos zároveň dokumentoval, že už je koniec vlády smrti. Svätý Simeon Nový Teológ vysvětľuje, prečo musel Isus Christos vstúpiť do pekiel. Uvádza, že Boží Syn zomrel a trpel za celý ľudský rod, vrátane tých, čo žili na tomto svete před jeho príchodom, preto je pochopiteľné, že musiel vstúpiť do pekiel, lebo všetci sa nachádzali pod zákonom smrti. Vyslobodenie k nim mohlo prísť iba skrze Christa, Božieho syna, ktorý tak naplnil spasiteľné dielo." Musíme si uvědomit, že ačkoli podle této tradice umučený Ježíš zvěstuje během pátečního večera a soboty evangelium všem mrtvým, nelze si toto zvěstování představovat jako jeho pozemská kázání, která se právě ke všem lidem nikdy nemohla dostat (např. k americkým Indiánům žijícím v době od přelomu letopočtu do prvních misií v Americe). Ježíšovo sestoupení do pekel je proto mystickou zvěstí evangelia, které Ježíš káže tajemným způsobem všude, vždy a všem lidem, čímž všechny lidi pozývá do věčného života a nabízí jim osvobození ze smrti (srv. třeba J 10,14-17 s J 3,16-21). Proto také čteme v římskokatolickém katechismu (KKC 634-635): "Sestoupení do pekel je úplné naplněné evangelijní zvěsti o spáse. Je poslední fází Ježíšova mesiášského poslání; je to časově zhuštěná fáze, ale nesmírně rozsáhlá svým skutečným významem: je to rozšíření vykupitelského díla na všechny lidi všech dob a všech míst, neboť všichni, kteří jsou spaseni, se stali účastnými vykoupení. Kristus tedy sestoupil do hlubiny smrti (Mt 12,40, aby mrtví uslyšeli hlas Božího Syna. Ti, kteří uslyší, budou žít (J 5,25). Ježíš, "Původce života" (Sk 3,15, J 1,3-4), "svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla", a tak vysvobodil "všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí" (Žd 2,14-15)."

V Listě Tralleským Ignác z Antiochie shrnuje tajemství Kristova života, smrti a vzkříšení takto (T 9,1-2): "Buďte hluší, když k vám někdo mluví bez Ježíše Krista, toho z rodu Davidova, z Marie, jenž se opravdu narodil, jedl a pil, opravdu trpěl za Pontia Piláta, jenž byl opravdu ukřižován a zemřel, což viděli nebešťané, pozemšťané i ti v podsvětí. Opravdu vstal z mrtvých. Vzkřísil jej Otec. A jeho Otec v Ježíši Kristu podobně vzkřísí nás, kteří jsme v něho uvěřili a bez něhož nemáme pravého života." Ježíš Kristus nevstal z mrtvých jako nějaký duch, nýbrž jako celý člověk, tedy i s tělem (srv. L 24,37-43). Nevěřící Tomáš mohl vložit své prsty do jeho rány. Apoštol Pavel k tomu píše (1 K 15,42-44): "Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní." Prázdný hrob, o němž mluví Písmo, nemá být důkazem toho, že Pán byl vzkříšen, je čirým faktem, který je pochopitelný teprve z autentické zkušenosti víry. Skrze tuto víru poznává Marie Magdalská a Tomáš Vzkříšeného a ve Vzkříšeném svého Pána a Boha. Lze říci, že prázdný hrob je až v pochopení víry znamením Ježíšovy smrti a jeho zmrtvýchvstání. Luterský teolog H. G. Pöhlmann vyjadřuje mystérium prázdného hrobu těmito slovy (KED str. 254): "Prázdný hrob nikdy nemůže být důkazem pro zmrtvýchvstání. Může být jen dodatečným odkazem k porozumění zmrtvýchvstání pro toho, kdo ve Zmrtvýchvstalého již věří. K jakému porozumění zmrtvýchvstání však chce prázdný hrob odkázat? K jeho tělesnému chápání, -- i když zcela nové -- tělesnosti Zmrtvýchvstalého a zmrtvýchvstání vůbec. Prázdný hrob vypovídá: Bůh nechce vykoupit pouze duši člověka (pozn. -- srv. 1 K 15,35-57), nýbrž -- s tělem Krista -- také tělo člověka; nechce vykoupit jen personální sféru, nýbrž také sféru naturální; nechce vykoupit jen člověka, nýbrž také apersonální kosmos; nechce vykoupit člověka ze světa, nýbrž vykoupit člověka se světem..." Ježíšovo nanebevstoupení a jeho kralování po pravici Boží (srv. 1 P 3,22) není útěkem ze světa nebo před světem, není to ani nějaké prostorové přemístění, nýbrž je třeba ho chápat ve světle víry. Pravoslavná teologie vykládá biblickou zvěst o těchto událostech následujícími slovy: "Isus Christos sedí po pravici Otca. Avšak "pravú stranu Boha Otca" nemáme chápať v prietorovom zmysle. Veď ako môže mať Neohraničený čo je ohraničené. Boh je neohraničený, preto pod "pravou stranou" máme chápať Božiu slávu, na ktorej sa zúčastňuje ľudská prirodzenosť hypostázne spojená s Logom." O základním důvodu Ježíšova odchodu na nebe nám referuje Janovo evangelium (J 16,7): "Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám." Tento Přímluvce je Duch pravdy (J 16,13) a tedy Duch svatý. Duch sv. působil už dávno před Ježíšovým příchodem mezi lidmi (srv. např. inspirovanost Písma), ovšem nyní se měl stát ve specifickém smyslu základem vzniku křesťanské církve (Sk 2,1-47), kterou má prostoupit a naplnit ji tak Kristem (Ga 4,6). Tělesná přítomnost Ježíšova by k tomuto procesu nepřispěla, ale spíše by mu bránila, jak lze vidět z toho, že apoštolové, kteří ho znali fyzicky, mysleli před jeho umučením především na fyzický prospěch z něho (srv. Mt 16,22, Mt 20,20-28, L 24,21). Ježíš Kristus se nanebevstoupením ujímá zároveň královské důstojnosti (F 2,9-10), jež náleží Bohu, a s níž jednou přijde soudit na posledním soudu (Mt 25,31-46).

