Marx stál taktéž nepochybně u základů "praktické sociální demokracie", třebaže původně a rovněž v záměrech inklinoval spíše ke "komunismu". Marxovo teoretické i praktické dílo nebylo nikdy mrtvé, třebaže z určitých hledisek poněkud - nikoliv zásadně! - zastaralo. Jeho skutečná autorita zůstávala obrovská, a to dokonce navzdory tomu, že početní odpůrci ideoví i politicko-hospodářští vůči Marxovu uznání často nezřídka nevybíravými prostředky usilovně brojili. Také okolnost poměrně úspěšného rozvoje kapitalismu zvláště ve třetí čtvrtině 20. století tomu napomáhala. V poslední době, řekněme od roku 1973 (od první ropné krize, jejíž vpravdě historický význam bývá stále podceňován), začala nejedna Marxova teze - hypotéza jakoby ožívat a dost přesvědčivě a pro mnohé překvapivě po mnoha desetiletích znovu potvrzovat.

V závěrečných pětadvaceti letech 20. století a na počátku století následujícího pozorujeme totiž pod různými namnoze falešnými záminkami evidentní tlak na zmenšování rozsahu sociálních vymožeností, dosažených v předchozím čtvrtstoletí (éře rozvoje sociálního státu). Odtud pak hrozí až návrat rozsáhlého (!) klasického (marxovského) vykořisťování velkého počtu námezdně pracujících osob (které bylo donedávna zčásti překryto intenzivním privátně ziskovým využíváním vědecko-technického rozvoje).

Je pozoruhodné, že na víceméně permanentní úvahy o re-aktualizaci Marxových idejí upozorňoval už T. Masaryk. V Rusku a Evropě (II. díl, Praha 1933, s. 421) uváděl: "Heslo "zpět k Marxovi", jež by rádi zdůraznili pravověrní proti mladším a proti revizionistům, je snad na místě v mnohých případech a zejména v národním hospodářství..." (původní německý text vyšel v roce 1913). Na věci nic nezmění ani Masarykův mylný (!) dodatek, že "filozoficky je Marx překonán".

Marxovy ideje a praktické působení zůstávají přesto, že jejich autor bývá někdy obviňován z faktu, že některé poznatky prostě převzal odjinud (např. koncepci nadhodnoty od K. Rodbertuse nebo pojem společenské třídy od francouzských historiků a státníků 19. století F. Guizota a L.-A. Thierse), skutečně velkolepými. Týká se to mj. analýzy dobového kapitalistického systému, ale i Marxovy účasti v politickém životě, počínaje přinejmenším rokem 1847, kdy spolu s Engelsem sepsali Manifest komunistické strany (vydán byl o rok později).

Z řady stran bylo Marxovi permanentně vytýkáno, že s Engelsem nezanechali dostatečné náměty a podklady pro rozpracování konceptu socialismu-komunismu. Marx zůstal v tomto ohledu zřejmě dost skeptický (Engels tu byl mírně vstřícnější, byť snad postupně upřednostňoval evoluční cestu k cílovému společenskému řádu před cestou revoluční), přičemž jím zvolený postoj lze docela snadno pochopit: jednak byl pohlcen prací na jmenovaném teoretickém rozboru fungování tržního řádu (byl to výběr naprosto logický) a účastnil se vzpomenuté politické činnosti v zájmu dělnické třídy, jednak musíme vzít v úvahu, že informační zázemí jeho doby neposkytovalo dostatek objektivních dat, z nichž by se dalo vyvodit přesnější formulování charakteru postkapitalistického společenského uspořádání.

Zde mimochodem do jisté míry platí i ona bernsteinovská věta, že "cíl není ničím, hnutí je vším" (jež její vyslovitel vícekrát ve svých spisech opakoval a snažil se ji blíže vysvětlit). I Marx se však tímto požadavkem řídil dávno před E. Bernsteinem! Samotný Bernsteinův přístup musíme navíc vidět v souvislosti s charakterem doby, v níž svůj proslavený výrok formuloval: období let 1890-1914 bylo érou kapitalistického rozkvětu s jistými relativně pozitivními důsledky i pro dělnickou třídu, kdy se každá revoluce jevila být namnoze zbytečnou. Tato perioda dílem připomínala jinou etapu vcelku úspěšného etablování tržního systému - léta 1950-1973.

