4. 3. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
4. 3. 2005

HERETIKON

O představě Boha

Boha nikdo nikdy neviděl - Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl
Jan 1-18

Již od mládí mne fascinovala starožidovská představa Boha. Je spojována s osobou starozákonního vůdce Mojžíše, který, podle biblické tradice, jediný z lidí směl s Bohem hovořit "tváří v tvář". Když tento Mojžíš, opět podle biblické tradice, sestoupil při putování na poušti s hory Sinai aby přinesl svému lidu desky se zapsaným Zákonem, dal postavit Hospodinu svatostánek. Tehdy to byl ještě v plném slova smyslu přenosný stan. A ten stanový chrámek, později okopírovaný i ve slavném chrámu Šalamounově, byla prázdná temná místnost. V té prázdné temné místnosti byla pouze truhlice, a v ní desky se slovy zákona. Na té truhlici pak spočívaly dvě jakoby postavy sklánějící se k něčemu co bylo uprostřed mezi nimi. A tam, kam se skláněly, nebylo nic. "NIC" jako symbol Boha. Boha, spočívajícího nad Zákonem. Neviditelného Boha - Hospodina. Boha, jehož jméno bylo "J-H-V", Jahve. Což se překládá "Jsem ten, který je". Ale to jméno se nesmělo vyslovit.

Myslím, že ani předtím ani potom se nám známé lidstvo nedobralo k tak abstraktní a přitom věrohodné představě Boha, jako byla tato výchozí představa. Prázdná temná místnost - v ní desky zákona - a nad nimi zdůrazněné NIC... obraz boha který JE.

Čas ovšem běžel dál. A výchozí představa "Toho který je" se stále polidšťovala. Kolem stánku vznikal kult, a kolem představy Boha vznikalo náboženství. Jeho strážci byli lidští kněží. A ti hovořili lidskou řečí, v lidských termínech, obrazech a pojmech. S těmito lidskými slovy, obrazy a pojmy potom i Izraelský Bůh nabíral lidskou podobu. Lidské vlastnosti, lidskou tvář a tělo, v mnohém pak i lidskou povahu. Nesměl se sice malovat a nesměl se zpodobňovat technicky,- ale v lidských představách, myšlenkách a slovech se stále více stával osobou podobnou člověku, mystickou projekcí člověčích představ,... mystickou projekcí patriarchálního vládce. A já se zde nemohu nepřiznat, že je mi líto, že tuto proměnu od abstraktního NIC v polidštěnou bytost v určitém slova smyslu dovršil a dotvrdil Ježíš zvaný Kristus. Se svým obrazem Boha - Otce. Přičemž ono židovské ABBA neznamená jen otec. Prý znamená spíše tatíček a taťka. Bůh taťka- Bůh Taťulda.

Pro tehdejší i pro dnešní Židy to byla a je nepředstavitelná degradace nejvyšší bytosti. Vyvolala vlnu odporu proti Ježíši stejně jako jeho výroky o druhořadosti Zákona nebo o zboření chrámu, a nutně se spolupodepsala na jeho popravě. Pro následné křesťanství se zde nadto otevírají falešná dvířka k dalšímu masivnímu polidšťování představy Boha. To pak dosáhlo svého vrcholu někdy v evropském středověku a v jeho umění a zbožnosti. Protože zákaz malovat a znázorňovat Boha se ze středověké zbožnosti zcela vytratil.... Všichni známe podobu Hospodinovy atletické postavy ze Sixtinské kaple. A všichni známe římskokatolickou teologii zalidňující nebesa zástupy svatořečených žijících tam kdesi nahoře svůj nebesky člověčí život. Protestanté uvažují jinak. Ne tak masivně. Ale přesto mnohým z nich člověčí zpodobnění Hospodina dovoluje stavět se Bohu hrdě po bok v jakémsi sebevědomém partnerském vztahu a rovnocenném dialogu. Protestanté si Boha nemalují na nebesa, protestanté si s Bohem na zemi povídají: Já pán - Ty Pán.

