Citujeme z dramatické reportáže Roberta Fiska ze středečního Bagdádu, která vyšla v dnešním deníku Independent.

KONTINUÁLNÍ ZPRAVODAJSTVÍ BRITSKÝCH LISTŮ

Evropský parlament ve středu ve Štrasburku schválil přijetí České republiky do Evropské unie. Otevřel tak cestu k podpisu Smlouvy o přistoupení vysokými českými představiteli za týden v Aténách. Pro přistoupení ČR se vyslovilo 489 z 565 hlasujících poslanců. 39 poslanců bylo proti a 37 členů parlamentu se zdrželo hlasování.

Usnesení v českém případě zní: "EP souhlasí se žádostí České republiky o členství v Evropské unii. Pověřuje svého předsedu, aby toto stanovisko tlumočil radě EU, Evropské komisi, vládám a parlamentům členských zemí a České republiky."

Předseda EP Pat Cox, komisař Günter Verheugen a řecký ministr pro evropské záležitosti Tasos Jannitsis všechna tato usnesení poté podepsali. Ukončili tak formálně proceduru schvalování velkého rozšíření EU v institucích unie a otevřeli cestu k podpisu Smlouvy o přistoupení na nejvyšší úrovni příští středu pod aténskou Akropolí.

Naprostá většina projevů se ovšem nesla v duchu velké historické události. Řečníci připomínali Mnichov, Jaltu, Budapešť roku 1956 a Prahu roku 1968, polskou Solidaritu a českou Chartu 77, Václava Havla i Lecha Walesu. Mluvili o přijetí deseti zemí jako o usmíření kontinentu a obrovské šanci pro EU.

Šestnásty apríl určite nebude dňom, na ktorý krajiny strednej a východnej Európy postupne zabudnú. Ich zástupcovia ho spoločne s najvyššími predstaviteľmi členských krajín Európskej únie strávia v aténskej Akropole skutočne príjemne -- po mesiacoch predvstupových rokovaní, vyjednávania a lobovania konečne budú smieť podpísať zmluvy o vstupe do únie.

Zdalo by sa, že ani nemožno hovoriť o inom ako o úspechu diplomacie na oboch stranách, o vôli zjednotiť Európu. Najodvážnejšie sny Slovenska -- dobehnúť prvú skupinu kandidátov -- ešte z čias, keď únia plánovala prijať do svojich radov len šesť postkomunistických štátov, sa v Aténach stanú skutočnosťou. Holandský premiér Wim Kok sa o rozšírení únie na východ dokonca vyjadril ako o "najúspešnejšom zahraničnopolitickom projekte v dejinách únie". Pozrime sa však bližšie na okolnosti, za akých sa táto historická udalosť uskutoční. A čo sa vlastne bude diať potom?

Podle iráckého velvyslance při OSN v New Yorku Mohammeda Al-Douriho v jeho zemi "hra skončila" a nyní záleží už jen na tom, aby Irák byl co nejdříve schopen žít v míru. Al-Douri to dnes řekl novinářům na dotaz, co říká pádu Bagdádu. Velvyslanec připustil, že prezident Saddám Hussein už nemá Bagdád pod kontrolou. Dodal však, že již několik dní nemá s Bagdádem spojení, takže nemá žádné bližší informace.

Citujeme z článku Thomase Friedmana v deníku New York Times.

Lidé jsou opravdu velmi nadšení, ale jen z toho, že Saddámův režim padl. Velmi nadšeně oslavovali vítězství Kurdové, kteří jsou spojenci invazních vojsk po celou dobu konfliktu... Za celou dobu nebylo znát, že by bagdádské obyvatelstvo nadšeně vítalo pouze americké vojáky, naopak na otázku reportérů odpovídali: "Ano, samozřejmě máme nesmírnou radost, že režim padl, ale nechceme, aby tady Američani zůstali." Role "osvoboditelů bývá mnohdy nevděčná...

Všechny arabské satelitní stanice, ale také Euronews, vysílaly záběr sundavání 6 metrů vysoké Saddámovy sochy na náměstí Tahrír, což znamená velmi výstižně "Osvobození".

Lidé se snažili s velkou vervou ji sundat sami, ale nebylo to v jejich silách. Proto po čase zasáhl americký ženijní tank, který vypomohl při jejím strhnutí. Předtím ale vojáci obalili hlavu sochy americkou vlajkou, na to ihned Iráčan u podstavce sochy rozvinul iráckou vlajku a zvedal ji vysoko nad hlavou, a tak ta byla velmi rychle vyměněna místo americké. Bylo to velmi význačné gesto...

Irácký lid rozhodně nebude souhlasit s americkou okupaci, tvrdí arabská média, zaplatil během války strašlivé oběti, zatímco americké velení vždy při válce volí intenzívní a bezohledné bombardování měst, aby neriskovali velké ztráty na životech svých vojáků. Tím je na jejich straně obětí minimálně ve srovnání s oběťmi iráckých civilistů na jedné straně a ohromné zničení zástavby měst na straně druhé. Na to Iráčané nikdy nezapomenou, ztratili ve válce příliš mnoho .

Věřím, že v budoucnosti budou muset ještě dlouho draze platit, než budou moci jednou konečně žít důstojně. A je naprosto jisté, že bez důstojnosti nemůže existovat svoboda.