Marx se v okruhu jím vytýčených prvořadých sociálně ekonomických problémů světa vlastně silně zmýlil jenom v několika málo věcech, a sice hlavně v tom, že v souladu s jeho predikcemi nedošlo k soustavnému zbídačování proletariátu, kterému potom podle původních představ údajně nezbývalo nic jiného než pokusit se "ztratit své okovy", vyvolat socialistickou revoluci a smést nadvládu soukromého kapitálu. Ve skutečnosti se kapitalismus dokázal poměrně dobře zkonsolidovat, byť, a to stejně pouze "na čas", právě až ve druhé půlce 20. století. Ve více než dvacetileté periodě po roce 1950 byla totiž nejen dynamika hospodářské produkce, nýbrž i osobní spotřeba širokých vrstev obyvatelstva (pokročilých zemí) s markantní podporovou odborového hnutí značná. To ovšem postupně vedlo k poměrně velké apolitičnosti populace a k jeho změšťáčtění. Namísto chudoby na úseku hmotných statků se v následujícím období objevila povážlivá prázdnota duchovní (paradoxní za okolnosti takřka absolutní gramotnosti dospělé populace). Zhoubné odcizení, zvěcnění, falešná objektalizace, pramenící ze strachu o základní materiální zajištění se přeneslo do z lidského pohledu neméně problematického odcizení konzumentského. Odborářské aktivity přitom počaly zjevně upadat.

Rovněž dle E. Fromma (viz jeho Obraz člověka u Marxe. Praha 2004, s. 8) "... Marx nerozpoznal, v jaké míře se kapitalismus může proměnit a začít uspokojovat ekonomické potřeby industrializovaných národů". Navíc pak "Marx také dost jasně neviděl nebezpečí byrokratizace a centralizace a nepočítal s tím, že místo socialismu se mohou objevit autoritářské režimy" (tamtéž, s. 8-9). Byrokratizace je ovšem chorobou nejen "socialistickou", nýbrž velice názorně též kapitalistickou (vládnoucím skupinám tento "státní jev" zase tak mnoho nevadí: kapitalismus potřebuje určité kvantum svých "příznivců" - voličů).

Marx taktéž obecně namnoze chybně, avšak jeho době přiměřeně kalkuloval s "jednosměrností" vztahu "ekonomické základny" a "právní a politické nadstavby" s "určitými formami společenského vědomí" (náboženskými, uměleckými, filozofickými, souhrnně ideologickými), přičemž "bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím", jak pregnantně poznamenává v předmluvě k jednomu ze svých nejobjevnějších spisů: Ke kritice politické ekonomie (1859). Opačný vliv byl tehdy nepochybně poměrně slabý, nicméně postupem času nabýval na intenzitě (dalo by se proto hovořit o ideomaterialismu, uznávajícím primárnost materiálního základu světa - i toho antropogenního - ale v narůstajícím stupni přiznávajícího stále větší roli také světu duchovnímu). V závěru dějin - a počátku naddějin - kdy se skutečné humánní prostředí de facto odloučí od prostředí hmotného - a nebude jím zatěžováno - budou mít obě složky světa v němž lidé žijí, přesně vymezená pole působnosti a významu. Tomu prostředí rozumovému (v neposlední řadě vědeckému!), mravnímu, citovému a estetickému bude přitom přiřazena jednoznačně úloha rozhodující.

Marxe nelze obviňovat např. z toho, že byl otcem tzv. (kompromitovaného) dialektického materialismu. Není to pravda, s pojmem "povýšení" platnosti dialektiky i na sféru přírodní přišel teprve B. Engels (Dialektika přírody), termín sám pak prvně použil až G. Plechanov.

Přímé vykořisťování nájemné pracovní síly (přivlastňování nadhodnoty ze strany vlastníků kapitálu) - další Marxem rozpracovaná teze - v domácím prostředí (nikoliv "vně") v jisté míře ustalo, avšak zcela nezaniklo. V posledních dvaceti třiceti letech se naopak začalo znovu relativně rozvíjet. Také ohromné kořistění ve vztahu k vědě a technice, resp. k vědcům a jiným vskutku tvůrčím pracovníkům (myslíme s možností praktických aplikací ve sféře výrobků a služeb) zejména ve druhé půlce minulého století evidentně existovalo. Těmto lidem, kapitalismem ostatně relativně (toliko relativně!) velmi dobře honorovaným (jejich nároky na "nadbytečnou" hmotnou spotřebu nebývají v důsledku jim namnoze vlastního jiného hodnotového žebříčku nějak zvlášť silné), to tak dalece nevadí. Amorálnost kapitalismu spočívající v neoprávněném přisvojování výsledků práce jiných - zůstává i v této periodě "obecnější hojnosti", protože příslušné "zisky" by měly být věnovány na odstraňování trýznivé chudoby, hlavně v rozvojových zemích, na "velké" ekologické účely apod. Vždyť "bohatý, úspěšný a v poměru k reálsocialismu vítězný kapitalismus" se docela klidně smiřuje s naprosto zbytečnými úmrtími milionů lidí každým rokem, s bídou a odstranitelnými nemocemi stamilionů! To je samozřejmě perspektivně nepřijatelné a je konečně otázkou, zda zrovna tato problematika nebude moci být řešitelná jenom revolučně (proto i téma Marxovy "revoluce" nemusí být zcela sprovozeno ze světa, ukazuje se být "zbytečné" jenom při aplikaci na civilizačně kulturní okruh západní).