Může však za tato dvě rouhání Ježíš, zvaný Kristus? Domnívám se, že pro Ježíše ten titul "Bůh-Otec"... "Bůh tatíček" nevyvolával představu visuální, ale mravní. Že Ježíš svým výrokem vůbec nechtěl Boha zpodobnit tím méně polidštit. A že mu třeba ani vůbec nenapadlo, že by to tak někdo mohl chápat. Ale že chtěl,- a to se domnívám,- pomocí lidského podobenství zdůraznit mravní kvalitu Božího bytí. Že Bůh není strojem na abstraktní spravedlnost tím méně pak dozorcem, jak si jej vykreslila předježíšovská doba. Ale že je směrníkem a cestou ke svobodě, spravedlnosti, radosti a pokoji. Tak jako (býval?) milující otec. O to že Ježíši šlo. Až do těch důsledků, že je lépe mít nesprávnou vizuální představu ale správné pochopení kvality toho jenž má určovat náš život,- než naopak. Takže Bůh, respektive ten nebo to, co bohem nazýváme, je podle Ježíšovského podobenství nositelem kosmické a universální naděje, radostného očekávání a dokonce snad i optimismu bez ohledu na naše představy. A ne nositelem studené, zkamenělé, abstraktní spravedlnosti a řádu jak si to představovala tehdejší židovská zbožnost. Ani mechanický stroj, jak si jej mnohdy představují někteří filosofové. A o toto že Ježíši šlo.

Protože "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl." Tak zní text podle evangelisty Jana, který jsem si postavil za téma dnešní své promluvy. Je to ovšem druhý problém naší křesťanské představy Boha. Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově.

Pročítáme-li evangelia vidíme, že Ježíš sám o sobě myslel i mluvil velice střídmě a střízlivě. Zdá se, že se postupně dobral až k myšlence, že on, Ježíš, je tím, který má historicky naplnit Písma a Zákon,- ale současně i uskutečnit tehdy obecné touhy po konkrétní Boží záchraně okupovaného a znásilňovaného Izraele. Že však z toho vůbec neměl radost, a že mu vůbec nebylo jasno, jak by se to mělo a mohlo stát.

Ježíš se přitom sám o sobě zmínil jako o Božím synu. Opět se však můžeme domnívat, že to mínil obdobně jako když hovořil o Bohu - Otci. Je-li Bůh naším milujícím Otcem - pak on Ježíš mu je a chce být poslušným a oddaným Synem. I zde to Ježíš chápal, jak se domnívám, ve smyslu svého poslání. Ale naprosto ne ve smyslu oné absurdně masivní biologie, kterou z toho učinilo pozdější trojiční učení. Nelze přitom pominout, že stejně tak jako Ježíš sám sebe dokázal nazvat Božím Synem,- stejně tak o sobě jindy a jinde mluvil jako o Synu člověka. Syn Boží = Syn Člověka. I tento druhý pojem je nejasný. Zdá se však, že být Synem Božím v Ježíšově pojetí prostě znamená totéž jako být plným člověkem. A naopak. Člověk ve svém vrcholném lidství je synem Božím.. a být věrným a ochotným synem Božím znamená naplnit ideál člověka. Opakuji: Chápat Boha jako Otce... znamená vidět a chápat sebe sama jako Boží dítě.. a právě proto a tím se stávat a být plným a opravdovým člověkem.

Toto, jak se domnívám, bylo Ježíšovo myšlení. Které však svedlo již původní vyznavače do světa absurdních biologických představ. Na místo zaujetí a okouzlení jeho slovem a jeho učením nastoupily výpovědi lámající rozum i duši. Které dodnes vedou ke konfliktu víry a vědění, víry a rozumu, světa představ a světa skutečností, světa psychického útlaku a světa svobody. Vše znásobeno fantaskními výmysly o nebi, pekle, očistci, svatých...a pak zakleto do mystických obřadů, kabalistických slov a stále méně srozumitelných symbolů. Ve složitosti a libovolnosti těchto pokřivených náboženských představ se nám vytratilo evangelium jako pozvání ke zcela určitému myšlení a životu, jehož kritériem je láska k bližnímu, obsahem solidarita a přejnost, a odměnou spravedlnost, pokoj, radost a následně i svoboda. Deformovaná představa Boha a evangelia se pak snadno stala i nástrojem všemožného klamu, útisku a vykořisťování.

