Především nám byl vzat živitel, moje maminka zůstala bez jakékoliv pomoci sama se třemi dětmi. Jako vyučená mistrová krejčovského cechu nás dokázala uživit sama, ale náš byt nám vzali, Jihlavské Gestapo potřebovalo byt pro vlastní důstojníky. Podle pana Czerwinky, Reichskomisaře města Jihlavy, tehdy už Iglau, město nemělo byty pro nepřátelské živly, můj tehdy 10 letý bratr Josef, já se svými 3 roky a moje sestra s 12 měsíci jsme byli Velkoněmecké Říši potenciálně nebezpeční.

Naštěstí se mamince podařilo najít v dnes už zbořeném domě za hotelem Hvězda jednu místnost, voda byla na chodbě, na záchod se muselo přes pavlač. Topilo a vařilo se na jediném sporáku v této místnosti, my děti jsme spali po dvou v jedné posteli. Tehdy ještě žádný UNICEF nebyl, přiznám se, že jsem ty poměry bral jako hotovou věc a nijak jsem netrpěl. Mojí mamince se dařilo asi jinak, ale na dlouhé přemýšlení neměla čas, musela se ohánět, aby nás uživila. Další krize přišla v létě 1944, tehdy bylo Josefovi už 14 a od pana Czerwinky přišla výzva, že se má dostavit k totálajnsatzu. Nic nepomohlo, můj bratr odcestoval v transportu do Terezína, podle Terezínské iniciativy byl jako katolík přednostně vybrán do transportu do Birkenau, kde pravděpodobně 20 září 1944 zahynul v plynové komoře, spolu s dalšími 1100 českými katolickými "židovskými míšenci".

Přiznám se, že jsem tím trpěl, můj bráška byl zručný mechanik a dokázal ze stavebice Merkur postavit podivuhodné mašinky, já jsem ho zkrátka zbožňoval a najednou je pryč. Asi jsem tím mé mamince jenom přitěžoval, když jsem se vyptával, kdy konečně bude Pepa zase doma.

Že se něco děje, jsem se dozvěděl teprve, když jsme na procházce na Keťásku, jak se tehdy říkalo zbohatlické vilové čtvrti blízko hlavního nádraží, hledali úkryt ve křoví. Nad nádražím se objevily letouny, asi USA, protože prý Angličané létali pouze v noci a protiletecké dělostřelectvo na nádraží začalo střílet. Já jsem se zájmem sledoval mráčky, které vytvářely explodující střely, čáry kondensovaných výfukových plynů ve velké výšce za letadly, ale moje maminka propadla panice a hledala úkryt v příkopu, takže jsem už dále moc neviděl.

Netrvalo dlouho, navštěvoval jsem už 1. třídu, škola v březnu skončila. Učitelé zřejmě odcestovali nebo naléhavě měnili politickou příslušnost, místo socialismu nacionálního nás čekal socialismus sovětský.

Na náměstí před hotelem Hvězda stála opuštěná motorka Zündapp Sahara se sajtkárou, na té byla ještě třínožka od kulometu. Mě to tehdy hrozně přitahovalo, byly tam ještě pásy s náboji, ty jsem přitáhl domů a schoval pod postelí. Bohužel na ně maminka přišla a hodila je za velkého hovoru do popelnice. Tam se tehdy ještě sypal horký popel, tak jsem se alespoň těšil, jaký to bude brajgl, až ho tam někdo nasype. Nestalo se však nic, 7. května 1945 jsme šli všichni do sklepa, očekávala se fronta. Seděli jsme ve druhém patře pod zemí, ve třetím, tom nejspodnějším, stála voda asi na 20 cm. Celá Jihlava je od třicetileté války poddolovaná ve třech úrovních.

Nás dětí tam bylo několik, při světle svíček nám maminky četly pohádky a tak nám tam moc nechybělo. Druhý den se náhle objevil můj strejda Ota, na rukávě měl červenou pásku a na rameni pušku, já jsem už tehdy věděl, že to byl vzor 98.

