Pokud zůstaneme u vnější fabule příběhu, navíc ověnčené barokními lidovými představami a zvyky, zbavujeme příběh vnitřní naléhavosti a stane se nám legendou v tom k pokleslém slova smyslu, jak se dnes toto slovo namnoze používá, totiž vymyšleným, nepravdivým příběhem. On však je naopak hluboce pravdivý a velice důležitý pro lidskou civilizaci podobně jako ostatní biblické texty a příběhy.

Tuto důležitost legend si dovolím ilustrovat půvabnou židovskou anekdotou: za rabínem přijde Roubíček a hrdě hlásí, že je atheista. Rabín se zeptá: a četli, Roubíček, aspoň něco z Bible, když říkaj, že jsou atheista? -- To jsem, prosím, nečetl! A znají aspoň něco u Talmudu? -- No, prosím, to taky neznám! Tak vědí co, Roubíček? Voni nejsou žádnej atheista, voni jsou obyčejnej blb!  

To prvé, proč se má tento příběh tradovat, je nasnadě: Je to přesvědčení evangelisty a celé prvé církve o tom, že právě v Ježíši se naplnila odvěká naděje židovské komunity vyjádřená například v 60. kapitole Izaiášově proroctví: "přijdou všichni ze Sáby, z Midjáni a Éfy, ponesou zlato a kadidlo, k tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde, jejich králové ti budou k službám".

Celý Izaiáš vyjadřuje naději poníženého, zmateného a zotročeného lidu, kde "nikdo nevolá po spravedlnosti, nikdo se nezastává pravdy, doufají v nicotu a šalebně mluví, plodí trápení a rodí ničemnosti, cestu pokoje neznají, není práva v jejich stopách. Čekáme na světlo a je tma, na úsvit, a chodíme v šeru. Ohmatáváme stěnu jako slepí, hmatáme jako ti, kdo nemají zrak, nedovedeme chodit po přímých cestách. Hospodin to však vidí a je zlé v jeho očích, že není žádného práva, žasne, že nikdo nezasáhne. Přijde však vykupitel, a tak, Jeruzaléme, místo toho abys byla dále opuštěná (město Jeruzalém, symbol národa, je v hebrejštině femininum, jako třeba Praha), dám ti radost a důstojnost navěky" (Iz kap.59). Tato odvěká a životadárná naděje, kterou Bible artikuluje na mnoha místech, nejen u Izaiáše, je nadějí, bez níž se svět stane vyprahlou pustinou a peklem na zemi, nad nímž "Hospodin žasne, že nikdo nezasáhne"

To druhé, proč tradovat ono "určené k vyprávění", onu legendu, je skryto v názvu svátku, který se k legendě váže, totiž k Epifanii. Svátku, kterému se podle příběhu říká svátek Tří králů. Epifanie znamená objevení, či zjevení, vyjevení se něčeho.

Obecně se chápou zjevení v Bibli jako zjevení Boží slávy či Kristova mesiášství uprostřed všedního života, na příklad v Káni galilejské, či při křtu v Jordánu. Je to, mohli bychom říci, pohyb zespoda nahoru. Z člověka se stává Bůh. Z temné všednosti zazáří boží světlo. Stane se nějaký zázrak.

Zde však jde ale o opačný pohyb. Ti mudrci od východu nešli hledat chudé dítě, ale krále, Mesiáše, reprezentanta samotného Boha! Nemířili do ovčího chléva, ale do královského paláce! A Bůh, kterého hledají, se jim zjeví ne nahoře, ale dole, v dítěti,  člověku; chudém, ohroženém, nakonec popraveném Ježíši. Z Boha se stává člověk. Bůh, o kterém se pořád tak dohadujeme, zda je, či není a když je tak jaký je -- ten Bůh je člověk. Nepřestrojil se jen za člověka, jak se to mnohdy chápe. On je opravdu člověkem!

Bůh se zjevil v člověku.Tři králové objevili, že Bůh je někdo jiný, než si představovali. Samozřejmě, křesťanské vyznání mluví současně i o tom opačném vztahu Bůh -- člověk u Ježíše. O tom zespoda nahoru., Ale ten, upřímně řečeno, není zas až takoriginální. To je běžná religiozita všech náboženství, i těch všelijakých současných věr a pověr a náboženství a návodů na šťastný život, které se tlačí do našeho sekulárního světa, odpovídajíce tak na obecnou člověčí potřebu náboženství. Na potřebu nějakého, jakéhokoliv náboženství, nějakého - jak říkal Karel Čapek -- kostelíčku. Nějaké berličky, o kterou se opřeme, když se nám nedostává sil.

Naše legenda však, a nejen ona - on je toho plný Nový zákon - zdůrazňuje to překvapivé, to nové a na křesťanství originální: víra není v prvé řadě upínání se k transcendentnu, není to výtah do nebes, útěk z hříšného a špatného světa a vytržení, víra je naopak průnik nebeského do pozemského světa. K jeho bolestem a trápením.

"Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali, nevymítali zlé duchy, nečinili mnoho mocných činů"? (Mt 7,22) "Jděte ode mne, prokletí, neboť jsem hladověl a nedali jste mi jíst, žíznil jsem a nedali jste mi pít..."(Mt 25, 31n). Toto objevení Boha v člověku bylo rozhodující pro miliony lidí v historii, těch, kteří se jen nevezli, či neparazitovali na světě, ale byli jeho světlem a solí. Mimo jiné i pro Alberta Schweitzera, jehož výročí si budeme za týden připomínat a který na tomto poznatku vybudoval nejen svou teologii, ale celý svůj život.

Tato poloha víry vedla ty "slané a svítící" křesťany v historii k tomu, že se začali starat o druhé, i když to nepřinášelo žádný užitek, a začali stavět všelijaké špitály a starobince a sirotčince. Zatímco v antice byl nemocný pokládán za méněcenného příslušníka obce, slabé a handicapované děti byly usmrcovány a poskytnutí účinné pomoci beznadějně nemocnému bylo pokládáno za eticky scestné a na lékařskou pomoc měli v určitých případech právo jen příslušníci privilegovaných vrstev; křesťanství změnilo od základu postavení nemocného a postiženého člověka. Všichni nemocní bez rozdílu majetku a stavu měli nárok na stejnou péči, jakou tehdejší lékařská věda byla schopna poskytnout. Ve špitále byli všichni pacienti Pány: "et ibi quasi Dominus".

Více k tomu ZDE

Tuto polohu víry také vyjadřuje jedna stará středověká legenda. Je o čtvrtém mudrci, který nestihl vyrazit za králem Židů se svými třemi kolegy, a navíc jej pořád jej něco zdržovalo: tu ovazoval rány malomocnému, tu zachránil opuštěné dítě, tu krmil nějaké ubožáky. Zlato, které nesl Mesiáši dávno již rozdal... Dorazil utahaný a zoufalý do Jeruzaléma až ve chvíli, kdy Kristus již visí na kříži. Zničeně se mu omlouvá, ale z kříže slyší: ty, můj synu, jsi mi přinesl ten dar nejvzácnější -- svou lásku k potřebným.

Tato poloha víry ovšem také logicky vede k postupné sekularizaci světa, což je jen logický a pozitivní důsledek zjevení Boha v člověku, pokud si nepleteme sekularizaci s "atheismem Roubíčka".

Amen