Čas ovšem běžel dál. A výchozí představa "Toho který je" se stále polidšťovala. Kolem stánku vznikal kult, a kolem představy Boha vznikalo náboženství. Jeho strážci byli lidští kněží. A ti hovořili lidskou řečí, v lidských termínech, obrazech a pojmech. S těmito lidskými slovy, obrazy a pojmy potom i Izraelský Bůh nabíral lidskou podobu. Lidské vlastnosti, lidskou tvář a tělo, v mnohém pak i lidskou povahu. Nesměl se sice malovat a nesměl se zpodobňovat technicky,- ale v lidských představách, myšlenkách a slovech se stále více stával osobou podobnou člověku, mystickou projekcí člověčích představ,... mystickou projekcí patriarchálního vládce. A já se zde nemohu nepřiznat, že je mi líto, že tuto proměnu od abstraktního NIC v polidštěnou bytost v určitém slova smyslu dovršil a dotvrdil Ježíš zvaný Kristus. Se svým obrazem Boha - Otce. Přičemž ono židovské ABBA neznamená jen otec. Prý znamená spíše tatíček a taťka. Bůh taťka- Bůh Taťulda.

Pro tehdejší i pro dnešní Židy to byla a je nepředstavitelná degradace nejvyšší bytosti. Vyvolala vlnu odporu proti Ježíši stejně jako jeho výroky o druhořadosti Zákona nebo o zboření chrámu, a nutně se spolupodepsala na jeho popravě. Pro následné křesťanství se zde nadto otevírají falešná dvířka k dalšímu masivnímu polidšťování představy Boha. To pak dosáhlo svého vrcholu někdy v evropském středověku a v jeho umění a zbožnosti. Protože zákaz malovat a znázorňovat Boha se ze středověké zbožnosti zcela vytratil.... Všichni známe podobu Hospodinovy atletické postavy ze Sixtinské kaple. A všichni známe římskokatolickou teologii zalidňující nebesa zástupy svatořečených žijících tam kdesi nahoře svůj nebesky člověčí život. Protestanté uvažují jinak. Ne tak masivně. Ale přesto mnohým z nich člověčí zpodobnění Hospodina dovoluje stavět se Bohu hrdě po bok v jakémsi sebevědomém partnerském vztahu a rovnocenném dialogu. Protestanté si Boha nemalují na nebesa, protestanté si s Bohem na zemi povídají: Já pán - Ty Pán.

Může však za tato dvě rouhání Ježíš, zvaný Kristus? Domnívám se, že pro Ježíše ten titul "Bůh-Otec"... "Bůh tatíček" nevyvolával představu visuální, ale mravní. Že Ježíš svým výrokem vůbec nechtěl Boha zpodobnit tím méně polidštit. A že mu třeba ani vůbec nenapadlo, že by to tak někdo mohl chápat. Ale že chtěl,- a to se domnívám,- pomocí lidského podobenství zdůraznit mravní kvalitu Božího bytí. Že Bůh není strojem na abstraktní spravedlnost tím méně pak dozorcem, jak si jej vykreslila předježíšovská doba. Ale že je směrníkem a cestou ke svobodě, spravedlnosti, radosti a pokoji. Tak jako (býval?) milující otec. O to že Ježíši šlo. Až do těch důsledků, že je lépe mít nesprávnou vizuální představu ale správné pochopení kvality toho jenž má určovat náš život,- než naopak. Takže Bůh, respektive ten nebo to, co bohem nazýváme, je podle Ježíšovského podobenství nositelem kosmické a universální naděje, radostného očekávání a dokonce snad i optimismu bez ohledu na naše představy. A ne nositelem studené, zkamenělé, abstraktní spravedlnosti a řádu jak si to představovala tehdejší židovská zbožnost. Ani mechanický stroj, jak si jej mnohdy představují někteří filosofové. A o toto že Ježíši šlo.

Protože "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl." Tak zní text podle evangelisty Jana, který jsem si postavil za téma dnešní své promluvy. Je to ovšem druhý problém naší křesťanské představy Boha. Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově.

Pročítáme-li evangelia vidíme, že Ježíš sám o sobě myslel i mluvil velice střídmě a střízlivě. Zdá se, že se postupně dobral až k myšlence, že on, Ježíš, je tím, který má historicky naplnit Písma a Zákon,- ale současně i uskutečnit tehdy obecné touhy po konkrétní Boží záchraně okupovaného a znásilňovaného Izraele. Že však z toho vůbec neměl radost, a že mu vůbec nebylo jasno, jak by se to mělo a mohlo stát.

Ježíš se přitom sám o sobě zmínil jako o Božím synu. Opět se však můžeme domnívat, že to mínil obdobně jako když hovořil o Bohu - Otci. Je-li Bůh naším milujícím Otcem - pak on Ježíš mu je a chce být poslušným a oddaným Synem. I zde to Ježíš chápal, jak se domnívám, ve smyslu svého poslání. Ale naprosto ne ve smyslu oné absurdně masivní biologie, kterou z toho učinilo pozdější trojiční učení. Nelze přitom pominout, že stejně tak jako Ježíš sám sebe dokázal nazvat Božím Synem,- stejně tak o sobě jindy a jinde mluvil jako o Synu člověka. Syn Boží = Syn Člověka. I tento druhý pojem je nejasný. Zdá se však, že být Synem Božím v Ježíšově pojetí prostě znamená totéž jako být plným člověkem. A naopak. Člověk ve svém vrcholném lidství je synem Božím.. a být věrným a ochotným synem Božím znamená naplnit ideál člověka. Opakuji: Chápat Boha jako Otce... znamená vidět a chápat sebe sama jako Boží dítě.. a právě proto a tím se stávat a být plným a opravdovým člověkem.

