Syn středoškolského profesora a úřednice se od dětství projevoval jako studijní typ, zároveň však byl obdarován i nadáním hudebním. Humanitní orientaci a lásku a talent k hudbě s ním sdílel o čtyři roky mladší bratr Dušan, přesto -- či snad právě proto neměli vzájemný vztah nijak idylický. Starší Milan byl sourozencem a potomkem dosti svérázným. Jednou z mála vzpomínek na dětství, kterou nedoprovodil ironickým komentářem, byla na jeho maminku, jak -- sama vzešlá z chudých poměrů -- obdarovávala žebráky. Jeden z momentů, který později významně nasměroval jeho život. Vedle gymnázia studoval Milan Machovec klavírní hru na konzervatoři, po válce zahájil studia filosofie a klasické filologie.

V kritice habilitačního spisu o Husovi jej Karel Kosík počátkem padesátých letech obvinil, kromě jiného, z "masarykismu". Nikoli neprávem. Machovcův celoživotní vztah k Masarykovi a jeho myšlení se začal utvářet již v dětství a významnou roli v jeho formování sehrál strýc Julius Herejk, učitel na měšťanské škole ve Staré Boleslavi, sokol a masarykovec. Mnohé z charakteristik, které ve své knize Masarykovi přisuzuje, zároveň platí i o postoji Machovcově a jak uvidíme později, je zde možné hledat k němu klíč.

Jaké je Machovcovo místo v dějinách filosofie, kam patří jeho "styl" filosofování? Machovec již ve své rigorózní práci rozlišuje dva typy filosofů, dvě metody filosofické práce. Filosofy tvořící systém (jako např. Aristotelés, Spinoza, Leibniz, Kant) a ty, kteří se snaží řešit konkrétní otázky nespoutané jednotným rámcem systému (podle něho Platón či Masaryk). Sám se bude vždy distancovat s lehkou ironií od německých systematiků uzavřených ve svých pracovnách daleko od života obyčejných lidí. Nic mu není vzdálenějšího než budování systému.

Na druhou stranu byl od mládí fascinován právě Aristotelem a později Kantem. Začíná-li Patočkovi pravá filosofie až Sókratem, pro Machovce je v jistém smyslu zakladatelskou osobností teprve Aristotelés. Je si vědom, že nemůže Aristotela vytrhnout z jeho kontextu ("...nemyslíme tím jen komplex logických spisů Aristotelových, nýbrž celou etapu myšlení, která byla již před Aristotelem..."), ovšem nikdy nenalezne plné pochopení pro Platónův svět idejí a precizní dialogy. Vyčítá mu dualismus, elitářství a intelektualismus. Vysoce vždy hodnotí Sókratův obrat k člověku a jeho nitru -- a přece je mu na Sókratovi cosi "po anticku chladné, lidsky málo zainteresované". "Sókratés měl obdivovatele a žáky -- apoštoly mít nemohl," napíše v šedesátých letech do monografie o Masarykovi. A je to právě další zdroj jeho myšlení, na který tímto postřehem míří: židovsko-křesťanský odkaz.

Machovcův postoj k náboženské problematice se vyvíjel s věkem, zkušenostmi i pod vlivem Kantovy filosofie. V mládí hluboce prožíval benediktinskou liturgii v Emauzích, naopak racionalistické tomistické úvahy dominikánů jej později rozčarovaly. Citový a sociální náboj však obhajoval v náboženství vždy, i poté, kdy sám náboženskou víru ztratil a přiklonil se k nejpodivnější a nejtragičtěji zneužité židovsko-křesťanské herezi -- k marxismu. V dobovém kontextu to byl krok pochopitelný a nijak ojedinělý. Marxismus se stával náhražkovým náboženstvím a podle Machovce lidé, kteří vycházeli nějakým způsobem z židovsko-křesťanské tradice, tušili zde "jakousi příbuznost"; marxismus podle něho zaplnil prázdný prostor, který křesťanské církve vyplnit nedokázaly. S marxismem ale podle svých slov nikdy nesdílel jednostranný důraz na ekonomický aspekt společnosti. "Co mi z marxismu bylo vždycky cizí, to byl předně radikální ekonomismus. Dneska pokračuje na kapitalistický způsob opět... Když se změní ekonomika, tak se prý změní vše," shrnul své výhrady v přednášce v polovině devadesátých let. Na Marxovi ho naopak přitahoval do budoucnosti obrácený mesianismus. Marx byl svým způsobem typ starozákonního proroka a do značné míry dřímal tento charakter i v Machovcovi. Mladická touha po lepší společnosti, podpořená poválečnou atmosférou, ho v té době vedla i k praktickým krokům na cestě za socialistickou vizí a ve filosofické práci k nejedlovskému epigonství. Právě Nejedlý, autor pětisvazkové monografie o Masarykovi, sliboval propojení ideálů socialismu s ideály Masarykovými. Zdálo se, že jako mladý komunista bude lépe pomáhat konečně naplnit odvěký sen lidstva, pro který horovali jím milovaní velikáni.

