Ostatně: Vepř byl v předkřesťanských dobách symbolem slunce a zimního slunovratu, na který stanovili křesťané datum Vánoc – odtud tedy možná pochází ona „prasátkovská“ pověra.

Pohanským kořenům „zlatého prasátka“ by odpovídaly i poněkud hororové sankce za nedodržení půstu, jimiž prý byly děti strašívány – tomu jsem já ušel. Prasátku pomáhal hlídat děti ,,svatý Šprech“, který prý hrozil nepostícímu se dítěti provrtat břicho, aby se přesvědčil na vlastní oči, že je skutečně prázdné.

Jinde prý zase děti, které nevydržely půst, strašili Perchtou - Bílou paní párající bříška všem, kteří se nepostí. V některých krajích dokonce chodila děvčata převlečená za Perchtu trestat jedlíky metlou, či je strašit velkým dřevěným nožem s červeně natřenou špičkou, symbolizující krev. Jsem asi příliš ovlivněn oním sekulárním prostředím, které mne utvářelo, než abych mohl podobné zvyky shledávat roztomilými.

Procházíme v tyto dny postním obdobím našeho křesťanského kalendáře. K čemu vlastně půst slouží? Půst, praktika známá snad všem kulturám, má smysl pouze tehdy, pokud není prázdným rituálem bez vědomí jeho vnitřního obsahu. Půst, jako každý rituál, má význam jen tehdy, pokud je nositelem nějakého symbolu. Podstatou každého rituálu je jeho duchovní rozměr, který mu teprve dává pravý obsah.

Pokud zůstanou zachovány pouze vnější znaky rituálu, ale promění se, nebo zcela vymizí jeho vnitřní podstata, ztratí tím svou tvořivou sílu a je zcela prázdný. Nebo se změní v pověru, která může přerůst třeba u nutkavé neurózy až ve sled úkonů, které musejí být provedeny, aby se snížilo vnitřní napětí člověka.

Půst může být důležitou součástí lidské zkušenosti, sám o sobě však nemá žádný duchovní význam, pokud není držen z hlubokých motivů, a stane se jen trpným tradičním rituálem který má význam jen v tom, že je dodržen jako jakási oběť Bohu. Může být i pro nás dnes vhodným duchovním nástrojem, ale není cílem - pokud nejde o účelově motivovanou hladovkou, kterou chceme něčeho dosáhnout jako třeba Gándhí, či se poškozovat, jako při mentální anorexii.

Proti pokleslému chápání půstu protestují již starozákonní proroci. Nejznámější pasáž je u Izaiáše: 58,3-12. Stojí za to si na ten text kliknout a přečíst si jej, když nic jiného, tak alespoň verš pátý a šestý:

Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat pouta, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?

To je přece úžasný text! Přímo na něj odkazuje Ježíš u Matouše: 6,16-18. Ježíš dává půstu nový smysl, není to záslužný skutek, ale prostředek zcela soukromého pokání, které je osobní záležitostí. Ostatně Ježíš se svými učedníky měl velmi volný vztah ke všem rituálům svého národa, nejen k půstu: k rituálnímu omývání rukou před jídlem, k zachovávání soboty atd. Rituály, říká Ježíš, jsou pro člověka, a ne člověk pro rituály. Jeho spor s farizei spočívá právě na tomto Matouš 23.kap., zase stojí za to celou kapitolu přečíst, ale aspoň verš 23: ...pokrytci, odevzdáváte desátky ze všeho a nedbáte na to důležitější: právo, milosrdenství a spolehlivost!

A skutečně nejde jen o půst. Další úžasný text, který ještě nikdy od svého vzniku nepřestal být aktuální, který je stále „in“ : Izaiáš 1,11-23 – opět doporučuji přečíst, při každém čtení tohoto textu člověk žasne, jak je to, co hýbe světem, stále stejné: ...tvoji mocní jsou umíněnci, spolčenci zlodějů, kdekdo miluje úplatek, nestojím o vaše náboženské rituály, učte se spíše činit dobro, hledejte právo...!

Snad nejpozoruhodnější text, který relativizuje hodnotu rituálů jako takových, nejdeme v epištole Kolosenským 2,16-23 Zejména sluší věnovat pozornost alternativnímu překladu třiadvacátého verše, uváděnému pod čarou: všechny předpisy, rituály, všechna tabu....se vydávají za moudrost, jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování, nebo tělesné umrtvování, ale nemají žádnou cenu,leč pro uspokojení tělesné pýchy!

Tenhle Pavlův text mne nepřestává fascinovat. Právě to, říká Pavel před 2000 lety, na čem si lidé nejvíc zakládají, co považují za centrální výkon pro svou ideovou, náboženskou, duchovní či jakou identitu bývá naopak jen uspokojením jejich pýchy. Zdůrazněme: neplatí to vůbec jen pro oblast čistě náboženskou. Co ty všechny tituly, funkce, zásluhy, metály, statistiky oblíbenosti, grafy medializace, na kterých si tolik zakládáme – vždyť je to jen pro uspokojení našeho vlastního libida! A někdy dokonce pouze peněženky.

Je pravda, že pro nás mají i profánní rituály velký význam. Každý den děláme řadu opakujících se prostých rituálů.. Pomáhají nám strukturovat den, pomáhají nám ohraničovat naše činnosti, jejich začátek a konec, usnadňují nám komunikaci s druhými. Stanou-li se však samoúčelnými, či dokonce zvnějšku nařízenými akty, začnou nás zotročovat.

Proměna kdysi smysluplné manifestace za rovná práva dělníků 1.května v tragikomický existenční pochod, jak se tomu stalo v druhé polovině minulého století, je možná nejplastičtější ukázkou toho, oč jde.

Každá doba má své rituály. Také své pověry a své mýty. Své pravdy, a své naděje měnící se s každou změnou poměrů kyvadlovitým efektem – co bylo včera bílé je dnes černé a naopak. Bible nás, jak jsme viděli, vede k přemýšlení o všem tom, čím naše doba žije. A klade nám poměrně naléhavou otázku u každého z dobových rituálů: je to jen šaškárna a pověra a virtuální realita, nebo to skutečně slouží právu, spravedlnosti, lidské důstojnosti a pravdě?

Amen