Když už ťukáme ze svých nikým necenzurovaných klávesnic tak velká slova, jako jsou pravda a lež, musíme si dávat velký pozor, abychom je používali správně. Pokud pravda -- pak pouze fakta. Žádný dojem, žádné kdyby, možná... Žádné "tak se mi to prostě líbí a tak to taky bude". Pravda nezná pojem politické korektnosti nebo nekorektnosti. Pravda není konsenzuální. Pravda je, jaká je. A svoboda se začíná tam, kde můžeme říci (jak napsal Voltaire, nikoliv Orwell, jak se dnes cituje): dvě a dvě jsou čtyři. Kde můžeme pravdu vyslovit a nikdo nás za ni nebude trestat. Svobodou slova se všechny svobody začínají -- není to snad pravda sama?

Není pravda, že by islámští fundamentalisté bojovali za sebeurčení svých národů, stejně jako není pravda, že se Turkům v Německu obecně děje nějaká křivda. Kdyby se jim křivda děla, jistě by se německé úřady ročně nepotýkaly se zhruba sto tisícem tureckých žádostí o trvalý pobyt. Turci v Německu -- stejně jako Kurdové, Palestinci, Peršané (Íránci) požívají takových výhod, že většina z nich ani nepovažuje za nutné naučit se alespoň obstojně jazyk země, ve které našli druhou vlast. Ti, kteří se jazyk naučí a využijí alespoň části vzdělávacích programů, se zařazují normálně do společnosti. Mezi takovými lidmi, kteří využívali sociálních výhod německého vzdělávacího systému, byl i Muhammad Atta, strůjce slavného útoku na WTO. Tento útok spáchal ve jménu svého chorobného náboženského vyznání symbolizovaného a ztělesněného atraktivní ikonou Usámy bin Ládina.

Pokud je v dnešní době Turecko jedinou alespoň relativně svobodnou zemí s převyšujícím islámským náboženstvím, kde existuje alespoň relativně svobodný tisk, a kde není vše podřízeno náboženskému diktátu kombinovaného s kultem vůdce, je to především díky razantnímu zásahu prezidenta Kemala Mustafy, řečeného Atatürk (otec Turků) proti fanatickým islamistům. Abych zde zamával i svou oblíbenou duhovou vlajkou (byl snad vymyšlen lepší symbol svobody?), je Turecko také jedinou islámskou zemí, která na státní úrovni nediskriminuje ženy ani homosexuály.

Svalovat bídu marockých vesničanů na španělské kolonialisty, svalovat bídu obyvatel Pákistánu na nadnárodní kapitál, stejně jako svalovat na něj bídu Indonésie nebo Filipín, je směšné. Existuje jedno jádro celého vtipu, které spojuje všechny tyto země -- je to nekritizovatelnost tamějších vlád a dokonalá absence svobody slova, svobody zdravého rozumu. V Maroku nelze říci, kolik vojenská junta kolem krále Muhammada VI. opět ukradla peněz, stejně tak nelze říci v Pákistánu, že takový život není k žití, a z této premisy dále diskutovat o změnách. Při lidových bouřích v Maroku let osmdesátých pohrozil král Hassan II. svým občanům vyvražďováním slovy: "Spokojím se s třetinou obyvatelstva..." Jsou tedy Maročané podle Štěpána Kotrby národem emancipovaným, nebo ne? Tonu v pochybnostech.

Svoboda slova tedy stojí jako přirozený a samozřejmý ideál společnosti, ve které se má cosi změnit k lepšímu. A tu se dozvídáme, že právě ti, kteří se ničeho neděsí tolik jako svobody slova, kteří rozlišují knihy na ty, co říkají totéž co Korán -- a jsou tudíž nadbytečné, a ty které s Koránem polemizují, a jsou tedy nebezpečné, ti že jsou bojovníky za svobodu svých národů?

Situaci uhranutí (nejen) islámským fanatismem pěkně líčí Salman Rushdie ve své povídce Vlasy Prorokovy. Obvykle nejsou tímto fanatismem uhranuti ti ubozí, ale ti, kterým nic nechybí -- jako byl Muhammad Atta. Je to romantismus, kterému podléhají i dospělí lidé, dokonce i lidé v zemích vzdálených, zcela kulturně odlišných. Komu by neimponovala postava Usámy bin Ládina, renegáta kráčejícího světu navzdory Himalájí jen s přikrývkou a Kalašnikovem?

Profil bojovníků za emancipaci svých národů, jak je vidí Štěpán Kotrba, je znám. Pravda je taková. Na samém vrcholu stojí mocní náboženští vůdcové a fanatici disponující nemalými sumami. Pod nimi stojí jako výkonné orgány lidé s převážně kriminální kariérou (Otec Mojžíš Zarkávský), nebo s vojenským výcvikem v oblasti terorismu (plukovník Šamil Basajev, polní generál Chattab), nebo profesionální teroristé vyškolení v Sovětském svazu, najímaní za peníze -- Ilych Sanchez Ramirez, řečený Carlos a další. Úplně dole stojí mladí náboženští fanatici jako Muhammad Atta, nebo lidé najímaní mezi chudinou a za peníze. Tyto peníze za sebevražedné útoky vyplácela například i vláda Iráku. V arabském světě není tajemstvím (stačí se zeptat kdejakého zelináře), že v současnosti tyto peníze vyplácí převážně Írán a americká vláda výjimečně nelže, když mluví o sponzoringu světového terorismu z Teheránu. V našich poměrech se nejedná o velkou částku -- je to zhruba 300 000 korun vyplacených rodině sebevražedného atentátníka. Na tom, že takováto chudina existuje, však nesou největší díl zodpovědnosti místní zlodějské vlády. Výjimečně se k této profesionální teroristické lize připojují ještě jacísi dobrovolníci, zpravidla malé skupinky, které jsou pro svůj amatérismus brzy potřeny.

