International Herald Tribune, například, evropská verze New York Times a Washington Post (potřebujeme snad lepší pověst?) už o Grossovi publikoval čtyři články. Ve Financial Times jsem četl tři. Bloomberg, důležitý zdroj informací pro podnikatele, zveřejnil k tomu šest zpráv. Našel jsem články v australském listě The Age, v chilském El Diaria a La Nacion, v argentinském Clarin, v indické New Kerala... Poskytl jsem o tomto případu interview reportéru z francouzského Le Monde...

O Grossově aféře si lze přečíst na stránkách Reuters a France Presse. Takže to, že se o Grossovu aféru už nezajímá nějaký americký novinář v Praze, je naprosto irelevantní. Je to jen jeden osobní názor od jednoho novináře, který by se v argumentaci neměl vůbec používat. Chce-li někdo posuzovat zájem anglosaských médií, měl by projít těmi médii a nikoliv spoléhat na neformální rozhovor s reportérem jednoho anglicky vycházejícího listu.

A kromě toho, to, zda o věci píší či nepíší zahraniční noviny, přece nerozhoduje o tom, zda jde o důležitou věc.

Každá země má své priority a jestliže má český premiér potíže, je to zpráva, která má různou míru relevance v Německu či v Albánii. Gross není relevantní pro zahraniční média, která mu přirozeně nevěnují více než několik málo řádek, dokud nebude donucen rezignovat. Do té doby je přirozené, že se o jeho problému v zahraničí tisknou jen malé noticky.

Britské noviny věnovaly spoustu pozornosti tomu, když londýnský starosta Ken Livingstone se vyjádřil o jednom reportéru [pracujícím pro list Evening Standard z fašizujícího nakladatelství Associated Newspapers, pozn. red] , že jedná jako kápo v nacistickém koncentračním táboře. Ten reportér byl židovského původu. Jinde to palcové titulky nevyvolalo.

Čulík se hájí pocity: "Už z dob komunismu mi vadí kampaně, kdy všichni začnou hovořit jednotným hlasem. 'Psovi psí smrt.' Prostě mně připadá, že život takhle jednoduchý není. V normálním člověku se musí něco vzpříčit, protože má nutně z toho 'jednotného honu na čarodějnice pocit, že ho kdosi vodí za nos."'

Když jsem prohledal Britské listy a Guardian, nenalezl jsem více než dva články, v nichž se psalo, že rozhodnutí George Bushe zaútočit na Irák je správné. Oba tyto listy, plus skoro všechny seriózní britské deníky, naprosto všechny francouzské deníky a většina španělských listů, netiskly žádné hlasy ve prospěch Bushovy války. Jednotným hlasem západní tisk prostě nevěřil v upřímnost Bushe a Blaira ohledně existence Saddámových zbraní hromadného ničení. Britské listy se k tomuto jednotnému myšlení přidaly.

Byla to levicová kampaň proti Bushovi, jak se to snažil vylíčit americký deník Wall Street Journal?

Ano, mnoho levičáků, anarchistů, ekologů, antiglobalistů a antiamerických aktivistů se ke kritice George Bushe přidalo. Zájmy těchto lidí zjevně diskvalifikovaly nevinnost jejich motivace při kritice americké politiky, nikoliv však samotná fakta.

Někdy určité skutečnosti vyvolávají všeobecně podobnou reakci. Je pravda, že takové jednotné názory mohou být nebezpečné, protože si lidi mohou přestat všímat různých důležitých rozporných podrobností.

Historie nám ukazuje mnoho příkladů, kdy si masy "byly jisty", ale to neznamená, že jednohlasý názor je vždycky nesprávný.

Je to sofistika dospět k závěru, že jen proto, že za komunismu stát šířil údajnou "jedinou pravdu" a masy byly mnohokrát zmanipulovány (například za procesu se Slánským), aby té pravdě "věřily", že pak každý takový jednotný úsudek musí být nutně falešný.

Co například názor, který lidé v Československu přece zastávali zcela všeobecně, že husákovský-jakešovský režim byl selháním a musel být svržen.