Vlastní filosofickou práci zahájil Milan Machovec pod vedením Karla Svobody spisem o Tacitovi, kde můžeme najít základ řady jeho postojů a názorů, teprve později rozvíjených, prohlubovaných a precizovaných: "O ideální společnosti uvažuje Ovidius, Vergilius, Horatius a Tacitus stejně jako mystikové a filosofové středověku, umělci, politikové a myslitelé novověku, jako např. Kant, Goethe, Beethoven, Březina i novověcí myslitelé socialismu."

Nejedlého vliv je nejpatrnější v knize o Husovi (1953). Určitým dozvukem je potom práce o lidových náboženských hnutích a proudech, sepsaná v letech 1955--1958 společně s manželkou Markétou (vydána 1960). Jeden z impulsů k jejímu vzniku lze vidět v Nejedlého důrazu na někdejší tezi, že vše podstatné můžeme najít v lidové moudrosti nezkažené školskou filosofií. Tento názor měl v českém prostředí dlouhou tradici. Machovec vyzdvihuje schopnost lidových kacířských hnutí vzbuzovat zájem o poznání a pravdu. Na druhou stranu -- nebezpečí společenské netečnosti, až odporu vůči filosofii si ale sám uvědomoval a kořeny tohoto mínění hledal už na konci osmnáctého století, kdy "česká inteligence byla vedena k afilosofičnosti". Málokdo se svou prací snažil tento přetrvávající stav celý život překonat tak usilovně jako Milan Machovec -- ať publikační nebo přednáškovou činností; na půdě fakulty, kde jeho výklady navštěvovala běžně i veřejnost, v popularizačních přednáškách širšímu plénu přímo určených, či ve vystoupeních v médiích.

Vedle umění strhnout posluchače byla dalším velkým Machovcovým darem schopnost zprostředkovat vztah mezi různými myšlenkovými světy. Dokázal překonat i velmi hluboké propasti a obohatit obě strany o nové podněty -- a též o poznání, že často mají mnoho společného. M. Zachoval v přednášce k Machovcovým 75. narozeninám upozornil na postřeh K. Máchy, že již v práci o Husovi můžeme spatřit Machovce jako prostředníka mezi křesťanstvím a marxismem. Tato pozice posléze vyrostla v aktivní přínos k marxisticko-křesťanskému dialogu v šedesátých letech. Byla to doba, kdy česká filosofie držela krok se světem: ohlas vyvolala do řady jazyků překládaná Kosíkova kniha Dialektika konkrétního (1963) a vysoké uznání si v zahraničí vydobyla Patočkova husserliána. Na Machovcovy semináře do Prahy a na konferenci do Mariánských lázní na jaře 1967 zavítali mj. E. Fromm, K. Rahner, K. Schubert, A. Rasker, J. Moltmann, R. Garaudy či J. B. Metz. S dalšími osobnostmi se potkával na svých cestách po světě, na které byl často zván -- např. s K. Barthem, E. Blochem, H. Coxem, W. Zaunerem, kardinálem Königem či mladým Karlem Wojtylou.

Dialog mezi marxismem a křesťanstvím, mezi lidmi, planetární dialog... Jedna z podstatných konstant, jeden z úhelných kamenů Machovcova myšlení: dialog jako způsob hledání pravdy, okamžik, kdy se lidské nitro otevírá jinému, smysl dialogu pro růst člověka, dialog coby "požadavek humanismu", jeho bezprostřední rozměr etický: "člověk může cítit mravní odpovědnost i za svého odpůrce..." Kapitola o dialogu v knize o smyslu života (1965) byla samostatně překládána do cizích jazyků -- nejen kvůli dobové atmosféře a Machovcově osobní popularitě v zahraničí.

