Kdo si dá práci můj článek přečíst, zjistí, že ty takzvané nesmysly, které tento pán citoval, v článku vůbec nejsou. Jak jsem je tedy mohl psát?

Nikde jsem například nenapsal, že MF vlastnil Socialistický svaz mládeže. Naopak, dokazoval jsem, že skutečnými vlastníky MF v té době nebyl SSM, ale byli to daňoví poplatníci, pro které byl stát tohoto majetku správcem.

SSP by si jistě přál, aby se jím citované "nesmysly" v mém článku tehdy objevily a tak posvětily odebrání tohoto cenného majetku daňovým poplatníkům bez jejich souhlasu. Avšak neexistují žádné důkazy, které by jediný z jeho pěti výroků podpořily.

Posuďte sami.

Jak jsem se dověděl později z článku pana Jiřího Vančury uveřejněného v Listech č. 1/98, bylo od 1. ledna 1990 formálním vydavatelem deníku Vydavatelství Mladá fronta. Nevím, jak přišel SSP k názoru, že Mladou frontu vlastnil Svaz mladých. To, že se někdo prohlásí za nástupnickou organizaci nějaké jiné organizace, přece neznamená, že tím získá do svého vlastnictví majetek, který měla předchozí organizace jen ve správě.

Z právního hlediska, jakýkoli majetek patří tomu, kdo za něj zaplatil, nebo komu jej tento dobrovolně postoupil. Vlastníkem Mladé fronty mohli tak být v právním státě v té době jen daňoví poplatníci a správcem -- formálním majitelem -- tohoto majetku jen stát. Již o tom tehdy "existovalo zákonné opatření Předsednictva FS ČSFR z 18.5.1990, předcházející ústavní zákon 496/1990 Sb" jak píše Jiří Vančura. Novináři tak o tomto zákonném opatření věděli několik měsíců před 1. zářím 1990, kdy začala vycházet Mladá fronta Dnes. Bylo tedy nesmyslem žádat vládu, aby list přešel do státních rukou. Formální potvrzení zákonem logického stavu státního vlastnictví MF bylo v době vzniku MFD otázkou jednoho či dvou měsíců. Každý ho předpokládal jako samozřejmost.

Protože Svaz mladých Mladou frontu nevlastnil a nebyl ani jejím formálním vydavatelem, nebylo žádné nebezpečí, že by mohl redakci nějak ovládat. I cenzura byla zrušena několik měsíců před tím. Nebo snad tajně chodili funkcionáři Svazu mladých do redakce novináře mlátit?

Nad jeho tvrzením, že Svaz mladých mohl pokračovat ve vydávání MF zůstává rozum stát. Skupina lidí uloupí zavedenou organizaci v hodnotě mnoha set milionů korun tím, že jen změní její jméno, ale podrží si všechna její aktiva, jako jsou vyškolení zaměstnanci, zorganizované tiskárny, kanceláře, zorganizovaná distribuční síť, obrovský trh, a teď nějaký pan SSP tvrdí, že snad nějaká nástupnická organizace, která neměla v kapse ani jednu vlastní korunu, mohla najmout nové kvalifikované zaměstnance, najít nové kanceláře, nové tiskárny pro deník s obrovským nákladem, najít nového distributora, najít několik set tisíc předplatitelů, a to vše ze dne na den, vytvořit hodnotu několika set milionů korun z ničeho, v prostředí, které k ní bylo krajně nepřátelské? I přes můj obdiv k podnikatelským schopnostem nomenklaturních funkcionářů se domnívám, že toto přece jen není v lidských silách.