Liturgie Jana Zlatoústého vyjadřuje mystérium Kristovo těmito slovy (PDB I, str. 208): "Telesne v hrobe, v pekle s dušou jako Boh, v raji s lotrom (L 23,42-43) a na obetnom oltari si bol, Christe, s Otcom a Duchom všetko naplňujúc neopísateľne." Starobylá homilie na Velkou a svatou sobotu mluví o Kristově zmrtvýchvstání zase z trochu jiného úhlu (KKC 635): "Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. veliké ticho, protože Král spí. Země se zatřásla a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali... Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází ten, který je jejich Bůh a jejich syn, vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou... Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem... Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli."

Ježíš nebyl násilím přinucen k tomu, aby přijal smrt na kříži, mohl požádat Otce, a ten by mu poslal legie andělů (Mt 26,53). To však neudělal, ani ve chvíli smrtelné úzkosti, nýbrž chtěl poslechnout vůli svého Otce (Mt 26,39, J 10,17-18). Otec miluje Syna (J 5,20, J 3,35), proč ho tedy poslal na smrt? Vyznání víry říká, že pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe a že za nás byl ukřižován. Ježíš jasně říká Pilátovi v den svého umučení, proč přišel na svět (J 18,37): "Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Ježíš Kristus je Mesiáš (Mt 16,15-17), Spasitel předpovídaný proroky. Bůh na začátku dějin spásy přislíbil Abrahámovi, že v jeho potomstvu dojdou požehnání všechny národy země, protože uposlechl Hospodinova hlasu (Gn 22,18). Apoštol Pavel navazuje na to, že Abrahámovi byla víra počtena za spravedlnost (srv. Gn 15,6), a píše (Ř 4,10-12): "Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl? Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní. Znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou. Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena, i otcem těch obřezaných, kteří nejsou jen obřezáni, nýbrž také jdou ve stopách víry našeho otce Abraháma -- víry, kterou měl ještě před obřízkou." Zákon, obsažený ve dvou největších přikázáních (Mt 22,40) a ve svědomí všech lidí (Ř 2,15), je svatý, avšak usvědčuje nás z hříchu (Ř 7,7-14). Pavel ukazuje (Ř 7,15-23), že hřích pramení z tajemné síly, která by člověka svazovala i kdyby vnitřně byl zcela čistý (a tedy bez hříchu). Když ovšem porovnáme i své nitro s Kristovým Kázáním na hoře (Mt 5,1 -- 7,28), ihned zjistíme, že zdaleka nedosahuje požadavků pravé lásky, jak ji ukazuje Kristus. Tato hluboká hříšnost naší existence, o které mluví už Starý zákon (např. Gn 6,5), se ve vztahu Boha k nám stala příčinou dějin spásy. Jejich vrcholem a zároveň vrcholem Boží lásky k tvorstvu je utrpení a smrt Boha, který ve vztahu k nám přijal a protrpěl naše hříchy (Ř 8,3-4), v důsledku toho nám je odpustil (Ko 2,14) a pozval nás k celoživotnímu následování jeho příkladu (Mt 16,24-27) a k podílu na svém božství (Ř 13,14, 2 P 1,4).

Kristovu oběť a pozvání lze odmítnout odmítnutím vztahu k němu, jehož hlas slyší každý, kdo je z pravdy (J 18,37), ať žil kdekoli a kdykoli. Ježíš v evangeliu Janově shrnuje smysl svého působení a jeho smrti takto (J 3,16,21): "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj svět byl spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." Apoštol Pavel totéž formuluje trochu jinak (2 K 5,14-21): "Vždyť nás má ve své moci láska Kristova -- nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všechny, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá vašimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti."

Použitá literatura:

Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih, český ekumenický překlad, vydala Česká biblická společnost 1996

Druhá a Třetí patristická čítanka, Česká katol. charita Praha 1985 (2PČ a 3PČ)

Katechismus katolické církve, Zvon Praha 1995 (KKC)

Imrich Belejkanič: Pravoslávné dogmatické bohoslovie I-II, Pravoslávna bohoslovecká fakulta v Prešove, Prešov 1995 (PDB)

H. G. Pöhlmann: Kompendium evang. dogmatiky, Mlýn Jihlava 2002 (KED)