S Marxem vedl niterný dialog prakticky až do konce života -- s nadějí na lepší svět se v úplnosti nerozloučil nikdy, třebaže jeho názory postupně zrály. Je zajímavé například porovnat již samizdatovou stať Masaryk a marxismus z konce sedmdesátých let s články a přednáškami z let devadesátých. Jinak tomu bylo s reálným komunistickým systémem, se kterým se vnitřně rozešel už během první poloviny padesátých let. Vlastní roli ovšem nespatřoval v otevřené konfrontaci s režimem. Zdálo se, že v dané době by neměla smysl. Již ve zmiňované práci o Tacitovi, psané na přelomu let 1947 a 1948, předznamená svůj postoj a chování v blížící se nesvobodě: "Jestliže však svobodomyslný člověk vidí kolem sebe takovou situaci, že jeho smrt neotřese ničím a nikomu neprospěje, pak je povinen žít i v okolnostech, které se mu nezamlouvají, a pracovat na svém místě podle svých sil a možností. (...) Byl-li si Thrasea vědom, že stojí mravně výše, neměl se uvádět v nebezpečí, ale měl zůstat v senátu jako na stráži a aspoň v jednotlivých případech zakročovat..."

Vedle všech vysloveně tragických stránek režimu si začal uvědomovat i další nebezpečí pro duši národa. Důsledkem ideologizace veřejného prostoru a totalitního nároku na lidské přesvědčení je vždy "osudný rozpor" mezi touhou člověka po vnitřní opravdovosti a jednotě myšlení a života -- s každodenní praxí. A tak píše-li do knihy o Dobrovském (vydána 1964) ostré věty o jezuitech, cítíme, že tato kritika míří i na režim, který znesvětil, Machovcem humanisticky chápanou, marxistickou víru. "Učili lidi úloze rozdvojených bytostí, přivyklých hrát jistou úlohu navenek, ve společnosti, ale vedle toho mít svůj vlastní vnitřní svět, vnějškově nekontrolovatelný. (...) Jezuité... hluboce podcenili morální složky lidské bytosti. Kladouce důraz na chování lidí, nutíce lidi, aby se katolicky projevili, učili bezděky lidi právě jen se ,projevovat`. Oslněni úspěchem získaným jakýmikoliv prostředky, třeba i zastrašením nebo jinou manipulací s nízkými stránkami lidské bytosti, podcenili vliv užitého prostředku na morálku takto ,získaného` člověka."

Pocit uvolnění v první polovině šedesátých let, který měl koncem dekády již otevřeně vytrysknout, dovolil autorovi vmáčknout se se studií, která začala vznikat již o deset let dříve, do zatím jen úzké škvíry ve dveřích a adresovat čtenářům své poselství od prvních slov: "Podmanivá svoboda ducha..." -- tak začíná úvod studie o Dobrovském. "Duch vnitřní svobody" a "strhující síla a krása lidské osobnosti" jsou tím, co má lidi posilovat. "Dává mravní sílu, kde je jí třeba, posilu, příklad, naději." Cituje Tacita, že "řídké je štěstí dob, kdy je možno myslit si, co chceš, a říkati, co myslíš", Cicera, že "úsudky jsou svobodné". Na druhé straně k dokreslení doby zase Ignáce z Loyoly: "Musíme mít ducha připraveného a ochotného uposlechnout, odložíce všechen vlastní úsudek..."

Téma práce mu dovolí rozvinout pasáž o absolutistickém systému, který v přesvědčení o trvalosti svého vítězství odstraní jakoukoli diskusi a kritiku, čímž se zbaví kontaktu s realitou a posléze dospěje k bezmoci: "...odvěký omyl jakéhokoliv despoticko-absolutistického systému, spočívající v přesvědčení, že trvalost jeho vítězství je nejlépe zajištěna vytvořením vlastního zcela výlučného postavení, nepřipouštějícího diskusi a kritiku. Tím je zdánlivě předem vyloučen jakýkoliv eventuální budoucí zásah ze strany jakékoliv možné opozice, moc systému se jeví neotřesitelná. Kdo si takto odstraní jakéhokoliv soupeře, může se ovšem po jistou dobu cítit všemocným pánem, zapomíná však na okolnost, jež se mu dříve či později stává osudnou: že odstraněním dialogu a diskuse, opozice a kritiky, bezděky připravil o dar dialogu i sám sebe, že se tím sám zbavil kontaktu se životem, s realitou, zbavil se množnosti rozeznat včas různé nově se hromadící skutečnosti... Jakýkoliv uzrávající rozpor pak musí i na sám tento systém působit ničivě, katastroficky: myšlenka, jež se postavila nad vše, ocitá se již touto výlučností sama, proto se v jisté chvíli obrací proti ní vše. Od všemoci je vždy jen krůček k bezmoci."

