První instinkt je obrátit se na odborníky. Historici a politologové nám řeknou, jak tomu bylo a je jinde, nebo spíše, jak si oni myslí, že to bylo a je. Opět se ale musíme rozhodnout, komu věřit. Možná proto stojí za to zeptat se lidí, kteří něco vědí o tom, jak se rozhodujeme a jak o svých rozhodnutích mluvíme.

Psychologové, antropologové a lingvisté se totiž poslední dobou stále více zabývají zdravým rozumem a zjišťují, že je asi stejně pravděpodobné, že nám pomůže, jako že nás ošálí. Obzvláště v okamžicích, kdy se snažíme vysvětlit nějakou novou situaci a předpovědět její následky, se uchylujeme k metaforám a analogiím. Některé z nich jsou velmi složité, jako například srovnání s Berlusconim, který kvůli mnohem větším skandálům neodstoupil, či Davidem Blunkettem, který odstoupil pouze kvůli tomu, že nějaký jeho podřízený urychlil vízum pro chůvu jeho milenky.

Taková analogie nám poslouží, chceme-li se rozhodnout, jestli má premiér odstoupit nebo ne. Pokud ho srovnáme s Berlusconim, zůstane, pokud s Blunkettem, pryč s ním. Co můžeme použít, chceme-li vědět, jestli mluví pravdu?

Srovnejme to tedy s několika možnými scénáři:

1. někdo nám půjčí abnormální částku a my se zeptáme odkud peníze vzal, nebo jestli mu nebudou chybět

2. někdo nám půjčí normální částku a my mu poděkujeme, a dále se neptáme, protože jsme rádi, že jsme je dostali.

Je premiér jako my nebo na něj platí jiná pravidla?

Je 900 000 Kč hodně nebo málo? To jsou otázky, které si naše mysl klade, aby se rozhodla, jestli použijeme scénář 1 (premiér lže) nebo 2 (premiér mluví pravdu).

Jakou roli budou účastníci v našich scénářích hrát podpoříme dalšími metaforami. Je tu například "štvanice" ministra Sobotky v niž hluční (tj. štěkající) novináři útočí na premiéra (nevinné zvíře). Premiér kličkuje a uhýbá (tj. chová se nepoctivě) nebo se jim postaví čelem (tj. dělá něco nebezpečného).

Celé je to jedna 'akce`, kterou někdo musí 'organizovat` a ten z toho přece něco musí mít. To, jak vidíme tento 'hon`, určí, jestli je pro nás Gross nevinný beránek nebo lstivá liška.

Populární je také divadlo. Někdy se díváme na frašku, v níž podle některých hrají novináři, jindy na absurdní drama, jež podle jiných režíruje premiér. Stejně tak si selským rozumem vysvětlujeme vliv podobných afér. Republika je někdy nádoba, která se možná naplní a je v ní tlak, jindy zase osoba, které můžeme věřit, nebo která může být ohrožena.

Dostatečně velký tlak může nádobu převrhnout, dostatečně silný virus může osobu nakazit. Petr Nečas a mnozí další vidí v budoucnosti 'vážné dopady`, ale jsou to ony dopady 'nevyčíslitelné`, které dávají rozum, ale těžko se fakticky dokládají.

Co ale s logikou a fakty? "Nikdo v České republice už nevěří ničemu a hlavně nikdo nevěří premiérovi této země," řekla místopředsedkyně poslanecké sněmovny.

Fakticky jistě pravdu nemá a logicky ji ani mít nemůže, přesto nikoho ani nenapadne obviňovat její hyperbolu ze lži. Nikdo naopak nevěřil Clintonovi, když řekl, že neměl s Monikou pohlavní styk, ale logicky nelhal.

Zrovna tak Tony Blair, když 'nevěděl`, že chemické zbraně Iráku nedoletí do Británie. Fakta a logika jsou v takových situacích příliš holá. Čím víc jich máme, tím lépe, ale také tím víc potřebujeme nějakou metaforu, abychom jim porozuměli, obzvláště, když chceme posoudit jejich dopad.

To psychologové a lingvisti vědí. Vědí také, že lidé, kteří o svých metaforách vědí, se někdy rozhodují lépe, jindy hůře. Co s tím má ale dělat volič? Má věřit zdravému rozumu nebo Grossovi? Oba ho v minulosti někdy něčím oklamali, ale také mu oba někdy byli ku prospěchu. Jediným řešením zodpovědného novináře, politika i občana tedy zůstává klást otázky, ale každá otázka premiérovi (nebo jakémukoli jinému odsouzenému) by měla být doprovázená otázkou zdravému rozumu. Není to moc, ale ve složitém světě je každá rada dobrá.