Všechny tyto organizace (v dějinách jich bylo mnohem více) mají shodný cíl -- nastolení islámské diktatury na celém světě. K takovému romanticko-ismaílitskému odkazu v duchu Hassana As-Sabbaha (Hasan Jitřní, podle toho, že oběti jeho vražd byly nacházeny za úsvitu) se hlásí Basajev stejně jako Atta. Kořen tzv. islámského terorismu je třeba hledat právě u Hassana As-Sabbaha, ismaílitského teologa a teroristy svého času tak mocného, že vydíral i samotného sultána Salah'dína. Přízrak všudypřítomných mužů v černém, hašišínské mafie Hassana As-Sabbaha, která dala většině evropských jazyků svým názvem slovo "vrah" (assesinos, l'assasin), je pevnou a nedílnou složkou islámské tradice.

Fakt, že tato tradice imponuje svým způsobem i západním lidem, že dráždí fantazii nejen dospívajících mladíků, ale i zralých mužů, je pak rozváděn absurdními a zavádějícími pojmy. Pro jakési ospravedlnění tohoto romantického uhranutí, které nerozlišuje správné a rozumné od šíleného a zrůdného (vizme Basajevův přiznaný podíl na "akci Beslan"), jsou někteří lidé schopni říci i takový nesmysl, že je to právě Evropa, která nemá soucitu se svými chudými a nemocnými... To není pravda. Přes některá tragicky groteskní úmrtí v čekárnách ambulancí, vytrhne evropský lékař zanícený zub i bezdomovci. Bude-li však bezdomovec hledat ošetření u lékaře -- například -- v Maroku, lékař mu nafackuje a jeho synové žebráka doslova vykopou ze dveří.

Zpochybníme-li v Íránu, že Korán je zdrojem veškeré moudrosti, popraví nás.

Řekneme-li v Maroku, že všechen národní produkt krade uzounká vládnoucí třída, zavřou nás a nepustí.

Budeme-li v Saúdské Arábii vyučovat Dawkinse, zavřou nás a živé nepustí.

Budu-li v Egyptě přistižen s dospělým milencem, zavřou nás a živé nepustí.

Je mnoho zemí, jejichž občané ještě ani svobodu nepoznali, a už jim chtějí právo na ni brát i ti, kteří požívají všech výhod svobody, blahobytu a právního státu, do kterého se měli štěstí narodit, nebo -- v případě jiných -- se ho měli štěstí dožít.

A svoboda -- v širším smyslu slova emancipace individuality i celých národů -- začíná tam, kde nikdo není trestán za to, že pronesl magickou větu: dvě a dvě jsou čtyři. Přes velkohubé výkřiky Texasana v čele americké vlády si totiž každý snadno spočte, že většinu svých mravokárných a "konzervativních" tezí vážně nemyslí, respektive je nemůže uskutečnit, a že o něčem se na tribunách řečnit musí -- a nejlíp o mravnosti. (Triviálním příkladem budiž pornoprůmysl. Kdo by skutečně ohrozil jeho fantastické zisky, nebude více americkým, ani žádným jiným prezidentem.) Michael Moore svým politickým pamfletem boural americká kina. Avšak islamisté na druhé straně své teze vážně myslí. V tomto smyslu a z tohoto pohledu jsou Američané těmi, kdo nám neubližuje, zatímco islamisté těmi, kdo nám chce vzít počátek a konec všeho, nejvyšší a absolutní měřítko, smysl zdravého života, smysl našich dějin nastíněný už hellénským ideálem: svobodu jednotlivce, svobodu slova.

Jsou to naše dějiny, naše výdobytky a naše výsady. Washington je jen jakýsi výhonek na jedné straně oceánu, ale strom naší civilizace, který vyrostl až k pojmům individualismus a svoboda, má mnohem hlubší kořeny -- zasahujeme až do časů řecko-perských válek. Už tenkrát došlo k diferenciaci mezi kulturou novou, svobodnou, a kulturou otrockou, kulturou padání na tvář... Kulturou, kterou svobodný člověk přirozeně pohrdá, a nenechá si ji znova vnutit.

Na metafyzické rovině je totiž příslušník západní civilizace vůči své společnosti oproti příslušníkům ostatních kultur (například islámské, japonské, čínské) vždy v pozici důstojníka -- jeho práva jsou vyšší, jeho moc i svobody nesrovnatelně přesahují moc a práva ostatních vůči svému státu. I pokud je chudý, může si říct s antickou pýchou -- jsem stále ještě svobodný člověk.