Machovec se svou prací léta snažil formovat myšlení a postoje mladých generací a nepřestával doufat, že utopický ideál jeho mládí, propojení demokracie a socialismu, je ještě uskutečnitelný a může k jeho naplnění drobnými kroky v rámci možností pomoci. Teprve vývoj v šedesátých letech, krátké vzedmutí mohutné vlny naděje a následná okupace vše zcela mění. Invaze jej zastihla v západním Německu. Zareagoval otevřeným dopisem zveřejněným v několika zahraničních periodikách, provoláním adresovaným svým přátelům, kolegům, vědcům a studentům, které je zoufalým protestem proti vpádu vojsk a jeho nesmiřitelným odsouzením: An Meine Freunde... Prohlášení je zajímavým dokumentem doby a Machovcova myšlení; žádostí o každou možnou pomoc nejen v aktuální vyhrocené situaci, ale i pro ideály socialismu s lidskou tváří. Machovec v něm vyjadřuje naději, že okupace nebude identifikována s komunismem jako takovým (sic!) a že nedojde k odsouzení všech sovětských občanů kvůli skupině politických dobrodruhů s bezskrupulózními praktikami, kteří se již ani nesnaží dát svým činům alespoň zdání pravdy. Sovětský svaz je jimi podle Machovce, pokud nepřiznají omyl a nestáhnou vojska, veden na okraj propasti spolu s budoucím vývojem celého světa.

Vedle tohoto prohlášení byla Machovcovi krizovým vývojem poučenými soudruhy vyčítána především monografie o Masarykovi, která měla být podle normalizátorů typickým příkladem polednového vývoje. Machovec ji ovšem dokončil již v roce 1967. "Řekl jsem, že mě mohl těžko Dubček svést, protože některé jeho postoje jsem zastával už deset let předtím, než jsem jeho jméno slyšel," vzpomínal po letech. V roce 1969 byl donucen odejít z fakulty, později podepsal Chartu 77, živil se kondicemi a posléze jako varhaník. Publikovat již mohl jen v zahraničí a v rámci samizdatu, přednášet pouze v bytových seminářích.

Vrátíme-li se k Machovcovu pojetí filosofie, je třeba připomenout další podstatný moment. Filosof je svou prací obrácen k soudobým problémům -- nebo filosofem vůbec není. Píše-li knihy o Husovi, Palackém, Dobrovském, Masarykovi, Augustinovi či Ježíšovi, nevede Machovce zájem historický, pouhá snaha pochopit jejich dobu, problémy, zápasy a myšlení, ale přesvědčení, že jejich postoj životní a mravní, přínos pro tehdejší dobu je ve vztahu k současnosti -- a to ve vztahu palčivě aktuálním! Nutnost opakovaně upozorňovat na aktuální problémy lidstva vnímal Machovec o to bolestněji, že přes přejití věků a mnohá varování velkých osobností se lidstvo ocitlo v hluboké krizi a možná i na pokraji zániku... Ekologická hrozba se tak stala dalším velkým tématem Machovcovy filosofie. A v těsné souvislosti s ním můžeme vyzdvihnout ještě jeden akcent: "Lidstvo nemůže přežít bez prohloubení ženských složek lidství." Touha oslovit svým poselstvím co nejširší počet lidí je i za neesoterickým, až popularizačním stylem Machovcových knih.

Filosofie má podle Machovce tři dimenze. Vedle rozměru kosmologického či ontologického je rovnocenný rozměr antropologický. Ovšem pouhé zkoumání nestačí. Jde o to, aby lidský život byl v souladu s poznaným. To je Machovcovi nejdůležitějším odkazem Sókratovým -- nikoli jen niterné vsebeobrácení, "péče o duši", ale konkrétní životní praxe. Nestačí pravdu jen poznávat, člověk musí pravdou žít a celou svou bytostí, svými schopnostmi rozumovými, mravními i citovými o ni zápasit.

