13. 1. 2006
NěmeckoJaderná energie, mediální přestřelky a realitapokračující polemika s názory Martina Tesaře v článku "Mediální přestřelky versus realita" a "Německo sází na efektivitu a nezávislost, proto končí s atomovou energií" Možná neuškodí připomenout některé detaily, které ve sporu s panem Tesařem unikají. Unionistické strany šly do voleb s programem, který měl v otázce jaderné energie jasno v tom smyslu, že se v případě vítězství CDU/CSU znovu přehodnotí zákon o postupném utlumení jaderných elektráren. Uvnitř Unie tedy nebylo v té době, stejně jako v časech vlády koalice SPD/Zelení, v této otázce žádných vnitřních sporů. "Červenozelený" zákon byl unionisty - a nejen jimi - chápán jako politická doktrína, škodlivá pro celé německé hospodářství. |
Stejného názoru byl i případný koaliční partner FDP a rovněž části odborů, o lidu nemluvě. Vítězství Unie a její koalice s FDP se neuskutečnilo, došlo nakonec k vytvoření Velké koalice CDU/CSU s SPD a jedna ze součástí koaliční dohody hovoří o pokračování v plánu na utlumení jaderné energie, které do koaliční smlouvy protlačila SPD. O důvodech, proč současné vedení SPD trvá tak bigotně na "atomovém konsensu", který nese spíše pečeť strany Zelených, by se dalo popsat mnoho stran papíru. Jen krátce: až se jednou budou psát politicky neuhlazené dějiny SPD a její politiky v minulých deseti letech, snad se nezapomene, jaký vliv na úpadek podpory u tradičních voličů SPD měla i politika jejího současného vedení v této otázce. Nyní však je u vesla vláda Velké koalice s kancléřkou Merkelovou v čele. Ona sama věru nemá zájem, aby ještě dříve, než se pořádně zabydlila v berlínském kancléřství, byla její vláda zmítána rozpory, které by koalici mohly znehybnit či ukončit. Že koaliční dohoda do hnízda vložila kukaččí vejce atomového konsensu, převzatého z minulé vlády, se ještě ukáže v plném rozsahu. Nejen proto, že se voličské preference budou v příštích zemských volbách "dále vyvíjet". Přikláním se k názoru, že její současné vyjádření v této otázce má jen oddalující charakter, a proto ani nijak neokřikuje ministerské předsedy spolkových zemí, kteří hovoří za CDU unisono a tak dávají svému voličstvu nejevo, že tato naprosto podstatná otázka nebyla koaliční smlouvou natrvalo smetena ze stolu. CSU je v této otázce stejného názoru jako CDU a říká to nejen ústy svého ministerského předsedy v Bavorsku, ale vlastně celou záležitost rozvířila ministrem hospodářství Glosem, který tuto problematiku má v náplni práce. CSU jde nyní jen o oddálení zastavování jaderných elektráren, nikoliv o stavbu dalších. Konstruování konfliktů uprostřed Unie v této otázce je možné jen, když se nechápe, či nebere v úvahu dilema Velké koalice a vztahy mezi zemskými vládami a spolkovou vládou v Berlíně. Ještě k otázce vztahu mezi politiky a pohledy na ně ze zahraničí, kde chybí každodenní kontakt s jemnostmi a souvislostmi praktické politiky v Německu. Stručně by se to dalo označit příslovím, že řeči se mluví a pivo se pije. Je dobré vědět, proč, kdy, kdo a kde řekl, a vědět je-li to relevantní, nebo vznikla na týden, kdy téma v mediích "žije", jen bouře ve sklenici vody. Na okázalé demonstrace přátelství a spojenectví by se mělo taky hledět se skepsí, protože mezi politiky není možno očekávat nic jiného než rivalitu. Stejně tak nasazování psí hlavy Stoiberovi je nepochopením zvláštnosti Sudetoněmeckých dnů a irelevantnosti řečí, které se tam vedou, na německou spolkovou politiku. Kdyby se E. Stoiber před čtyřmi lety stal spolkovým kancléřem, zaujal by s velkou pravděpodobností k ČR podobně realistický postoj jako paní Merkelová nyní. Už z prostého důvodu, že na německou politiku nemají sudetoněmecké dny žádný vliv, je a musí v nejlepším českém zájmu být partnerem české vlády spolková vláda v Berlíně. Snad se ještě může připomenout, že v onom atomovém konsensu jde o likvidaci fungujícího systému s technickým a bezpečnostním standardem, který se považuje za nejlepší na světě. Nyní jde jen o to, kdy a zda vůbec realita života smete protagonisty politických dogmat, ignorujících, že průmyslová činnost se nedá stavět na energetických zdrojích, které jsou závislé na meteorologických podmínkách, nemluvě o tom, že celkový rozsah těchto zdrojů je omezen i při jejich maximálním nasazení. Mohou a zcela jistě dobře poslouží v mixu energetických zdrojů, jejich význam je však spíše lokální a energetická síť na ně nemůže spoléhat. Co tedy zbývá kromě návratu ke "klasice", technologicky nižšímu stupni, tedy spalování různého topiva pod kotly parních elektráren s následky, které jsou ekologicky a zdravotně nesrovnatelné ( nesrovnatelně horší ) s jadernou energetikou? Kupovat proud v zahraničí ( bude-li vůbec k dispozici a bude-li za co ) a přitom si nasadit na oči klapky pokrytectví, aby se nevidělo, že jde o proud z francouzského či českého "jádra". A dát pokyn svým agitátorům v mediích, aby se o této trapné záležitosti příliš nemluvilo. Spolu se Štěpánem Kotrbou jsem jen zvědav, jak dlouho to lhaní do kapsy vydrží. |