Toto, jak se domnívám, bylo Ježíšovo myšlení. Které však svedlo již původní vyznavače do světa absurdních biologických představ. Na místo zaujetí a okouzlení jeho slovem a jeho učením nastoupily výpovědi lámající rozum i duši. Které dodnes vedou ke konfliktu víry a vědění, víry a rozumu, světa představ a světa skutečností, světa psychického útlaku a světa svobody. Vše znásobeno fantaskními výmysly o nebi, pekle, očistci, svatých...a pak zakleto do mystických obřadů, kabalistických slov a stále méně srozumitelných symbolů. Ve složitosti a libovolnosti těchto pokřivených náboženských představ se nám vytratilo evangelium jako pozvání ke zcela určitému myšlení a životu, jehož kritériem je láska k bližnímu, obsahem solidarita a přejnost, a odměnou spravedlnost, pokoj, radost a následně i svoboda. Deformovaná představa Boha a evangelia se pak snadno stala i nástrojem všemožného klamu, útisku a vykořisťování.

Dějiny křesťanství znovu a znovu odhalují pokusy vymanit se z tohoto pověrečného kruhu. Někdy jde o pokusy zcela odmítnout představu Boha. Někdy o pokusy hledat boha jiného. A někdy o pokusy vrátit se k původnímu Kristovskému pozvání. To co je velice zajímavé je však skutečnost, že s pokračujícím vědeckým poznáním světa se nejen nevytrácí, ale dokonce často i znovu objevuje slovo Bůh. Slovo, které v sobě v tomto případě nenese již onu povrchně- masivní představu nadpřirozené bytosti, ale které se stává symbolem, hieroglyfem něčeho navíc, co nedovedeme nebo zatím nedovedeme a nedokážeme jinak vyznačit a popsat.

Zdá se, jakoby svět - lidstvo - člověka nebylo možno plně a vyčerpávajícím způsobem popsat pouze slovníkem přírodních věd. Když fyzik, chemik, biolog, astronom, psycholog a matematik společně popíší tento svět, jakoby ten popis stále ještě nebyl úplný. Jakoby v něm stále ještě chybělo něco důležitého ale zatím vědecky nevyslovitelného. A i zcela vážní vědci sem dosazují slovo Bůh... a třeba i slovo "Bůh" v uvozovkách. Které není polidštěnou fikcí ke klamání i potěšování lidí. Ale které jakoby se samo vnucovalo a něčím neznámým a třeba jen zatím neodhaleným doplňovalo reálný obraz světa. Svět je objektivně takový, naznačují někteří vědci, že ta třípísmenná značka B-ů-h má smysl. Protože doplňuje obraz světa takového, jaký ve své skutečnosti a úplnosti doopravdy je. "Bůh je způsobem existence světa". Bůh takto pojatý není bohem antropomorfizovaným. Je proto dobře možné, že se budeme moci vrátit k prapůvodní představě izraelské. K představě Boha nepředstavitelného, jehož symbolem je úctyplné "NIC" a jehož jméno.J-H-V..."jsem ten co je", se nesmí marně ani vyslovit.

Také je však možné,- a zde mi dovolte trochu fantazie,- že cesta povede ještě dál. Je možné, že vědci nám jednou odhalí nové doposud nepoznané zákonitosti vesmíru a světa, jejichž tušení jsme doposud označovali slovem Bůh a skrývali někdy pod heslo "náboženství" a jindy "transcendence". Je možné, že se jednou odhalí, že hmota má nejen svou existenci... tíhu... strukturu a pohyb, ale že má ještě navíc své směřování. Že všechno dění ve vesmíru má námi zatím jen tušený řád.. něco co nás přesahuje...že má svůj nadřazený úběžník.. neodvažuji se říci cíl. A to materiálně, reálně a objektivně. Pak by se dosavadní náboženství stalo téměř vědeckou disciplínou. A tam, kde kybernetici dnes hovoří o blíže nedefinované "neg-entropii", by mohl vzniknout další vědní obor - vědecké náboženství. Ne jako popření vědeckého poznání, ale jako jeho dovršení,... jako ne již jen tušená, ale odhalená souvislost všech souvislostí.

Vždyť Boha nikdo nikdy neviděl... ale Jednorozený Syn nám o něm řekl... vMně samému splývá představa Boha s prvotní představou Mojžíšovskou, ale současně i s představou Kristovskou. Kdy Ježíšovská výpověď o Bohu- Otci není představou vizuální a tím méně pak biologickou, ale výpovědí etickou a mravní. Kdy Ježíšovská výpověď o Bohu- Otci je výrazem obrovské nadějnosti a lásky ke světu a životu. Výpovědí o nadějí a víře, že tento svět vzdor neuvěřitelnosti a absurdnosti této naděje spěje k dobrému a správnému. Které se nesnadno prosazuje, a které má své oběti v bolestech a utrpení mnohých. Ale tyto bolesti a utrpení nejsou jeho smyslem ani jeho cílem a údělem. Protože smyslem všeho života a jeho konečným údělem je spravedlnost a pokoj a radost... čemuž se někdy říká Království Boží. V naději, že toto není jen laciné potěšení ani únik do fantasie,- ale objektivní realita prosazující se objektivně v tomto materiálním světě i mezi námi.

A tehdy šifrovaná výpověď o Kristu jako Božím Synu a současně Synu Člověka, stejně jako výpověď o Bohu jehož symbolem je NIC ale který je přesto naším Otcem, nejsou násilím páchaným na našem rozumu, ale šifrou a nadějí a heslem i pro naše lidství a člověčenství.

"Boha nikdy nikdo neviděl; Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl."