Nešlo o žádnou vzpomínku na studenou válku. Reportáž byla z dnešních dnů, ze současných Spojených států. V této zemi též v předvečer summitu ministryně zahraničních věcí Condoleezza Riceová v Senátu oznámila, že USA zvýší finanční příspěvky na rozvoj demokracie v Rusku. Protože se jedná o peníze, které si nevyžádala ruská vláda, lze předpokládat, že jsou určeny opozici. V Senátu též zazněly návrhy, aby bylo Rusko vyloučeno ze skupiny G8.

Je pozoruhodné, jak se v posledních měsících zhoršil názor americké politické elity na Rusko. Podle Borise Dolgina, ředitele výzkumného programu Ruska a Asie v Centru obraných informací USA ve Washingtonu, se u amerických politiků a expertů vytvořila názorová shoda, pokud jde o kritické výhrady vůči Rusku. Proto tolik očekávání, že ve vztazích USA a Ruska začne období studeného míru. Podle tohoto konsenzu totiž:

• * Rusko ustupuje z cesty demokracie. Zpravidla je jako důkaz uváděno zrušení přímých voleb gubernátorů, slabost opozice, omezování svobody médií a tlak proti Jukosu. *
• Selhala politika USA vůči Rusku. Přesněji řečeno obojí politika. Ta první je z doby Billa Clintona, kdy se Spojené státy aktivně podílely na vytváření nových politických institucí v Rusku a věřily na připojení se Kremlu k americké politice ve světě. Druhý přestup byl patrný v prvním období Bushova pobytu v Bílém domě, kdy se Spojené státy nezajímaly o to, co se v Rusku děje, a kladly důraz na společný boj proti terorismu. *
• Vláda v Rusku projevuje kolosální nekompetentnost. Bez ohledu na to, zda je Rusko demokratické či autoritativní, zřejmá je nekvalifikovanost řízení. *
• Ruská zahraniční politika je nebezpečná. U většiny politiků a expertů jsou patrné výhrady k mezinárodní politice Kremlu, a to zvláště v postsovětském prostoru. *
• USA musí přehodnotit svou politiku. Přístup Washingtonu k Rusku a postsovětské zóně vyžaduje změnu. Setkání prezidentů jsou sondáží, jak by změna měla vypadat.

TENTO PŘEHLED odráží celou řadu skutečných proměn ruské politické scény v posledních měsících. Ke schůzce v Bratislavě došlo v době, kdy se Putin potýká s největšími potížemi za celou dobu svého pobytu v Kremlu. Podle některých výzkumů upadla jeho popularita o 20 procentních bodů. Dva roky se táhnou jeho zahraničněpolitické prohry. Klesá množství zahraničních investic v Rusku. Vláda vedená Michailem Fradkovem je pod palbou domácí kritiky za nezvládnutí mnoha opatření, v poslední době například převedení výhod pro veterány, důchodce a jiné sociální skupiny na peněžní platby.

Kauza Jukosu muže sloužit jako příklad změn kremelské politiky i potíží při jejím hodnocení. Snadno je lze rozpoznat v okamžiku, kdy se porovná tato kauza shovívavost Západu ke zestátňování tří tisíc podniků na Ukrajině. Jestliže zabavování majetku modrých se chápe jako převod do spřátelených oranžových rukou, v případě Jukosu se soudí, že jde o postupnou koncentraci ekonomické moci v rukou malé skupiny lidí spojených se silovými strukturami. Jedná se o konkrétní projev obecného trendu v Rusku, kterým je protekcionalismus a ekonomický nacionalismus.

NEJNOVĚJŠÍ ZMĚNY v Rusku jsou prováděny neohrabaně, ale jsou vedeny snahou co nejrychleji pozvednout tuto zemi na úroveň stabilní ekonomické mocnosti. Omezení přístupu zahraničních firem k ruskému surovinovému bohatství je jednou z cest, která slouží k alokaci zdrojů. Není zcela v souladu s ideologií svobodného trhu a je možné, že před vstupem do WTO - na jehož urychlení se prezidenti USA a Ruska v Bratislavě dohodli - Moskva některé své dnešní přístupy upraví. Jak ale postupovat v situaci daňové nekázně a při prohlubování některých sociálních problémů a potřebě dalších politicky riskantních sociálních reforem? Ve chvíli, kdy ani záviděníhodný růst ekonomiky přibližně o 7 procent za rok zřejmě nezaručí splnění prezidentova požadavku během deseti let zdvojnásobit hrubý domácí produkt...