Z čistě lidského stanoviska, jež se musí stát principiálním kritériem přítomnosti člověka na Zemi, je ostrá sociální - hmotná diferenciace zejména v budoucnu naprosto nepřijatelná, což platí nejen pro oblast kořistění z práce zaměstnávaných osob. Enormní příjmy "nekapitalistické" povahy - týká se části sportovců a umělců (spíše toho "lehčího" zaměření) - jsou zase neakceptovatelné za podmínky, že některé další sféry nikoliv pouze "fyzického", nýbrž také duchovního, např. vědeckého života bývají materiálně hrubě zanedbávané a jejich obtížně - intelektuálně náročně získávané přínosy se nedají někdy pro ignoranci vůbec uplatnit.

Většina Marxových dávných ideových přínosů zůstává kupodivu v platnosti, jak jsme již zdůraznili. Rovněž fakt, že tento popravdě geniální myslitel se zejména ve svých začátcích ("mladý Marx", jeho Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844 byly prvně publikovány až v roce 1932), avšak i jako zralý filozof (rukopisy Grundrisse, coby přípravné práce pro Kapitál, byly sepsány v letech 1857-1859, vydány však byly opět teprve v období let 1939-1941), zabýval také otázkami z humánního hlediska jistěže primárními: týkaly se důstojnosti člověka a duchovní (rozumové, morální, citové a estetické) realizace lidské bytosti-osobnosti a občana (a přirozeně též okruhem degradací lidského individua). Zanedbávání těchto aspektů antropogenního prostředí bývá proto Marxovi zcela neoprávněně vytýkáno.

Bezvýhradně je možno přistupovat rovněž k faktu výše připomenutého historického kořistění "práce" kapitálovými majiteli, ale i např. k postupující koncentraci a centralizaci soukromého kapitálu, nabývající od nedávna formy takřečené globalizace. Tento jev je přitom prastarý a nenajdeme jeho vhodnější definici než je ta obsažená v Komunistickém manifestu, sepsaném před více než 150 lety! V nejnovější podobě se pak globalizace uskutečňuje nejen na úrovni zboží, ale stále více i kapitálu a mobility pracovní síly a zvláště informací (v oblasti rozumového, morálního i estetického poznání se ostatně globalizační trend uplatňuje už po tisíciletí). Dlouhodobě se, nehledě na výkyvy, stvrzuje rovněž Marxova teze klesání míry zisku (jemuž se kapitalismus snaží úporně a někdy až drasticky bránit).

Předním příspěvkem Marxe bylo ovšem nepochybně jím formulované směřování lidských dějin a jejich (historická) třídnost, obojí samozřejmě nepřetržitě s nekalými úmysly (zastírání převažující sociální nespravedlnosti světa, obavy z nevyhnutelné nekapitalistické budoucnosti) nebo prostě z nevědomosti zpochybňované. Tato orientace - filozofie dějin - ke koneckonců naplňování humánního smyslu existence člověka a jeho integrovaného společenství (lidstva jako takového) vyznívá jednoznačně v ustavení beztřídní společnosti na zemském povrchu (z mediálních důvodů ji nemusíme nazývat komunistickou). Je to zaměření po výtce v dobrém významu slova fatální, víceméně deterministické a s nějakým mechanickým schématem utváření historie lidí nemající nic společného. I v této záležitosti měl proto Marx pravdu.

