Evropa: budoucnost Francie

Ať už přemýšlíme v tomto čase desátého výročí o Mitterrandovi z jakéhokoliv úhlu, upřít mu nelze jedno: byl přesvědčeným Evropanem. O málokterém francouzském prezidentovi, a to včetně dvou předchozích: Valéry Giscard d'Estaing či Georges Pompidouovi to lze bez uzardění říci. Měl na to paradoxně více času - 14 let na evropské politické scéně nabídla od roku 1981 do roku 1995 zásadní rámec, v němž Francie vyrostla ze své koloniální minulosti ve skutečnou evropskou velmoc.

Poznamenejme, že Mitterrand byl nejen aktivním účastníkem vichistické vlády, ale i ministrem vnitra v čase jedné z největších francouzských krizí - v čase francouzsko-alžírské války. Dodnes mu někteří nedokáží odpustit věty, které znějí s odstupem času neuvěřitelně: "Je jenom jedna Francie, a to od Flander až po Kongo!"

Připomeňme si ale především tři klíčové okamžiky: vznik Jednotného Evropského aktu, vznik Evropské unie a nakonec schválení Maastrichtské smlouvy. Vliv Francoise Mitterranda byl ve všech třech otázkách rozhodující, byť hlavním architektem těchto koncepcí byl Jacques Delors. Tento muž ovšem vyrostl jenom díky podpoře a často i navzdory kultu francouzského prezidenta.

Mitterrandovi šly často "velké celky", a nebýt jeho velké vůle, na níž se rovnou mírou podílel rovněž kontroverzní německý kancléř Helmut Kohl, vypadala by Evropa jinak. Na rozdíl od nynějšího prezidenta Chiraka, dokázal Mitterrand říct, že "Evropa je budoucností Francie", aniž by to znělo pokrytecky.

V porcelánu východní Evropy

Mnohem hůře ale zvládal samotné dějinné zvraty, které sám neplánoval. Rok 1989 ho zaskočil více než kteréhokoliv evropského státníka. Šok, jaký vyvolala jeho snaha udržet východní Německo (návštěva u tehdejšího komunistického předsedy Ericha Honeckera), bývá často zapomínána, zejména v Praze (a Sofii), kde dokázal Mitterrand před pádem železné opony anticipovat sjednocení Evropy, a vyvolat dlouhodobou vzpomínkou (živenou dodnes francouzskými úředníky) na jeho podporu východním disidentům. "Je třeba říci, na rozdíl ode mne, že Mitterrand měl rád východní Německo, tak trochu jako Mauriac, který miloval tolik Německo, že pro sobe potřeboval nejméně Německa dvě... Věděl jsem, že východním Německo byl strašný policejní stát, založený na udavačství a špionáži, a neopomněl jsem mu to často připomínat," vzpomíná v jedné z kronik francouzský spisoval Michel Tournier.

Zapomíná se rovněž v této souvislosti, že Mitterrand považoval ideu sjednocené Evropy za ideální příležitost pro vytvoření "evropské federace", což noví vládcové v Praze v zásadě odmítli výměnou za "americký bezpečnostní deštník". Pamětníci se dodnes přou, zda Mitterrandova snaha patřila k těm machiavellistickým či nezastřeně vizionářským konceptům. Je jisté, že Havlova náhle překotně vypjatá orientace na NATO a Spojené státy americké, která se v rychlém sledu naprosto vylučovala s ještě nedávnými chartistickými úvahami o "zrušení obou vojenských bloků", byla směsicí tohoto vzájemného neporozumění. Mitterrandovo chování, jež připomínalo na přelomu desetiletí pověstného slona v porcelánu, završil v okamžiku sovětského puče v roce 1991 proti Michailovi Gorbačovi, kdy Mitterrand vystoupil se skandální deklarací, v níž vyzval ke klidu a vyčkání na výsledky vývoje, čímž de facto podpořil pučisty.

Stratég Mitterrand se tu zkrátka v závěru své vlády stává mnohem více omylným člověkem, politikem, spjatým více s Evropu minulosti, než budoucnosti. Mitterrand, o němž kolují neuvěřitelné historky, nebyl často opravdu více než člověkem z masa a kostí, Francouzem, který měl rád život a jeho poněkud romaneskní stránku. Patřil k tomu i jistý typ snobismu a zahleděnost do vlastní výjimečnosti, která doznávala monarchistických rysů.

Ve stínu smrti

Jsou ovšem tací, kteří vidí Mitterranda jako zosobnění temných stránek jeho osobnosti, inkarnaci machiavellistických sklonů. A to již od počátku: jakýpak socialista, říkají, vždyť Mitterrand byl bigotní katolík, stoupenec a aktivní politik vichistické Francie, který se bál smrti a jemuž také církev vystrojila velkolepý pohřeb! Závěr jeho vlády určila do jisté míry slavná kniha francouzského novináře Edwy Plenela: La part d'ombre (Část stínu, Gallimard, Paříž 1992). "Identifikace levice s mitterrandismem je cesta, která vede k zániku, na níž se předbíhá dlouhá kohorta beznaděje vržená do náruče lepenovské nenávisti a hořké tragédie, které se mstí za iluzorní konsensus," napsal dramaticky.

Věděl o čem píše, protože za těmito poněkud exponovanými slovy se skrývá Francie, v němž je běžnou součástí politické praxe tajný odposlech, likvidace politických protivníků, cynické zneužívání informací intimního charakterů a na prvním místě - peníze, které vždy poslouží k jakémukoliv účelu. Jenom aféra s tajnými odposlechy, která se týkala kontroverzního novináře Edwy Plenela, ale i některých pikantností ze života herečky Carole Bouquetové, by zabrala několik složek výkladů. Patří k stejným typům afér, mezi něž připomeňme ještě obskurní aféru, známou jako Rainbow Warrior (potopení lodi Greenpeace agenty tajné služby). Samostatnou kapitolou je i Mitterrandlův vztah k Le Penově Národní frontě (FN), jíž díky změně volebního zákonu na poměrný umožnil vznik samostatného parlamentního klubu v roce 1985.

Nejtragičtějším momentem závěru Mitterrandovy kariéry ale nebyla ani tak jeho famózní smrt, jako spíše smrt jednoho z nejbližších - premiéra Pierra Béregovoye. Tento syn ruských uprchlíků ze sovětského Ruska patřil k nejzajímavějším osobnostem mitterrandovské éry. Skončil svůj život ranou z pistole jednoho odpoledne symbolicky dne 1. května 1993. Ačkoliv policejní vyšetřování uzavřelo aféru jako "sebevraždu", existují podezření, že mohlo jít o vraždu. Samotná žena premiéra variantu sebevraždy svého muže odmítla. Za vraždou měl stát údajně přímo Mitterrand, který se bál provalení korupčních afér funkcionářů Socialistické strany (PS).

***

Je asi opravdu brzo Mitterranda soudit. Temné pozadí dosud nevysvětlených afér mizí v záplavě velkých světel a vzpomínek na člověka, který chtěl "změnit život". Základy V. Republiky a její Ústavy nepoložil v roce 1958 on, ale generál Charles de Gaulle, jehož tolik kritizoval ve slavném spisku Le coup d'Etat permanant (Permanentní převrat, Plon, Paříž 1964). To, že se dokázal jako zatím první a dosud poslední socialista do kostýmu V. Republiky obléknout, aniž by ve Francii vypukla občanská válka, patří k jeho silným stránkám. Jakou daň za to později zaplatily občanské iluze a samotná francouzská demokracie, ponechme pro tuto chvíli jiným. Seznam jeho lží by byl jistě velmi dlouhý, mnohem delší než dvakrát sedm let. Dějinám, které chtěl rýsovat tak jako tak neunikl.