Konsolidace Ruska ovšem pokračuje. Pomaleji, než by si přál Kreml i ruští občané, možná příliš rychle na to, aby to bylo stravitelné pro tradiční odpůrce Ruska. Každý politický analytik má před sebou údaje nejen o ziscích Ruska z rekordních cen ropy, ale i o tom, že ruská armáda má sice třetinový stav než armáda sovětská, ale stále je to milion mužů. Plus přibližně 20 tisíc jaderných náloží, z toho téměř pět tisíc strategických. A čím bude Rusko konsolidovanější, tím více bude samostatné.

V předvečer bratislavské schůzky významný americký konzervativní výzkumný ústav The Heritage Foundation v memorandu mimo jiné poznamenal, že Rusko už dnes »ignoruje strategickou spolupráci s USA v Asii«, a to zvláště ve vztahu k Číně. Jenže pro Spojené státy jako hegemona ve světovém politickém systému znamená partnerství totéž jako strategické řízení. A strategické řízení není jen filozofická linie - je to především vliv na rozmisťování kádrů. Proto v posledních měsících roste tlak USA na postsovětské země, konkrétně na Ukrajině, v Moldavsku a Tádžikistánu. A proto též větší příspěvky na rozvoj demokracie v Rusku.

RUSKO SI UVĚDOMUJE, že jeho ústupky nic neřeší. Pohled na tuto zemi bude mít ještě dlouho jinou optiku než na jiné země. Příkladem je změna volby gubernátorů. Stalo se tak po tragédii v Beslanu, kdy se ukázala slabost místních orgánů. V době, kdy se Rusko nezbavilo pocitu, že někteří západní politici by si přáli jeho další dělení, přičemž odstředivá moc některých gubernátorů a slabost celoruských politických stran této situaci nahrávají. Tehdy byla upravena ústava tak, že gubernátory volí místní parlamenty na návrh ruského prezidenta. První dva navržení a zvolení gubernátoři byli znovuzvolenými - vykonávali tuto funkci i v předcházejícím období. Přesto tato změna pravidel stačila ke kampani o ohrožení demokracie v Rusku. Přitom například ve Francii prefekty a na Ukrajině gubernátory jmenuje prezident přímo - a nikdo to za ohrožení demokracie nepokládá.

Slabost opozice v Rusku je problematické téma. Každý přece vidí, že opoziční komunistická strana rozhodně není bez vlivu - jak to ukázaly i nedávné manifestace proti reformě podpor veteránů a důchodců. Západním kritikům nechybí ani ideologická pluralita, které je mnoho i ve vládní straně Jednotné Rusko. Co postrádají, je síla pravicových liberálních skupin, které by uvolnily prostor pro podnikání západních firem a pro těsnější propojení s americkou zahraniční politikou. Jenže již dlouho před Putinovým příchodem do Kremlu se tyto skupiny zdiskreditovaly podílem na jelcinovské politice a už ve volbách do Dumy roku 1996 v souhrnu získaly necelých 12 procent hlasů. V posledních volbách pak propadly zcela.

