13. 1. 2006
Daně, solidarita a individuální práva v myšlení fachidiota"Ano, zrušil bych státem nařizovanou solidaritu", sebevědomě prohlašuje na stránkách Britských listů Luboš Zálom. Vždyť daně jsou vlastně krádež, omezování lidské svobody a v principu není rozdíl v tom, zda stát prostřednictvím daní vezme jednotlivci 15% nebo 80% jeho majetku. Který morální princip jej zavazuje platit daně a přispívat na to, na co podle vlastního uvážení přispívat nechce? Nikdy jsem na tuto otázku nedostal uspokojivou odpověď, uzavírá pisatel. |
Pokud je to skutečně pravda, je to smutné vysvědčení, nejen pro naše školství. Že může takto neuvěřitelně hloupě plácat školáček v první třídě, to by snad šlo pochopit. Ale ten, kdo absolvoval alespoň elementární základ občanské nauky v základní nebo střední škole, musel by si na výše položenou otázku odpovědět sám. Pokud to Zálom myslí upřímně a neprovokuje, je naprosto jednostranně vzdělanou osobou, která možná perfektně ovládá svůj pracovní obor, avšak mimo něj je na úrovni dítěte předškolního věku. Abych byl spravedlivý, musím uznat, že dotyčný alespoň intuitivně chápe, že se bez státu neobejdeme a že jej musíme nějak platit. Je to totiž on a jedině on, kdo nám ona autorem vyjmenovaná základní lidská práva může garantovat. Takže ta "malá a rovná daň" pro vydržování nezbytných funkcí státu není krádeží? A od jakého procenta to krádež je a do jakého není? Zálom se podobně jako ostatní pseudoliberální pravičáci zmítá v neřešitelných rozporech. Na jedné straně označuje stát fakticky za zločince, který okrádá jednotlivce a zbavuje jej svobody, na druhé straně ho potřebuje mimo jiné i proto, aby mu garantoval právo vlastnit majetek a svobodně hlásat i ty největší pitomosti. Vůbec si neuvědomuje, že kdyby jeho rodiče měli zaplatit plnou "cenu" jeho vzdělání a nezbytné zdravotní péče, tak by se asi vůbec nenarodil, neboť i porod stojí nemalé peníze, a i kdyby ano, asi by neuměl číst a psát. Dalším projevem myšlenkových zmatků mladého (ne)vzdělance je naivní představa, že přispívání na činnosti a služby, které on sám nepotřebuje, je vlastně křivda. Ale existuje vůbec možnost přispívat jen na to, o čem si myslím, že potřebuji? Autor by navrhoval vybírat rovnou daň na armádu a policii (o jeho úrovni myšlení svědčí i to, že nikoli na vzdělání, zdravotnictví a zabezpečení ve stáří), ale jak dokáže, že armádu policii potřebují skutečně všichni a vzdělání, zdraví a zabezpečení ve stáří nikoli? Přece se společnost neskládá jen z mladých, zdravých Zálomů, kteří si ve své individualistické sebestřednosti a krajním sobectví nepřipouštějí, že existují také staří, nemocní a naopak mladí předškolního věku s úplně jinými potřebami a požadavky. Zkrátka pan Zálom se narodil do špatné doby. V raném středověku by se jistě cítil lépe. Tam by ho nikdo neobtěžoval s takovou zrůdností, jakou je "vynucená solidarita". A pokud by měl už to štěstí, že by se dožil školního věku, naučil se číst a psát, jistě by veden ušlechtilou dobrovolnou solidaritou všechen svůj vydělaný majetek věnoval na vybudování sítě škol a nemocnic. V jedné věci má ale pan Zálom skutečně pravdu. Ať vyhraje volby kdokoli, jeho nebezpečně "vyšinuté" extremistické názory zůstanou naštěstí jen na okraji společnosti. |