Od francouzské revoluce až po současný Irák, počátečná fáze demokratizace za chaotických podmínek často vede k vzniku militantního nacionalismu. Nejprve je nutno totiž vyřešit otázku: který lid bude tvořit národ?

Když se rozloží autoritářský režim a země zahajuje proces demokratizace, politikové všech barev automaticky začnou hrát s nacionalistickou kartou. Osoby ze starého režimu si uvědomují, že mají-li získat masovou podporu, potřebují k tomu nacionalismus. I noví politikové pociťují potřebu šířit v počátcích přechodu země k demokracii nacionalismus. Volby v mnoha nových demokratizujících zemích přinesly výsledky podle etnických preferencí, nikoliv podle toho, jaké řešení kterých politických otázek veřejnost považuje za důležité.

Čím dříve se při procesu demokratizace konají v rozdělených společnostech volby se slabými institucemi, tím horší je tento problém. V Bosně po dohodách z Daytonu z roku 1995 vyhrály ve volbách nacionalistické strany, zastupující tři hlavní etnické skupiny v zemi. Stále ještě nyní, o deset let později, v Bosně existuje zakonzervován tento etnický systém.

Rané volby v irácké společnosti také posílily etnické konflikty v této zemi. Bylo to důsledkem rychlého vzniku politických stran - kdyby býval vznik politických stran v Iráku trval déle, mohla z toho vyplynout daleko efektivnější forma vlády.

Nacionalistická a etnická politika, která vznikla v mnoha nově se demokratizujících zemích, směřuje k mezinárodním i občanským válkám. V prvním desetiletí po ukončení studené války došlo k několika mírovým přechodům k demokracii v zemích, kde už existovaly podmínky pro demokracii. Jinde ale vedly chaotické pokusy o nastolení demokracie ke krvavým válkám. V roce 1991 se do půl roku po volbách rozpadla Jugoslávie na jednotlivé vzájemně spolu válčící národy. V těchto válkách měl etnický nacionalismus mocný vliv.

Po rozpadu Sovětského svazu vznikla válka mezi Arménií a Ázerbajdžánjem o Náhorní Karabach. Při demokratizaci Peru a Ekvádoru v osmdesátých a devadesátých letech tamější chaotické zvolené vlády si získávaly popularitu vyvoláním celé řady ozbrojených konfliktů, které vyvrcholily v roce 1995 válkou na horní Amazonce. Několik let po pádu Derguovy diktatory v Etiopii vedla zvolená etiopská vláda krvavou pohraniční války s Eritreou od roku 1998 do roku 2000. Eritrea přitom těsně předtím přijala demokraatickou ústavu.

V roce 1999 došlo k vážné válce mezi jadernými mocnostmi Indií a Pákistánem. Demokratizace také hrála roli katalyzátoru při děsivém vraždění v centrální Africe. Demokratické a spravedlivé volby v Burundi v roce 1993 zintenzivnily napětí mezi etnickými skupinami Hutuů a Tutsiů. Bylo zavražděno asi 200 000 osob. V sousední Rwandě vytvořila mezinárodní dohoda, která měla zavést demokratické poměry, v roce 1994 podmínky pro genocidu, v jejímž rámci zahynulo asi milion Tutsiů.

Není důvodů se domnívat, že spojení mezi demokratizací a nacionalistickými válkami slábne. Mnoho zemí, do nichž chce Bushova vláda ještě stále "zavést" demokracii, nemá instituční infrastrukturu, jíž je zapotřebí pro rané etapy přechodu k demokracii.

Zejména těžkým oříškem jsou islámské země. I když demokratizace islámských zemí by v dlouhodobé perspektivě jistě přispěla k míru, v krátkodobé perspektivě je islámské veřejné mínění velmi nepřátelské vůči Spojeným státům, zastává obojaký postoj vůči terorismu a odmítá vzdát se užití síly pro území, které je součástí sporů. I když je zdrojem nepřátelství islámské veřejnosti částečně hněv islámského obyvatelstva, že Spojené státy podporují autoritářské režimy, v nichž mnoho těchto lidí musí žít, odmítnutí těchto autoritářských režimů a naléhání na vznik demokracií by nevedlo k mírové demokratické konsolidaci. Naopak, uvolnění islámského veřejného mínění náhlou demokratizací by pravděpodobně zvýšilo nebezpečí války.

I v Číně je nepravděpodobné, že by tamější hospodářský rozvoj mohl hladce vést k vzniku demokracie. Straničtí šéfové v Číně vědí, že potřebují pevnější základnu pro legitimitu svého režimu u občanů, aby dokázali přežít společenské a ideologické změny, které přijdou v důsledku hospodářských změn.

Klíčovým prvkem i v jejich strategii je nacionalismus.

Nemá-li země podmínky pro vznik demokracie, je možno tuto infrastrukturu násilím vytvořit zvenčí? Dělo se to například v britských koloniích. Bez nich by zřejmě bylo v dnešním rozvojovém světě méně demokracie. Avšak ani některým bývalým britským koloniím se nepodařilo dosáhnout stabilní demokracie.

Je obtížné vytvářet demokracii tam, kde pro to už neexistují podmínky. Vojenská okupaace je riskantní a nákladnou metodou šíření demokracie. Jiné pobídky mohou být významnější, například nabídka členství v Evropské unii, pokud přijme daná země demokratické reformy a bude respektovat menšinová práva

Dlouhodobý a úspěšný projekt na podporu demokracie po celém světě pomocí pobídek by potřeboval, aby na něm Spojené státy a Evropa společně spolupracovaly.

Kompletní článek v angličtině ZDE