Uvedený výklad historie lidské společnosti je potom jasný nikoliv z pohledu Marxem předpokládaného zhoršování hmotné situace obyvatelů světa (rozvinutého či vyspělého, avšak na uspokojivou úroveň materiální vybavenosti - a krok za krokem též duchovní vyspělosti - se v průběhu 21. století dostanou prakticky všechny země naší planety), ale z důvodů zcela jiných. A sice proto, že Země jednoduše neunese trvalý ekonomický vzestup a odvozeně jej doprovázející privátní zisky, jež oboje jsou pro tržní řád zcela symptomatické.

Konstatování toho druhu není zbožným přáním, iluzí, lze je již objektivně (vědecky) doložit. Vedoucím důkazem pro to jsou sekulárně klesající tempa hospodářského růstu nejrozvinutějších zemí, proces počínající právě v první polovině 70. let minulého století! Takto nastoupená dynamika se nutně promění v průběhu řádově desítek let za přispění evidentně zaregistrovaného zvratu ve směru klesání přirozených přírůstků světové populace ve (hmotnou) stacionaritu výroby a spotřeby. S určitým odstupem ji bude následovat také dnes obtížně představitelná "stacionarita duchovní", takže i námitka, že sofistikovanost a tím též kapitalistická ziskovost produkce může trvale vzrůstat padne. Materiální potřeby lidí, jež budou mít vždycky "lidský rozměr", budou přitom v rozumném, avšak přijatelně "bohatém" stupni saturovány, takže perspektivně by nemělo jít o jakési spotřebitelské poklesy (nadměrnou askezi), jak se někteří autoři domnívají. Vyslovujeme zároveň hypotézu, že setrvávání konzumace hmotných statků a služeb na jisté trvalé hladině by mělo být automaticky doprovázeno - a sice v rozsáhlém měřítku! - přesunem víceméně vrozené lidské dynamičnosti do sféry duchovní.

Už v úvodu tohoto krátkého textu bylo zmíněno bernsteinovské odmítání "cíle", který by měla levice (a tudíž i sociální demokracie) sledovat. To je ovšem na úrovni společenskovědního poznání na přelomu tisíciletí postoj zásadně chybný! Nikoliv že by "hnutí" bylo čímsi podřadným, ale je přibližně stejně důležité jako onen cíl, jenž je však z hlediska gnoseologického činitelem prvotním (zanedbávání "záměru" sehrálo ostatně i v minulosti levicových hnutí velice negativní úlohu). Za uplynulých sto let, speciálně za posledních dvacet až padesát let, jsme totiž mj. v úplnosti a detailnosti informační základny postoupili mnohem dále. Statistiky jsou ve vyspělejších zemích již způsobilé nabídnout téměř padesátileté časové řady pro desítky relevantních ukazatelů, z nichž se už dají vyvodit určité prakticky nevyvratitelné trendy (viz např. vzpomenutou klesající relativní dynamiku globální populace - brzy již nastane také snižování jejích absolutních přírůstků - a zejména zmenšování růstových temp ekonomiky).

Ignorance fenoménu "cíle" je velmi neuspokojivou zvyklostí, jak teoretickou (ideologickou), tak praktickou (politickou). Tady se např. nalézá zdroj celkově neobyčejně chabé a nekonzistentní ideové základny, ze špatných premis vycházející "oboustranné" vybavenosti české sociální demokracie (ty západoevropská jsou na tom o něco lépe, jenže stejně zdaleka nevyhovují). Výsledkem je permanentní tápání, vyhýbání se jádru problémů, sdružování neslučitelných stanovisek atd. Také zde čiší dílem určitý zcestný oportunismus nejen z praxe, nýbrž taktéž z "teorie" sociální demokracie, jež degeneruje do podoby poněkud hanlivě nazvatelné sociáldemokracie. Je to o to více zarážející, že řešení otázky teoretické připravenosti by bylo pro autentickou sociální demokracii poměrně snadné: vývoj společnosti je takříkajíc na straně levice ("jde nalevo": TGM). Jedná se tu pouze o způsob jak nesporný postup dějin domyslet, správně pojmenovat a v neposlední řadě také prakticky zaměřit.

Problematika cílovosti je totiž zcela principiální povahy. To, že evropská sociální demokracie se tomuto tématu příznačně a trvale vyhýbá, je pomýlené s ryze tragickými následky. Vede k tradiční ambivalentnosti tohoto hnutí a těchto stran (ČSSD nikterak nevyjímajíc!). Jaképak může být obsažné politické usilování bez dlouhodobého "cíle" (i etapizovaných "podcílů")? Nabízející se "socialismus" nakonec jako záměr některé poctivější západní socialistické-sociálně demokratické strany připouštějí (co ta česká?), běží však v první řadě o to, co pod tímto pojmem rozumějí. Rovněž široké politické spektrum profilu osob v rámci těchto hnutí-stran (od "demokratické levice" až po "pravý střed"!) přispívá k její snížené důvěryhodnosti. Nutno si navýsost otevřeně přiznat, že takové přístupy, jaké předkládá např. britská třetí cesta (Nová Labour Party), jsou autentickým sociálním demokratům v podstatě cizí, a představují jen další úkrok doprava (toto směřování má dlouholetou tradici a s jistými výkyvy se dopracovalo až kamsi "mimo skutečnou levici").

