Proč se poznání v politice řídí tímto schematem? Obecně se úspěchu dosahuje často lépe, není-li skutečný motiv zřejmý. Nejenom politici, advokáti nebo obchodníci, ale i další společensky obratní lidé ve své každodenní praxi zakrývají motivy. Zde platí poučka jiného českého génia Josefa Švejka: "Každé přiznání ztěžuje zapírání."

V naslouchání býváme často nepozorní. Zapamatujeme si spíše celkový dojem než obsah, je-li jaký. Ti, kteří chtějí být zvoleni, musejí působit celkově příznivým dojmem. Povrchní líbivý krasořečník kroužící frázemi kolem problémů dosáhne větší veřejné obliby než těžkopádně se vyjadřující seriózní a osobně statečný odborník řešící reálné problémy.

Veřejnosti jsou vytrvale nabízeny pseudoproblémy, které přitahují lidovou pozornost a lze k nim tak hezky "zaujímat stanoviska". Naproti tomu osobní a skupinové zájmy vedoucí k nepopulárním řešením se samozřejmě prezentují pozlátkovými slovy "moderní", "šance", "zeštíhlení"... Reklamní agenti nebo sňatkoví podvodníci nepostupují jinak. Ani blbá ryba nespolkne návnadu, pokud tuší háček.

Tedy jestliže občané větší měrou rozpoznali, že nerozumějí politice, je to možná první krok k jejímu pochopení. Překážkou poznání jsou stereotypy a primitivní generalizace. Například: "Všichni politici kradou". Okamžikem zvolení se občan stává politikem a tedy zlodějem.

Typickým stereotypem je představa, že existuje nějaké optimální dobro. Od politiků se očekává, že se ve veřejném zájmu dohodnou na jeho dosažení. Nesmysl.

Generalizace pomáhají orientaci, ale někdy se stávají pastí. Zklamaná žena prostě konstatuje, že "všichni chlapi jsou stejný". Ve skutečnosti tomu nevěří a stále hledá Muže, který by plnil její očekávání. To jí umožní naletět dalšímu v řadě. Nejde o nedostatek zkušenosti, ale o neschopnost poučit se z ní. Tolikrát zklamaná žena nemiluje dalšího protože je skvělý, ale pokládá ho za skvělého, protože ho miluje. Odborně se tomu říká "katathymní myšlení", "halo efekt" atd.

Čím větší očekávání, tím větší zklamání. Tak se může právě z nejoblíbenějšího politika téměř přes noc stát největší vyvrhel. V reálu může jít o vyvrhela do té doby pečlivě zakrytého aureolou, ale i slušného člověka pečlivě pokydaného špínou.

Občan nemá šanci si informace nezávisle ověřovat. Potřebuje média. Novináře, kteří rozumějí politice lze spočítat na prstech (několika rukou). Ne všechno, co vědí, mohou napsat, ne všechno, co píší, vědí. Výběrem a novotvorbou informací lze změnit virtuální realitu. Udělat z obtloustlého plešatého starce akčního hrdinu dá jenom trochu víc práce.

S globalizací ztrácejí vlády na významu, mají stále horší vyjednávací pozici, proto ubývá politiků, kteří se řídí kompasem a jdou za cílem přes překážky. Přibývá politiků užívajících radaru na problémy, kterým je radno se vyhnout. Politici se už neprosazují silou intelektu, myšlenek, prací a vůlí, ale tím, že mají své "karlínské hochy" (Gottwaldova skupina v předválečné KSČ). Chce to značné úsilí, ale stačí jednostranné nadání. Takový "přirozený výběr" talentů nemusí uspokojit náročného občana, ale uspokojí vítěznou stranickou kliku. Neuspokojený občan se ovšem stává nevoličem, případně hodí do urny jiný lístek.

V současné "krizi" se jen těžko zakrývá, že celospolečensky vlastně o nic nejde. Koruna posiluje klidně dál. Jen univerzální koaliční partner chystá půdu pro příští koalici. Premiérovy nemovitosti a finanční operace jeho manželky jsou jen užitečnou záminkou. Je to podobné divadlo, jako byla "televizní krize", v níž se s předstihem tvořila současná koalice. Vnitrostranická krize ČSSD znovu vrcholí. Tam, kde je prázdnota, nestačí jednota.