Dějiny křesťanství znovu a znovu odhalují pokusy vymanit se z tohoto pověrečného kruhu. Někdy jde o pokusy zcela odmítnout představu Boha. Někdy o pokusy hledat boha jiného. A někdy o pokusy vrátit se k původnímu Kristovskému pozvání. To co je velice zajímavé je však skutečnost, že s pokračujícím vědeckým poznáním světa se nejen nevytrácí, ale dokonce často i znovu objevuje slovo Bůh. Slovo, které v sobě v tomto případě nenese již onu povrchně- masivní představu nadpřirozené bytosti, ale které se stává symbolem, hieroglyfem něčeho navíc, co nedovedeme nebo zatím nedovedeme a nedokážeme jinak vyznačit a popsat.

Zdá se, jakoby svět - lidstvo - člověka nebylo možno plně a vyčerpávajícím způsobem popsat pouze slovníkem přírodních věd. Když fyzik, chemik, biolog, astronom, psycholog a matematik společně popíší tento svět, jakoby ten popis stále ještě nebyl úplný. Jakoby v něm stále ještě chybělo něco důležitého ale zatím vědecky nevyslovitelného. A i zcela vážní vědci sem dosazují slovo Bůh... a třeba i slovo "Bůh" v uvozovkách. Které není polidštěnou fikcí ke klamání i potěšování lidí. Ale které jakoby se samo vnucovalo a něčím neznámým a třeba jen zatím neodhaleným doplňovalo reálný obraz světa. Svět je objektivně takový, naznačují někteří vědci, že ta třípísmenná značka B-ů-h má smysl. Protože doplňuje obraz světa takového, jaký ve své skutečnosti a úplnosti doopravdy je. "Bůh je způsobem existence světa". Bůh takto pojatý není bohem antropomorfizovaným. Je proto dobře možné, že se budeme moci vrátit k prapůvodní představě izraelské. K představě Boha nepředstavitelného, jehož symbolem je úctyplné "NIC" a jehož jméno.J-H-V..."jsem ten co je", se nesmí marně ani vyslovit.

Také je však možné,- a zde mi dovolte trochu fantazie,- že cesta povede ještě dál. Je možné, že vědci nám jednou odhalí nové doposud nepoznané zákonitosti vesmíru a světa, jejichž tušení jsme doposud označovali slovem Bůh a skrývali někdy pod heslo "náboženství" a jindy "transcendence". Je možné, že se jednou odhalí, že hmota má nejen svou existenci... tíhu... strukturu a pohyb, ale že má ještě navíc své směřování. Že všechno dění ve vesmíru má námi zatím jen tušený řád.. něco co nás přesahuje...že má svůj nadřazený úběžník.. neodvažuji se říci cíl. A to materiálně, reálně a objektivně. Pak by se dosavadní náboženství stalo téměř vědeckou disciplínou. A tam, kde kybernetici dnes hovoří o blíže nedefinované "neg-entropii", by mohl vzniknout další vědní obor - vědecké náboženství. Ne jako popření vědeckého poznání, ale jako jeho dovršení,... jako ne již jen tušená, ale odhalená souvislost všech souvislostí.

Vždyť Boha nikdo nikdy neviděl... ale Jednorozený Syn nám o něm řekl... vMně samému splývá představa Boha s prvotní představou Mojžíšovskou, ale současně i s představou Kristovskou. Kdy Ježíšovská výpověď o Bohu- Otci není představou vizuální a tím méně pak biologickou, ale výpovědí etickou a mravní. Kdy Ježíšovská výpověď o Bohu- Otci je výrazem obrovské nadějnosti a lásky ke světu a životu. Výpovědí o nadějí a víře, že tento svět vzdor neuvěřitelnosti a absurdnosti této naděje spěje k dobrému a správnému. Které se nesnadno prosazuje, a které má své oběti v bolestech a utrpení mnohých. Ale tyto bolesti a utrpení nejsou jeho smyslem ani jeho cílem a údělem. Protože smyslem všeho života a jeho konečným údělem je spravedlnost a pokoj a radost... čemuž se někdy říká Království Boží. V naději, že toto není jen laciné potěšení ani únik do fantasie,- ale objektivní realita prosazující se objektivně v tomto materiálním světě i mezi námi.