Když se Jan Čulík o Vánocích rozhodl z čísla odstranit kreslený komentář Michaela Marčáka, který byl podle jeho názoru nevkusný, argumentoval, že určité principy jsou všeobecné a neměnné, jako je například respekt pro život obětí a pieta za mrtvé. Tím, že ten obrázek zcenzuroval, vytvořil dojem, že "tak to má být", auru přirozeného zákona.

Bylo by velmi podivné, kdyby veškerá média v České republice nyní nebojovala proti Grossovi jako jeden muž. Je základním úkolem novinářů všude na světě odhalovat korupci mezi volenými politiky. I kdyby ta osoba ukradla jen jedinou sponku na dokumenty.

Nejvíc mě znepokojuje na Čulíkově a Havlově argumentaci, že oba rozmělňují význam této aféry tím, že relativizují to, čeho se Gross dopustil. "Jsem skutečně přesvědčen, že Gross není nejhroznějším zločincem a monstrem na české politické scéně."

Pane Bože! Copak na tom záleží? Havel a Čulík se rozhodli ignorovat, že je úplně jedno, zda jde o malé či velké částky či o to, zda byl Miloš Zeman zkorumpovanější. Tato argumentace protiřečí naprosto zásadně základním principům novinářské práce i etiky v politice.

Čulík se ptá: "Je v tomto případě jednotná protigrossovská kampaň skutečně ve veřejném zájmu? Opravdu zajistí, že už nikdo v české politice nebude zkorumpován?"

Odkdy však bylo účelem odhalení případu možné korupce premiéra zajistit, že už NIKDO nebude v české politice zkorumpován?

Pak Britské listy neměly publikovat například onen článek, který jsem napsal o korupci dvou policistů v Karlových Varech, protože jsem samozřejmě nemohl být tak naivní, abych předpokládal, že se v důsledku publikace mého článku najednou promění všichni policisté v zemi v počestné osoby.

Jak je zjevné, v České republice - dokonce i u tvůrců veřejného mínění, jako je Čulík - korupce tady lidem nevadí, každý ji relativizuje.

Čulík teoretizuje: "Aniž bych jakkoliv chtěl hájit ČSSD, je v rámci férovosti nutno říci, že se jí podařilo stimulovat výjimečné hospodářské oživení České republiky. Proč se o tom v novinách skoro vůbec nepíše? Proč se nediskutuje o tom, zda případná hospodářská politika ODS bude mít také takový ozdravující vliv? Není problém Gross poněkud zástupný problém?"

Takováto argumentace naznačuje, že by se novinář měl vzdát odhalování korupce jen proto, že "vláda není tak špatná". Ani nejlepší vláda nemůže zůstat u moci, pokud se ukáže, že jednala protizákonně. Co se stalo Helmutu Kohlovi, navzdory jeho velkým úspěchům?

A pročpak Britské listy nenapsaly samy o současných hospodářských úspěších české vlády, když protestují, že to nečiní ostatní média? (Napsaly, např. ZDE a ZDE.)

I když samozřejmě nevím, zda bude mít ODS takový ozdravující vliv, protože nejsem Nostradamus. Dělám jako novinář jen to, co novinář má dělat: zajišťovat, aby nezneužívali svou moc. Mám informovat, analyzovat a odhalovat. Vyjádřit pochybnosti o ODS v tomto smyslu se rovná deklaraci určitého politického názoru.

Shledávám to velmi kompromitujícím, zejména proto, že není jasné, nakolik je nynější hospodářské oživení v České republice přímou zásluhou současné sociálnědemokratické vlády. Do jaké míry se o ně zasloužil Vladimír Špidla? Do jaké míry vzniklo v důsledku současné hospodářské reality v Evropě? Britské listy prostě nemohou takto Grossovi blahopřát, musely by pro to přinést přesvědčivé analytické podklady.

Celá tato aféra vypadá, jako že je Česká republika podobná Itálii, kde z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že občané vědí, že je premiér Silvio Berlusconi vinný z různých korupčních činů, ale protože si myslí, že nikdo jiný by jim nevládl tak dobře, rozhodli se ho nechat u moci.

(Z angličtiny přeložil Jan Čulík)