Zhoršující se bezpečnostní situace vede k tomu, že stále větší počty lidí začínají trpět vážnými duševními poruchami, i když vzhledem k tomu, že ze země odešly OSN, Červený kříž i Lékaři bez hranic, informace o těchto skutečnostech nejsou lehce k dispozici. Lékaři bez hranic nemají žádné informace o psychiatrických důsledcích války a o jejím dopadu ne irácké obyvatelstvo. (Zpráva organizace Lékaři bez hranic z roku 1999 o důsledku válečného konfliktu na duševní stav obyvatelstva v Sierra Leone zjistila, že 99 procent dotazovaných osob projevovalo tak silné duševní poruchy, jaké by byly v Evropě klasifikovány jako vážný post traumatický stres.)

Lékaři v Iráku nemají k dispozici většinou žádné léky ani poradenské terapie, a tak stále častěji používají k léčbě psychických poruch elektrických šoků. Je to procedura, v jejímž rámci se zavede do mozku elektrický proud a vyvolá se v něm šok. V Británii se používá pod plným umrtvením jen ve velmi výjimečných případech, pro léčbu hluboké deprese a psychiatrických chorob, a to teprve tehdy, když všechny ostatní léčebné metody selhaly. Je ironické, že vzhledem k tomu, že v Iráku často nejde elektrický proud, nezřídka není k dispozici ani tato léčebná metoda.

"Tak, Fatimo, co je vám?" ptá se v Bagdádu v polorozpadlé ordinaci bez světla pacientky laskavý starý irácký psychiatr. Odpovídá za ni její sestra:

"Ona nemůže spát. S každým se hádá. Pamatuje si staré spory a hádá se se všemi lidmi." Fatima se dívá na zem.

"Dcero," ptá se lékař, "máš pocit, že o tobě lidé mluví? Když jdeš spát, slyšíš pokaždé hlasy, že ti někdo něco našeptává do uší?"

"Ano," odpovídá její sestra. "Nechce, abychom pro ni vařili, říká, že ji chceme otrávit."

Lékař: "Trpí hlubokou depresí. Fatimo, dcero, říkáš si, že by bylo lepší, abys umřela?"

Fatima se stále dívá na podlahu, ale nyní poprvé odpovídá: "Ano, ale pak se podívám na děti a říkám: Ne."

"Pane doktore, pokaždé, když někdo zaklepe na dveře, ona začne křičet a prát se," dodává její sestra.

"A proč to je, dcero," ptá se lékař jemně.

"Je to to všechno kolem nás," odpovídá Fatima. "Američané, bomby. Neexistuje bezpečnost. Nemůžu dovolit dětem, aby si hrály venku, kvůli těm bombám a bojům." Poprvé zvedne hlavu: "Pane doktore, vy jste vzdělaný člověk. Proč nemůžete způsobit, aby ty atentáty a výbuchy přestaly?"

Doktor se zasměje a podívá se na strop. Zvedne ruce: "Ale jak bych to mohl udělat? Já se toho taky strašně bojím, jako vy."

Fatima dostane elektrický šok.

Irácká psychiatrická klinika Ibn al-Rushud byla postavena v sedmdesátých letech z ropných peněz. Ředitel kliniky Hašim Zaini si tak trochu zoufá. "Máme tady 74 postelí a dva lékaře. Dostáváme 250 - 300 pacientů denně a máme sloužit národu s 25 miliony osob."

V konzervativní irácké společnosti s přísnými morálními normami je návštěva u psychiatra považována za něco vysoce nežádoucího. Mít doma duševně chorého postihuje celou rodinu. Vyvolává to drby po celém příbuzenstvu. Lidem, kteří mají psychické problémy, doporučují příbuzní, aby intenzivněji četli Korán a aby se víc modlili, anebo jim manžel, otec, či členové rodiny vyhrožují.

"Psychiatrická léčba je tu tak stigmatizována, že se k nám pacient dostane teprve, když už to rodina dál nemůže snášet," konstatuje Zaini. "Proto to bude trvat velmi dlouho, než zjistíme, jaký skutečný dopad má válka a násilí na lidi.

Podle Zainiho a dalších odborníků však jsou nevážněji postihovány děti. "Jsme svědky postupných změn v celé dětské psychologii - děti tu žijí v neustálém, absolutním strachu. Když ve škole každý několikerý den přichází učitel a říká: Děti, nechoďte zítra do školy, existuje teroristická hrozba, co si myslíte, že to s těmi dětmi udělá? Proto jdou hračky ve formě zbraní absolutně na dračku."

Podrobnosti v angličtině ZDE