V Kuvajtu se ve středu večer nemluvilo o ničem jiném než o svrhnutí Saddámovy sochy v Bagdádu. Kuvajt je totiž země, kde je nenávist vůči Saddámu Husajnovi hluboce zakořeněna. Kuvajťané se stali v arabském světě terčem všeobecné nenávisti za to, že podporovali americkou invazi do Iráku, ale nyní mají pocit, že televizní záběry jásajících Iráčanů, dupajících na sochu Saddáma Husajna, dokazují, že měl Kuvajt pravdu. "Jiní Arabové zraňovali irácký lid tím, že podporovali Saddáma Husajna. Jenom my, malá země, jsme měli odvahu se mu postavit," řekl zpravodaji BBC jeden Kuvajťan.

Mnoho lidí v arabském světě si stále myslí, že byl den "pádu Bagdádu" černým dnem. Nikdo netruchlí po pádu Saddáma Husajna, ale Američani jsou stále považováni za vetřeleckou, invazní armádu. "Oslavují jen ti, kdo plení a rabují," řekl v Káhiře jeden islámský právník. "Američané nám přímo před očima spolkli jednu arabskou zemi." Mnoho lidí bude nynější vývoj považovat jen za další známku arabské slabosti.

V Jordánsku lidé pádu Bagdádu nechtěli věřit. Jeden z nich řekl: "Jak je možné, že lidé hájili Basru čtrnáct dní a Bagdád padl za dva dny?" Jiný muž konstatoval, že je to "nejsmutnější zpráva, jakou kdy slyšel, protože to otevřelo dveře britskému a americkému kolonialismu v celém regionu". Dodal: "Nechť nás Bůh ochrání před tím, co přijde."

V Íránu se v televizi záběry jásajících Iráčanů vůbec nevysílaly. Postoje státních sdělovacích prostředků byly silně proirácké a je velmi obtížné zjistit, jaké mají na situaci názory obyčejní Íránci.

Syrská televize také nevysílala vůbec žádné záběry jásajících Iráčanů. Syrská televize se přidržuje oficiální vládní linie, že mezinárodní společenství válku stále odsuzuje. Někteří Syřané, kteří se dívali v obchodech na televizi Al Jazeera, konstatovali, že je "velmi špatné" vidět americká vojska v Iráku. Tajně mnozí lidé v Sýrii doufali, že válka potrvá dlouho a chtěli, aby se ukázalo, že je válka pro irácký lid katastrofou. Doufali, že pokud budou Američané zataženi do války v Iráku, nebudou se moci intenzivněji se zajímat o Sýrii.

Citovali jsme z přehledu internetových stránek BBC.

O tom spekuluje ve svém sloupku pro BlueEar švédský novinář Bob Melander:

Rekapitulácia: USA a Veľká Británia vtrhli do Iraku bez mandátu OSN tvrdiac, že ten vlastní zbrane hromadného ničenia. Nijaké nenašli, zmasakrovali však nevinných civilistov a zničili infraštruktúru kedysi priemyselne pomerne vyspelej krajiny. Dnes sa handrkujú, kto si urve väčší kus koláča pri rekonštrukcii vojnou zničenej krajiny. USA sa pritom tvária, že víťaz berie všetko. Nenažranosť siaha až tak ďaleko, že ku kšeftom nechcú pustiť ani len firmy z krajiny svojich najvernejších spojencov.

Na máločom sa u nás podpísal jalovo vedený zápas medzi tradicionalistami a modernistami tak viditeľne ako na vzhľade našich miest vo všeobecnosti a toho "hlavného" zvlášť. Mesto je dielom generácií par excelance. Ak neexistuje zmysluplná diskusia medzi súčasníkmi, aký už môže byť pomyselný dialóg medzi generáciami, ako nevyhnutný predpoklad prirodzeného a harmonického vývoja mesta?

"Dozajista existuje varování, že je Bagdád nebezpečné místo pro každého, kdo je tam přítomen a irácký režim je schválně vystavuje riziku," řekl generálbrigadýr Vincent Brooks.

Z rozhovoru mezi jedním britským novinářem a veteránem z druhé světové války, který se vysílal v britském rozhlase v úterý ráno:

Ponovembrová politika priniesla so sebou najmä témy z oblasti ekonomiky a práva. Dnes sa však celá politická scéna i jej agenda posúva aj o kúsok ďalej -- k sociálnej oblasti.

Otázka žien v politike súvisí do istej miery aj od toho, akú chceme politiku mať. Svedectvom toho, ako dlho sa u nás i v susednej Českej republike odsúvala politická agenda súvisiaca so súkromným životom, je napríklad Zákon o rodine.

V roku 1078 vpadli do Jeruzalema hordy sunnitských Turkov, vyplienili domy šiítskych obyvateľov a pozabíjali posádku Fatimovcov. V roku 1095 dobyli Jeruzalem vojská šiítskych Fatimovcov, vyplienili mesto, pobili sunnitov a vyhnali kresťanské obyvateľstvo. V roku 1099 pokorili Jeruzalem križiaci z Európy, vyplienili mesto, povraždili moslimov a vyhnali židovské obyvateľstvo... Dnes sa často používa pojem konflikt civilizácií, počas križiackych výprav sa do konfliktu dostali tri civilizácie: západoeurópska, byzantská a islamská.

Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník. Veškeré informace o tom, jak jsou darované peníze využívány, pravidelně zveřejňujeme. Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 100 111 3917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2. Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.