Za obsáhlým záběrem, jehož účelem by zřejmě měla být, poněkud naivně nahlíženo, co nejširší voličská a členská základna se skrývá vážné nebezpečí politické rozbředlosti, jež musí být v konečné instanci jen na škodu. Sociální demokracie by měla být naprosto zřetelně reprezentantem nájemných pracovních sil (a také nezaměstnaných a velkého dílu důchodců) a nic si nezačínat s "podnikateli", zaměstnávajícími osoby mimo svoji rodinu, zvláště pak ve středním a větším měřítku. Sociálně demokratické hnutí by mělo bezdiskusně usilovat o dobře definovanou socialistickou (na rozdíl od komunistů nerevoluční) dráhu ke konečnému, venkoncem absolutnímu beztřídnímu společenskému řádu budoucnosti, cestu jednoznačných preferencí zájmů (soukromým) kapitálem nevybavených lidí na jedné straně a cestu koncepčního časově a strukturně rozloženého omezování vlivu všeho kapitálového privátnictví, jež vždycky a za všech okolností usilovalo o své (namnoze neoprávněné, to je třeba neustále opakovat!) zisky, byť se permanentně snažilo o to mediálně i jinak (maje na to dost prostředků) tuto skutečnost bagatelizovat, znevážit, zastřít. Povšimněme si, že právo na ochranu soukromého vlastnictví (kapitálu) nebývá v západních společnostech doprovázeno právem na práci, a je zde prakticky stavěno na roveň práva na život. Mimochodem: jestliže vražda je i v naší zemi promlčena za dvacet let, majetkové restituční nároky bylo lze uplatňovat za dobu mnohem delší! Je to vskutku svérázný projev západní civilizace.

Sociální demokracie by si měla velice zodpovědně uvědomovat, že její pozice na politickém "nebi" je z vlastní viny obtížná a lze říci že stále obtížnější. Neohrožuje ji přitom ani tak "konkurenční" komunistická levice, nýbrž každá "pravice" a dokonce i takzvaný politický střed. A to nikoliv coby soupeř, ale jako nepřítel mnohem záludnější - v podobě zhoubné infekce, vnitřního rozrušitele. Institut západní "svobody a demokracie" je dobře promyšlen a letitě ověřen. Umožňuje totiž, aby pod praporem těchto honosných devíz fakticky vládla "vyspělému kapitalistickému světu" bytostně, snad až pudově zformovaná menšina majetkově neobyčejně dobře vybavených bytostí, tvořících stabilní jádro pravice. S pomocí všudypřítomných, převážně jednosměrně orientovaných, protože dobře zaplacených médií, s příslovečnou demagogií (nereálných) slibů a (nenaplňovaných) nadějí ("i ty můžeš být bohatý a žít v přepychu, stačí jen se chopit příležitosti"), zneužívajíce nezkušenosti a optimismu v neposlední řadě mládeže získává za nikoliv jednoznačné podpory "střední vrstvy" další (věčně oklamávané) "příznivce". Vzhledem k tomu, že nemalá část voličů (převahou právě těch, kteří jsou tržním ne-řádem velmi biti) k volbám nepřijde, stává se běžně, že nějakých 10 % na kapitalismu plně zainteresovaných lidí s volebním právem - doplněných osobami rozmanitými způsoby koupenými či ošálenými - rozhoduje o složení parlamentu, vlády a nakonec i ostatních orgánů "správy" společnosti. Tajemství způsobu vládnutí není na Západě zase tak složité.

Měli bychom mít bez ustání na paměti, že žádná dosavadní - i ta soudobá - postindustriální (případně postmoderní) západní společnost, kamuflující momentálně stav věcí tzv. "novou ekonomikou" a "globalizací", a vydatně doprovázená narůstající zločinností, šířící se narkománií, dekadencí životního stylu a extravagancemi všeho druhu (včetně těch válečnických), neztratila nikdy svůj třídní ráz, ať již si to někdo přeje či nikoliv, ať už je si toho někdo vědom nebo není. Přijetí vrcholně kontroverního a absurdního (ve skutečnosti evidentně třídně - pouze "z opačné strany" - podmíněného) zákona potenciálně trestajícího v České republice "šíření" třídní nenávisti, je toliko epizodní ilustrací faktické tvářnosti kapitalismu (a to na předělu 20. a 21. století!).