Řekl, že už můžeme ven, osvobodila nás Rudá armáda. Když jsem tehdy z toho tmavého sklepa vyšel na kamenný práh našeho středověkého domu, seděl tam šikmooký voják, později mi kdosi vysvětlil, že to byl Kalmyk. Slunce mně po těch dvou dnech ve sklepě oslnilo, takže mně ten voják zrovna zachytil, abych nespadl ze schodů. Byl moc hodný, dával mi komisárek a jiné potraviny, mně se stále líbila jeho dýka s jantarovou rukojetí, ale o té se s ním nedalo jednat. Jednou se objevil s tlustou knihou, tištěnou na křídovém papíře. Vytrhával si z ní listy a roloval je s machorkou z měšce, upevněného na opasku na papirosy. Všiml jsem si barevného obrázku, byla tam zvířata, knížka mně zajímala, tak mi ji daroval. Byl to Brehmův "Život zvířat". Další papirosy si točil z jakési lékařské knihy, ta byla z lehčího papíru a tu si pochvaloval.

V září začala škola znova, zase 1.třída, Rusové už odjeli, v Jihlavě začal odsun. Znal jsem v naší ulici několik kluků, kteří mi udělali draka a pomáhali zastoupit mého bratra, mluvili jsme spolu vždy česky, náhle se ukázalo, že jejich rodiče se 1939 "dali k Němcům", tudíž museli do odsunu. Začátkem léta prošli naší ulicí zubožení němečtí zajatci na cestě do Ruska, my děti jsme jim nosili vodu, dospělým by to hlídky nedovolily.

Ve škole jsme dostávali balíky z UNRRY, já jsem dostal prášek na zuby, s kterým jsem si nevěděl rady, používali jsme pastu. Někdy také byly potraviny, například Rice and Vegetable nebo kondensované mléko, dostatek byl také sucharů v konserrvě, ty asi funkcionářům nechutnaly.. Strýc Ota také někdy přinesl Corned Beef, to si rozdělili už straničtí funkcionáři, policisté a učitelé, do školy se takové konservy nikdy nedostaly. Další z těch vzácných konserv se jmenovala Ham and Eggs, vzpomněl jsem si na ni, když jsem vloni koupil v Penny ve Strakonicích konservu, označenou jako "Výběrová šunka". Bylo v ní mleté maso a pravděpodobně i vejce a drůbeží separát, chutnala úplně stejně, jako ona lahůdková UNRRA.

Byla to doba, kdy se nám začalo dařit dobře. Přestěhovali jsme se z toho přístěnku do normálního bytu 2+1 na hlavní třídě, maminka si otevřela "Dámský módní salón", měla několik učednic a zaměstnaných švadlen.

Můj strýc Bonďa, ten byl za války chytřejší než ostatní, byl u finanční policie. Jako revolucionář se vyznamenal, v Potůčkách kontroloval Němce před odsunem. Přijel do Jihlavy v novém autě DKW Meisterklasse, zadní sedadla plná norkových a liščích kožichů, o jeho legendárních 5 velekufrech se v rodině vyprávěly zkazky. Jeden prý byl plný náramkových hodinek, já viděl jenom jeden z nich, ten byl plný fotoaparátů Contax a Leica.

Po "sametové revoluci" 1989 jsem našel v Cibulkových seznamech STB jeho celou rodinu: můj strýc jako "Ondrej", mí bratranci jako "Uhlíř", "Jura", dokonce i sestra mé maminky brala od STB příspěvky.

Po roce 1948 začal na nás zase tlačit socialismus. Ani německý socialismus nám nevzal potravinové lístky, tato akce se uskutečnila v květnu 1953, kdy Gottwald prohlásil: "kdo nepracuje, ať nejí". Moje maminka jako samostatná živnostnice bez zaměstnanců byla příslušnicí "vykořisťovatelské třídy" a proto musela být v třídním boji potlačena. Já jsem byl tehdy 14, moje sestra 12, takže jsme jako příslušníci vykořisťovatelské třídy nedostávali také žádné potravinové příděly. Naštěstí byly zřízeny obchody s volným zbožím, takže si "kapitalisté" mohli nakoupit zhruba za trojnásobné ceny to, co potřebovali.

Další důsledek této politiky: "dědeček a babička, ujídají nám chlebíčka". Můj dědeček, krejčí, a jeho manželka, matka 7 dětí, byli vyloučeni z důchodového pojištění. Moje maminka své rodiče ubytovala v našem bytě (já byl tehdy už v Praze, moje sestra se vdala) a zorganizovala rodinnou akci, každé dítě přispívalo měsíčně stokorunou na přežití mých prarodičů. Kromě kávy z melty a rohlíků si mí prarodiče nic nedopřáli, měli pocit, že jsou na obtíž. Takový socialismus mi může být ukraden.

Ani tehdy jsem se nepovažoval za nějak postiženého, z okruhu mých známých jsem věděl, že někdo je v Jáchymově ve vazbě a soustruhuje bez jakýchkoliv opatření uranové tyče, v mé třídě byl spolužák Říha, jehož tatínek uvolnil na služební Tatře zajištění kapoty a zabil se na cestě z Brna, teprve později jsem se dozvěděl, že byl podezírán v aféře Slánského a chtěl zachránit alespoň svoji rodinu. Mnoho lidí na tom bylo mnohem hůře, než my.

Podařilo se mi odejít z Jihlavy na studium do Prahy, zásluhu má především můj učitel fyziky, který mamince radil. V internátě nás bylo na pokoji 21, spali jsme na patrových železných postelích jako v kasárnách. Vzpomínám, že jsme měsíčně platili 360 Kčs, mé stipendium bylo 320 Kčs, takže jsem mamince hodně ulehčil. Přesto mi prala prádlo, posílala lovecký salám a jiné pochutiny a radovala se z mých vysvědčení.

Pro 16 letého studenta byla ta internátní strava někdy málo, tak jsme se se spolustudenty dokrmovali uzenáčem, zabaleným do novin a rohlíky, naše jídelna byl karlínský park. Ty 4 roky mezi 21 až 24 spolužáky na jednom pokoji byly tehdy docela běžné, stejně bydleli vojáci základní služby. Jeden se učil na saxofon, druhý poslouchal rozhlas, mezi tím neklidem jsem se dokázal odpoutat od svého okolí a mé výsledky ve škole byly vynikající. Proto nepovažuji za nutné, mít na džínsy od firmy Levis nebo boty od Adidasu. Věděli jsme všichni, že se náš život může zlepšit pouze naším vlastním výkonem. Po studiu jsme zjistili, že nás přidělili na rozmístěnky, zapomněli ale na nutnost bydlení a tak jsem několik týdnů přespával na pracovišti pod psacím stolem, samozřejmě tajně. Byty nebyly a podnájmy většinou ve sklepě, peřiny nasákly plísní, jedna stěna byla celá mokrá. Přesto jsem litoval především té stařenky, která v tom bytě strávila desítky let, já jsem si brzo našel něco lepšího. Kdo v chudobě nežil, nemá o tom ponětí.

Dnes mi to vše připadá jako zpráva z jiného světa. Nemá cenu, se přít s UNICEFem, co je to dětská chudoba. Mám zkušenosti s jeho předchůdcem UNRRA a předpokládám, že se na přístupu k realitě u jejich funkcionářů a jejich partnerů, kteří mají zajišťovat rozdělování pomoci moc nezměnilo. Tam, kde je bezpráví a podraz doma, tam jsou také děti objektem vykořisťování. Nepomůže, občas někomu poslat konservu nebo prášek na zuby, je třeba vyvinout tlak na vlády a strany, které nesou odpovědnost. Tam, kde se dětem umožní získat vzdělání, třeba výstavbou škol nebo učňovských dílen, je chudoba trvale na ústupu.

Daleko více, než materiální podmínky deprimují podmínky v totalitních režimech, stačí se podívat na Kubu nebo severní Koreu.