Když však prakticky od nikoho (ani od Václava Havla!) není slyšet chvála médií, že po letech opravdu prověřují české politiky, byť zatím jen jednoho, že pátrají po jejich reálných pochybeních, a tak plní svou posvátnou roli, bez níž se demokracie stává zkorumpovanou oligarchií, člověk upadá opět v zoufalství. Média jsou přece právě k tomu, co teď konají vůči Stanislavu Grossovi. A jediná výtka proti nim by měla znít: proč jste to nedělala se stejnou intenzitou už dávno a proč neberete stejný metr na všechny vysoké politiky?

Zkusím to vyjádřit ještě jednou. Mohou média za to, že Gros jmenoval do vysoké úřednické funkce pana Přibyla? Neměla psát o jeho minulosti, měla ji tedy zamlčet před veřejností? To by byla vskutku tragédie. Je vina médií, že Gross není schopen jasně vysvětlit původ svých peněz na byt? Koupila snad média, krytá penězi jedné trestně stíhané dámy, nemovitosti za šest milionů korun českých? A řekla snad média ony ostudně slavné výroky, které citoval Miroslav Kalousek v nedělní Sedmičce a které bezpochyby vyřkl předseda vlády České republiky? Za co tedy mohou média? Za to, že informují o věcech, jež lze považovat za zásadní pro každého občana. Faktická nedůvěryhodnost politiků totiž plodí krizi demokracie a v důsledku její konec. Poslanec Pavel Dostál se tak, paradoxně a bohužel, ve své plamenné řeči proti médiím zastal logiky pánů Putina a Berlusconiho.

Vzhledem k tomu, že média sice mohou za to, že Stanislav Gross má dnes problémy s občany tohoto státu, ale že za to mohou jen v tom smyslu, že především referují o realitě, jaká je, není možné zastavit možné nové Grossovy kauzy zastavením "kampaně", ale pouze tím, že se ukáže, že kromě věcí již nalezených je čistý. Přiznám se, a mám v tom výhodu oproti ČSSD, která se nemůže pustit Grosse, protože nikoho jiného nemá (ostatně sociální demokraté se od dob "čistých rukou" stali naprosto splachovacími), že nevěřím, že na stávajícího premiéra za týden nevypluje něco nového, a pak zas a zase, stále dokola. Budeme se dívat na portrét Doriana Graye, sociálními demokraty zvoleného zachránce moderní levicové strany, pro niž byl Špidla příliš čistý... bude to dojemná fraška totálního sebeztrapnění disciplinovaných sociálních grosskratů, pro něž se ten, kdo podle svých vlastních slov staví podnikání své ženy nad své politické renomé, stal posledním svorníkem stranické identity.

Nebude Stanislav Gross nakonec litovat, že včas neodstoupil?