Vláda přebírá veký díl odpovědnosti za stát. U nás naštěstí vláda vzniká zpravidla koaličně, tedy jako výsledek dohody, třebaže častěji nechtěné, než chtěné. Tato odpovědnost za stát musí být imperativem veškeré činnosti členů vlády i politických stran, které se na vládní koalici podílejí. To neznamená, že by jednotlivé politické strany měly rezignovat na vlastní cíle, mají právo snažit se o jejich dosažení, ale vždy s ohledem na odpovědnost, která je vyšší a hledí si zájmu státu.

Kdo někdy stěhoval nábytek do schodů, dobře ví, že musí spoléhat na sílu, obratnost a výdrž toho druhého. Schody nebývají nekonečné, i když s piánem v rukou k tomu daleko nemají. Nejednou mám na toho druhého oprávněný vztek, protože jeho pohyby neladí s mými a piáno se mi vysmekává. Tuším, že on si myslí přibližně totéž, takže uprostřed schodů to už dávno není, co to dole v přízemí bývalo.

Není nic jednoduššího, než nechat se předsedou křesťanských demokratů inspirovat, až tak originální ostatně není. Premiéra bych chtěl samozřejmě jiného, jistěže lepšího. Měl by být - já vím - nějaký takový jiný. Věrohodný, čistý, ba až vymydlený, trochu vyzrálý a zmoudřelý, ale ne zas moc, aby nás příliš nepoučoval, takové už jsme měli. Nezkažený a vůbec celý takový důstojný. Stejně tak bychom ale mohli chtít mít jiného Kalouska. Takového rozvážného, mírného, křesťansky tolerantního a odpouštějícího, který od pondělí do pátku bude říkat víceméně totéž a přitom si bude za všech okolností udržovat pověst bílou jako peří mladých holubic. A jistě bychom neskončili u něj! Denně čtu a slýchám, že bychom s tím už konečně měli něco dělat - politiky potřebujeme nezištné, po penězích netoužící, neokázalé a skromné. Jsem pro, stačí jen najít je a zvolit!

Zhruba na každém třetím schodu se mi snadno otvírá lákavá možnost moralizovat. Kolega mé očekávání zklamal, dělá naší stěhovácké profesi ostudu, nejenže se s piánem pořád nějak divně kroutí, ale i jeho osobní poměry jsou na pováženou a vůbec se sám sobě divím, že jsem s ním to piáno tak dlouho mohl do schodů nést! Všimli jsme si někdy, oč lépe je na tom ten z nosičů, který stojí výše? Jeho poznámky bývají obvykle peprnější, vztek viditelnější, ale čelo o poznání méně upocené. Moralizuje-li ten dole, není to příliš prozíravé! Kdo někdy piáno stěhoval do vyššího patra, dobře ví, že ten dole si takové věci prostě dovolit nemůže - piáno těžké, schody srázné a uskočit není kam!

Premiérovy investiční příběhy si jistě zaslouží rozvážné zkoumání a ostražitou pozornost. Ale nikoliv hysterii. I poslanci, ministři, ba i premiéři žijí také jakýsi normální život, někdy vydařený, jindy méně. Žení se, plodí děti, shánějí peníze na zakoupení bytu a třeba se i zadlužují, jezdí na dovolenou. Manželky mají různé a paní Grossová není první z nich, která se věnuje podnikání. To ostatní nutno nahlížet s rozvahou, protože i během té několikatýdenní kampaně se prověřených, nepochybných informací sešlo jen málo, rozhodně méně, než moralismů. Nechci premiéra Grosse hájit, jen se nepřidám k převažujícím hlasům, které ho odsuzují a odepisují.

Podle jednoho stále oživovaného klišé by se v západních demokraciích v obdobné situaci údajně už dávno stalo to nebo to. Ať už nás to naplňuje uspokojením či obavami, je třeba říci, že to není úplná pravda. Něco o tom ví manželka britského premiéra Blaira, mnohem víc manžel paní Berlusconiové a také manžel paní Chiracové. Ve skandinávských zemích ano, ale tam i lesní tůně jsou čistší a nedotčenější. Neříkám, že to je dobře, ale je to tak. Hledání čistých a nedotčených je komplikovaný a dlouhodobý proces. Souvisí s uzráváním společnosti, s vytvářením mnohačetných a spontánně organizovaných občanských struktur, s politickou kulturou, kterou rozhodně nelze redukovat pouze na zběsilou a v mnoha ohledech účelovou mediální střelbu a následné rychlé odstupování potrefených.

Jeden požadavek vůči předsedovi vlády však nelze nevyslovit: ať už se rozhodne k jakémukoliv kroku, nemá právo do něj vkládat své soukromé motivy. Všechno, co má dosud za sebou, bylo jen politikou všedního dne, v níž mnohokrát projevil svůj talent. Teprve v těchto dnech se rozhodne, jakého Grosse si jednou budeme pamatovat. Ukáže se, řečeno s Mitrofanovem, jestli se Gross v čele sociální demokracie vyčerpal, nebo zda má české politice ještě co dát. V tom tkví vážnost těchto dní. Česká politika z nich může vyjít poučenější, ale také zralejší. A s těmito dny se také rychle přibližuje čas, v němž už nebudeme zemí, která se s demokracií teprve sžívá, nýbrž zemí, která v demokracii definitivně žije!

vyjde jako úvodník nového čísla Literárních novin