Cit hrál u Machovce vždy významnou roli. V jeho studii o Palackém můžeme najít tendenci zdůraznit rovnováhu mezi racionální a citovou stránkou lidské osobnosti, bez níž by nebyl rozvoj člověka úplný. Palacký podle něho vidí smysl lidství na cestě k "božnosti", což Machovec nechápe v náboženském smyslu, ale vyzdvihuje zde antropologické jádro -- člověk má podle něho směřovat k ideálu rozvinutého lidství. To je pozice, na níž kladl důraz často a je společným motivem řady jeho monografií. "Buďte jiní, proměňte se vnitřně(!)," interpretuje například jeden z momentů Ježíšova učení v práci z konce šedesátých let. Česky směla oficiálně vyjít až v roce 1990, mezitím se však za hranicemi Československa dočkala širokého ohlasu a mnoha vydání ve třinácti zemích.

Zmínili jsme se výše, že jedním z klíčů k Machovcovu myšlení je jeho recepce Masaryka. Masaryk je mu "filosofem lidské existence", její krizovosti, nehotovosti a zároveň možné autenticity, opravdovosti. Přes všechny vzájemné odlišnosti se v tomto momentu oba myslitelé stýkají. Masaryka řadí do proudu jdoucím v jeho pohledu od Sóktrata přes Augustina, Pascala, některé existencialisty až k Buberovi či Frommovi. Je to podle něho linie myslitelů, kterým jde o vnitřní nastavení člověka, o jeho "dynamismy", jistou "živost" více než o systémy či encyklopedické vědomosti. U Masaryka nachází aktualizující přístup k velkým osobnostem historie, který potom ve své vlastní práci chápe jako "dialog s příbuznými v dějinách". Masarykova filosofie je Machovcovi především antropologií, a to eticky zaměřenou. Stejným způsobem se můžeme dívat i na Machovcovo filosofování, co píše o Masarykovi, platí i o něm.

Pokus o Masarykovo zařazení a Machovcova interpretace jeho myšlení ukazují, že shoda Masarykových i Machovcových akcentů je v mnoha bodech zřejmá. Člověk je bytostí "nehotovou", často "zvěcnělou" (zde nalezneme jeden z kořenů vztahu M. M. k myšlení E. Fromma), ale bytostí mající možnost a dokonce povinnost usilovat a zápasit o růst k vyspělejšímu lidství, usilovat o vlastní změnu a žít život z této změny -- ve prospěch Celku.

Nedožité 80. výročí narození Milana Machovce má připomenout i sborník textů řady českých i zahraničních osobností, který pod názvem Mistr dialogu Milan Machovec vydá na podzim nakladatelství Akropolis.

Autor je doktorandem filosofie na Pedagogické fakultě UK

MILAN MACHOVEC (1925 - 2003) - filosof, orientuje se především na dějiny české filosofie a etiku. Vystudoval filosofii a klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1968 se habilitoval jako profesor. Mezi témata, jimiž se celý život zabýval, ale patřila i etika, etologie i ekologie. Vystupoval jako kritik patriarchální společnosti a byl zastáncem feminismu. Jeho žáky byli například Zbyněk Fišer (Egon Bondy), Václav Bělohradský nebo Jan Palach. V roce 1970 byl z politických důvodů ze školy propuštěn. Od poloviny 70. let přednášel na tzv. bytových univerzitách a současně se živil hrou na varhany v kostele. V roce 1977 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. V roce 1990 se vrátil na univerzitu. Napsal několik filosofických a biografických knih, které vyšly v patnácti světových jazycích. Mezi nejvýše ceněné patří T. G. Masaryk, Ježíš pro moderního člověka, Filosofie tváří v tvář zániku, knihy o Františku Palackém, Josefu Dobrovském a svatém Augustinovi. Nedávno vydal dvě útlé knížky - Indoevropané v pravlasti aneb Život našich předků podle porovnání jednotlivých jazyků a volně přeložené a komentované výňatky z Homérovy Iliady nazvané Achilleus. Bydlí ve dvoupokojovém bytě v činžáku v Praze-Holešovicích, industriální čtvrti blízko rušné magistrály. Je vdovec (žena Markéta, 1932-1978), otec syna Martina (1956) a dcery Heleny (1962). Filosof Milan Machovec, geniální chuligán, hvězda, za kterou táhly houfy mladých lidí, především dívek, zemřel po těžké nemoci ve věku 77 let 15. ledna 2003.