Sociální demokraté by si měli ujasnit úlohy jednotlivých politických stran ve společnosti a usilovat o to, aby ty nehraně levicové plnily skutečně své pravé poslání (po hmotné stránce bránit námezdně pracující, lidi bez práce a důchodce, po duchovní stránce však také vzdělanost, morálku, kulturu). V této souvislosti je nepochybné, že pravicová politická seskupení velice dobře vědí, co je jejich "svatým" úkolem a na rozdíl od pseudolevicových karikatur toto zadání opravdu plní. Sociální demokraté by se něměli nechat obepnout chapadly chobotnice tržního ne-řádu, který pod osvědčenou rouškou všeobecné svobody, všeobecné demokracie a všeobecnosti lidských práv chce stále jen jedno: svobodu, demokracii a práva - zejména to soukromovlastnické - pouze pro bohaté, z nichž absolutní většina získala své bohatství nezaslouženě a neoprávněně (což se zapírá a popírá, vůbec nepřipouští). Sociální demokraté by neměli důvěřovat těm "reprezentantům lidu", kteří nekriticky vyzdvihují "osvědčenou" západní politickou praxi a myslí v první řadě vždycky na svůj osobní, anebo, je-li to výhodnější, také skupinový prospěch (chápou se každé příležitosti - třeba i při ochraně "práv pracujících" - jak "vydělat"). Jsou ostatně poměrně snadno, stačí jen něco málo zkušeností, identifikovatelní. Soustavně spoléhají na převládající politickou netečnost "lidu".

Aby se však takto poučeni sociální demokraé vrátili ke Karlu Marxovi, který to všechno věděl nebo alespoň tušil. Velice pěkně zhodnotil jeho osobnost Erich Fromm ve svém Obrazu člověka u Marxe (Brno 2004, s. 58):

"Kdyby se svět vrátil k humanistické tradici a překonal úpadek západní kultury jak v její sovětské, tak kapitalistické podobě, poznal by, že Marx nebyl ani fanatik ani oportunista - a že představuje vrcholný plod západního humanismu, že to byl člověk s nekompromisním smyslem pro pravdu, pronikající do podstaty věcí a nedávající se oklamat povrchními souvislostmi, že to byl člověk nezlomné odvahy a celistvosti, hluboce zaujatý člověkem a jeho dějinami, nesobecký a jen s nepatrnou špetkou ješitnosti a vládychtivosti, stále aktivní, vždy podnětný, vdechující život všemu, čeho se jen dotkl. Marx představuje ty nejlepší rysy západní tradice, její víru v rozum a lidský pokrok. Vždyť on sám byl obrazem člověka, který byl osou jeho myšlení. Člověka, který je mnoho a má málo, člověka bohatého potřebou druhých lidí".

A na úplný závěr dodávám, že Marx také náležel - nezaslouženě - k nejvíce haněným lidem, kteří kdy po světě chodili. Bývá to želbohu někdy úděl lidí jednak dlouho nepochopených, jednak z neobjektivních důvodů nenáviděných. A Marx měl a stále má početné nepřátele bohaté a mocné. Problém názorně naznačil opět Fromm, a to v oblasti Marxovy působnosti pracovní i čistě osobní. V této záležitosti vynikající myslitel napsal: "Opravdová kritika Marxe... nemá nic společného s fanatickými nebo blahosklonnými odsudky, tak typickými pro současný způsob jeho hodnocení. Jsem přesvědčen, že pochopení obsahu Marxova myšlení a odlišení skutečného marxismu od ruského a čínského pseudomarxismu nám umožní porozumět současnému světu, a povede nás k tvůrčímu a realistickému řešení naléhavých problémů dnešní doby". Fromm vyzýval "k překonání iracionálního a paranoidního postoje k Marxovi a socialismu, kdy se Marx jeví jako satan a socialismus jako satanova říše" (tamtéž, s.9).

Neuvědomuje si česká veřejnost, včetně té autenticky levicové, významný dluh v okruhu, který Marx vymezil?

Nepociťují zejména čeští intelektuálové v tomto ohledu jistý stud?