A nakonec ještě otázka 20 milionů vydělaných MF v roce 1990, které prý zmizely ve Svazu mladých. Od 1. ledna 1990 bylo formálním vydavatelem Mladé fronty Vydavatelství Mladá fronta. Jako takové vedlo účetní knihy. Účetní knihy byly vedeny i za komunismu. Každá suma, kterou obdrželo toto vydavatelství od deníku Mladá fronta musela být v těchto knihách zapsána. Zrovna tak každá suma, kterou vydavatelství převedlo na někoho jiného, například na Svaz mladých, musela být vyúčtována. Stačí se podívat do účetních knih, co se s 20 miliony stalo. Pokud někam zmizely, je to třeba oznámit policii, aby to vyšetřila. Tak velké peníze jen tak nezmizí. Někdo jejich předání musel podepsat, někdo musel podepsat jejich příjem, a pokud si je neoprávněně ponechal, půjde sedět. Myslím, že taková krádež ještě není promlčena. Pokud má SSP nějaký důkaz, že někdo tyto peníze dostal neoprávněně, je jeho povinností to policii oznámit. Zatím nařkl Svaz mladých bez důkazu.

Ovšem částka 20 milionů je i jinak zajímavá. Naznačuje totiž, jakou už tehdy měla MF hodnotu. Jak lákavé bylo tuto dojnou krávu ukrást. Novináři si také jistě všimli, že příjmy z inzerce prudce rostou a to dále zvyšovalo hodnotu tohoto majetku. Když si představíme, že 20 milionů nebyla částka za celý rok, ale nanejvýš tak půl roku, a že nepředstavuje celý zisk MF, tak již tehdy byla MF schopna vydělat nejméně 50 milionů korun ročně.

Od té doby byla inflace, která ceny asi zečtyřnásobila. V dnešních penězích byla tedy MF v roce 1990 schopna vydělávat nejméně 200 milionů korun ročně. Když střízlivě ohodnotíme MF na patnáctinásobek tohoto výdělku, a mohu vás ujistit, že podobná aktiva se na kapitálových trzích prodávají i za daleko vyšší násobky, pomohla si v roce 1990 skupina lidí k hodnotě přes tři miliardy korun v dnešních penězích.

Ale západní investoři, kterým tato skupina majetek MF rychle prodala, jí za něj podle mého odhadu zaplatili asi tak jednu miliardu korun. Kradený majetek se vždy prodává jen za zlomek ceny majetku nabytého poctivě. I tak je miliarda dobrá návratnost na nepatrné investici, kterou do podniku skupina vložila z vlastních peněz.

Uloupené tři miliardy jsou však státu uloupených 40 000 ročních starobních důchodů mé maminky, která celý život pracovala jako učitelka. Pan SSP a jemu podobní jsou důvodem, proč dnes české důchodové zabezpečení krachuje, proč jsou vysoké daně a důchodci přitom živoří, proč nemá české hospodářství šanci do budoucnosti, a proč je český národ dnes rozdělen na malou nenáviděnou skupinu zbohatlíků a velkou většinu bezmocných okradených.

Nejsmutnější na tom je, že se katastrofám privatizace a restitucí rozkradením téměř veškerého kapitálu dalo předejít. Upozornil jsem na to v českém i anglickém tisku již v roce 1990. Bohužel Mladá fronta Dnes mi tehdy článek na toto téma uveřejnit odmítla.

Upozornil jsem na to v roce 1990 také osobními dopisy Václavu Havlovi, Václavu Klausovi (a mnoha dalším) a nabídl zdarma pomoc. Neobtěžovali se ani mi odpovědět. Mohlo to České republice zachránit stovky miliard korun. Bohužel se ve své nekonečné znalosti ekonomie domnívali, stejně jako dnes SSP, že píši nesmysly.

Ještě stále se tyto problémy dají řešit, i když řešení je podstatně obtížnější a nákladnější, než tomu bylo na počátku devadesátých let. Stovky miliard škod vzniklých českému hospodářství za posledních 15 let již nikdo nenahradí. Ale dalo by se předejít dalším obrovským ztrátám v budoucnosti. Bohužel k tomu není vůle, a tak bude beznadějná situace pokračovat.

Za posledních 14 let mohl pan SSP tyto peníze kdykoli státu vrátit. Neudělal to. Proto se dnes stydí se pod svá slova podepsat.

© 2005 František Nepil

František Nepil dává povolení tento článek kdekoli a komukoli uveřejnit pod podmínkou, že bude uveřejněn celý a nebude uveřejněn za peněžní náhradu.