DISKUSI A NÁSLEDNÉ NEJISTOTY vyvolává i otázka, zda se v souvislosti s volbami do Dumy v roce 2007 a prezidentskými volbami roku 2008 nebude v Rusku měnit ústava. Putin již několikrát prohlásil, že si nepřeje změnu konstituce tak, aby mu umožnila znovuzvolení prezidentem. Ovšem nelze vyloučit ukrajinskou variantu: omezení pravomocí prezidenta a zvýšení pravomocí premiéra a parlamentu. To samo o sobě ale není likvidace demokracie. Porozumět Rusku bude Západu činit potíže ještě dlouho. Navíc je snaha Kremlu zkonsolidovat Rusko spojena s výrazným akcentem na vlastenectví. Ten je patrný ve většině sdělovacích prostředků. I když je možné obdobně jako v Česku i v Rusku na všech televizních kanálech vidět jen americké filmy, nová tvorba i zpravodajství a publicistika orientaci na vlastenectví jednoznačně respektují. Nejnovější celovečerní film Turecký gambit o bojích s Osmanskou říší, natočený podle románu dnes asi nejčtenějšího žijícího ruského spisovatele Borise Akunina, zhlédlo v kinech během prvního týdne milion diváků.

TĚŽKO SE důrazu na vlastenectví divit. Rusko po ekonomickém úpadku i sociálním a morálním chaosu v 90. letech, při současné demografické krizi, šíření drog i AIDS potřebuje hodnotový tmel. V Česku, jehož veškeré obyvatelstvo odpovídá počtu lidí v Moskvě, či na Slovensku, jehož populace by se vešla do Petrohradu, lze hodnotové orientace převzít ze zahraničí. Ve velkém Rusku potřebují vlastní hodnoty, a tedy i vlastenectví. Ostatně patriotismus tvoří základ jak americké, tak i čínské politiky. Problém je, že ruský patriotismus vždy kladl důraz na pravoslaví a armádu - což zvýrazňuje rozdíly a vyvolává nejistotu. Minulý týden například začal vysílání televizní kanál ministerstva obrany zaměřený na podporu vlastenectví. Ale opět: existuje jiná cesta k rekonvalescenci Ruska?

Útoky proti současnému vládci Kremlu nejsou však ve Spojených státech univerzální. »Na Západě nepřátelství vůči ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi vyrůstá ze dvou představ: že by Rusko mohlo rychle směřovat k západnímu typu demokracie a že je zde silná, populární liberální opozice připravená vést tuto transformaci. To první je omyl, to druhé je čirá fantazie,« napsal v předvečer summitu známý americký časopis Foreign Policy. »Bude trvat ještě nejméně generaci, než se podaří v Rusku postavit základy moderní tržní ekonomiky a demokracie... Kdyby tam nebyl Putin, brzy by se nám po něm stýskalo.«

BRATISLAVSKOU SCHŮZKU prezidentů lze pokládat za úspěšnou. Dohody bylo dosaženo jak v otázkách nešíření jaderných zbraní a nukleárního materiálu, tak i pokud jde o posílení boje proti terorismu. Navíc většina agendy zůstala skryta za mediálními spory o demokracii v Rusku: podle slov ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova vydali prezidenti na základě svých jednání více než dvacet konkrétních příkazů odpovídajícím ministerstvům. Zároveň v Bratislavě ministryně zahraničí USA a ruský ministr obrany Sergej Ivanov podepsali dohodu o spolupráci při rozšíření kontroly nad pěchotními protiletadlovými raketami; těch je dnes ve světě již kolem jednoho milionu, z nichž několik tisíc v rukou »nestátních aktérů«.

Mnohé z diskusí kolem demokracie v Rusku pouze zakrývaly fakt, že Spojené státy díky problémům v Iráku musí měnit kurz vůči evropským spojencům. A zatím bez valného úspěchu - Francie a Německo nepřislíbily, že odlehčí americké vojenské břemeno na Středním východě. A Putin dobře ví, co musí Washington v takovéto situaci říkat. Ti, kdo zlehčují osobní vztahy obou prezidentů, zapomínají, že Putin se v roce 2001 jako první zahraniční státník spojil s Bushem po tragédii 11. září a loni se několikrát vyjádřil ve prospěch jeho znovuzvolení. Putin a Bush se setkají během příštích pěti měsíců ještě nejméně dvakrát. Na moskevských oslavách 60. výročí porážky nacismu a na summitu G8 ve skotském Perthshiru. A následující summit G8 bude v Petrohradu. I když se to některým komentátorům a politikům nelíbí.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom