Záměry současné vlády v oblasti imigrační politiky byly zveřejněny již před zmíněnými událostmi. Po nich však byly otázky týkající se rodinného přistěhovalectví znovu připomenuty a označeny za hlavní důvod výbuchu násilí. Ministr Sarkozy již delší dobu prosazuje zavedení imigračních kvót. Premiér Villepin se v listopadu vyslovil pro imigrační politiku, která bude mít globální charakter a která bude politikou "výběrovou". 3. ledna se k výrokům přidal i prezident Chirac během svého novoročního projevu k vládě, při kterém zdůraznil, že největší důraz má být položen na boj proti nelegální imigraci, a to právě zejména v oblasti slučování rodin. Přestože návrh zákona kvóty neuvádí, jeho znění splňuje vytýčené zásady "boje proti přistěhovalectví trpěnému a podporu přistěhovalectví na základě výběru". Zákon se tedy zabývá přistěhovalecvím pracovním. Podle nového zákona by mělo být umožněno pracovat ve Francii zahraničním studentům, kteří absolovovali zdejší školy, a vysoce kvalifikovaným pracovníkům, pokud získají pracovní smlouvu minimálně na 18 měsíců. Po dobu pracovního poměru budou cizinci držiteli pobytové karty s pracovním povolením. Na konci pracovní smlouvy, nebo v případě zrušení pracovního poměru jim bude karta odebrána. Připravuje se rovněž speciální tříletá pobytová karta nazvaná "schopnosti a talent", určená pro cizince, schopné "díky svému talentu či schopnostem, trvale a významnou měrou, spolupracovat na rozvoji francouzského hospodářství nebo na rozvoji obrazu Francie ve světě, anebo na rozvoji své (vlastní) země". Karta bude vydávána již v zemi původu žadatele. Na druhé straně budou omezeny podmínky pro legalizaci pobytu lidí, kteří se ve Francii dluhodobě zdržují. Od roku 1984 mohli totiž ilegální přistěhovalci legalizovat svůj statut po deseti letech nepřerušeného pobytu ve Francii.

Rodinné přistěhovalectví a jeho situace

V letech 1950-1960 bylo přistěhovalectví méně kvalifikovaných pracovních sil do Francie masivně podporovanou politikou. Po jeho omezení následoval v roce 1976 třicetiřádkový dekret o slučování rodin, který podepsal tehdejší premiér Chirac a jeho čtyři ministři. Dekret upřesnil průběh procedury slučování a definoval jeho pravidla týkající se minima finančního zabezpečení a zajištění přiměřených bytových podmínek. Rodinní příslušníci zahraničního pracovníka (žena a děti) tak získali pobytové právo a případně pracovní povolení. Je pravda, že rodinné přistěhovalectví je pro Francii velkou zátěží, neboť legalizovaní rodinní příslušníci získavají okamžitě nárok na čerpání sociálních podpor. V roce 2004 požádalo o udělení povolení k pobytu z rodinných důvodů 102 662 přistěhovalců. Samotná procedura slučování rodiny však představuje pouze čtvrtinu žádostí. V roce 2004 to bylo pouze 25 420 osob (pro srovnání, v roce 1971 přijala Francie 81 496 rodinných příslušníků). Během let minulých se jak pravicové, tak levicové vlády snažily rodinnou imigraci omezovat. Příslušná legislativa byla od svého vzniku v roce 1974 dvanáckrát modifikována. Snaha omezit vstup do země pro ženu a děti cizinců byla několikrát v konfrontaci s Ústavou a Evropskou úmluvou o lidských právech. Největším překvapením současných průzkumů je však zjištění, že od roku 1980 to není přistěhovalectví rodin cizinců, které tlačí statistiky nahoru, ale přistěhovalectví cizinců, kteří jsou rodinnými příslušníky Francouzů. V roce 2004 bylo z těchto rodinných důvodů přijato 49 888 osob. A přestože se za těmito čísly skrývají i sňatky za účelem imigrace, nic to nemění na faktu, že sňatek je pro mnoho dětí a vnuků přistěhovalců, kteří se již ve Francii narodili a Francouzi se třeba i cítí, prostředek pro udržení vztahu se zemí a kulturou svého původu.

Zdroj ZDE ZDE