A tehdy šifrovaná výpověď o Kristu jako Božím Synu a současně Synu Člověka, stejně jako výpověď o Bohu jehož symbolem je NIC ale který je přesto naším Otcem, nejsou násilím páchaným na našem rozumu, ale šifrou a nadějí a heslem i pro naše lidství a člověčenství.

"Boha nikdy nikdo neviděl; Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl."

                 
Obsah vydání       4. 3. 2005
5. 3. 2005 Američané stříleli na italskou novinářku
5. 3. 2005 Blair se zaměřuje na korupci v Africe
5. 3. 2005 Niger zakazuje otroctví
5. 3. 2005 Řekněte NE softwarovým patentům !
5. 3. 2005 Až se to bude líbit komerčním televizím... Štěpán  Kotrba
5. 3. 2005 Tanec mezi řádky s bývalými redaktory Literárních novin
4. 3. 2005 Pravdivá správa o Bushovej návšteve Eduard  Chmelár
4. 3. 2005 Polská bublina, aneb čeští důchodci a evropští domácí Stanislav  Křeček
4. 3. 2005 STV: Médium plné prekvapení Igor  Daniš
4. 3. 2005 Neporozumění politice a teorie poznání největšího českého génia Ivan  David
4. 3. 2005 Michael  Marčák
4. 3. 2005 Zeman se v politice mýlil, ale byl úspěšný Ivan  David
4. 3. 2005 Odstřel "amorálního" Grosse, nebo cesta k nástupu pravice při výročí Vítězného Února?
5. 3. 2005 Přijmout vlastní odpovědnosti za vše, co konáte Jaroslav  Doležal
4. 3. 2005 Tři strany jedné věci Bohumil  Kartous
3. 3. 2005 Vzpomínky chudého dítěte Miroslav Václav Steiner
4. 3. 2005 Londýnský primátor: "Ariel Šaron je válečný zločinec"
3. 3. 2005 Petice za zachování festivalu Krákor v Moravském Krumlově
4. 3. 2005 ČRo 6 jako Rádio na přání
4. 3. 2005 Kanada: pacienti léčící se konopím budou mít daňové úlevy Bushka  Bryndová
4. 3. 2005 Uživatelé konopí trpí větším rizikem psychózy
4. 3. 2005 Světová obchodní organizace: Závěry zprávy o budoucnosti WTO Oldřich  Průša
4. 3. 2005 Je الله Koránu stejný jako אלהים Bible? Karel  Sýkora
3. 3. 2005 Rozšířené vysílání ČT na internetu
3. 3. 2005 "Lži a dvojí hra" Václava Klause
4. 3. 2005 "Věcná odpověď" právnímu odborníku EU Jo Leinenovi
4. 3. 2005 Patočka nedělá z Literárních novin stranický věstník Zelených Olga  Lomová
4. 3. 2005 Kolik lidí si vlastně potřebuje s Patočkou vyřídit účty? Ondřej  Slačálek
3. 3. 2005 Hospodářská situace Literárních novin připomíná chůzi po velmi tenkém ledě Jiří  Vančura
2. 3. 2005 Stávají se Literární noviny frakčním stranickým časopisem? Jan  Čulík
4. 3. 2005 Michael  Marčák
1. 3. 2005 Stanou se Literárky věstníkem doktrinářského křídla Zelených kolem Jakuba Patočky?
2. 3. 2005 Petr Partyk byl za verbální "trestný čin" odsouzen do vězení
3. 3. 2005 Svoboda Filip  Sklenář
3. 3. 2005 Americká invaze do Iráku způsobila vznik hnutí za demokracii na Blízkém východě
4. 3. 2005 O představě Boha Ilja  Herold
3. 3. 2005 O privatizaci (nejen) Mladé fronty Dnes František  Nepil
3. 3. 2005 Irák: Žijeme v neustálém strachu
4. 3. 2005 Rusko môže USA naozaj zničiť Daniel  Šmihula
2. 3. 2005 Moc nočních můr na Ostravské univerzitě
2. 3. 2005 Středeční kanalizovaný protest na vládě Miloslav  Zima
11. 2. 2005 Chcete studovat v Británii pro získání titulu PhD v oblasti středoevropských studií?
22. 11. 2003 Adresy redakce