Existující právní řád doposud neupravuje posktování elektronických online zdrojů archivům, ani povinnost jejich vydavatelů poskytovat Národní knihovně obdobu povinného výtisku jako je tomu v případě periodických a neperiodických publikací, a proto tento nedostatek řeší Národní knihovna uzavíráním smluv s jednotlivými vydavateli.

Podstata problému ale spočívá v pochopení inovované role veřejné knihovny, sloužící v analogovém světě publikací tištěných či publikací na fyzických nosičích - CD-ROM, DVD doposud občanům k půjčování hudebnin, knih či časopisů, aniž občan musí každou hudebninu knihu či časopis koupit. Tomu se samozřejmě tiše brání vydavatelé, které tento "pozůstatek komunismu" připravuje o zisky.

V případě elektronických dokumentů by měly knihovny působit obdobně - jako on-line dostupné služby, umožňující občanovi používat všech na serveru dostupných, sofistikovaných prostředků k prohledávání, vyhledávání, indexaci a třídění jednou vydaných (on-line zveřejněných, veřejně zpřístupněných) informací, a to i v případě, když je původní zdroj na své unikátní adrese URN nedostupný (ekvivalent z "analogového" světa tištěných knih: když je kniha vyprodána).

Smlouva podle § 51 občanského zákoníku, na jejímž základě dnes získává Národní knihovna své on-line data od vydavatelů (tuto smlouvu obdržely i Britské listy) však neukládá Národní knihovně povinnost poskytovat jí poskytnutá data veřejně za ekonomicky nediskriminujících podmínek. Dochází tak (opět, jako v minulosti v případě dat katastrálního úřadu) k situaci, že se definují "oprávnění uživatelé" a používá se termín "omezený přístup", namísto toho, aby se rozšiřoval veřejný prostor a ZDARMA získaná data byla dána opět ZDARMA k dispozici všem... Náklady na pořízení dat jsou nulové - spočívají pouze v telekomunikačních poplatcích NK. Náklady uschovávání dat (cena výpočetní techniky a mzda pracovníků) tak jako tak hradí stát prostřednictvím rozpočtu NK a grantů v zájmu uchování historické paměti národa a státu, jeho kultury a písemnictví pro budoucí generace i v dnešní virtuální a technologicky tak turbulentní době.

Ve smlově jsou pozoruhodné interpretace role Národní knihovny, která se těmito body staví na roveň soukromému subjektu, aniž si je vědoma svého poslání veřejně prospěšné instituce, financované státem:

"Omezený přístup" znamená možnost nakládat s Elektronickými online zdroji v omezené míře, tj. možnost tyto zdroje pouze číst bez možnosti je jakýmkoliv způsobem kopírovat, měnit nebo rozmnožovat;

Poskytovatel prohlašuje, že Elektronické online zdroje užívá, tj. sděluje veřejnosti na svých stránkách prostřednictvím počítačové sítě Internet oprávněně.

Stál jsem "u kolébky" tvorby Státní informační politiky a vím tedy, jaké motivy v roce 1996 (tehdy vznikly první drafty dokumentu, později nazvaného SIP) vedly tým, který koncepci připravoval, k jednotlivým požadavkům na změnu legislativy či na různé státní instituce, tedy i na Národní knihovnu. Zcela určitě to nebyl zájem archivářů či knihovníků o exkluzivitu přístupu k jakýmsi "fondům Z", ale zájem o co nejúplnější a nejveřejnější zachování elektronického písemnictví, dostupného i tehdy, kdy dnešní největší servery budou exponátem v technickém muzeu, kam budou prarodiče vodit svá vnoučata: "Podívej, Jiříčku," zasní se dědeček, "když jsem byl mladý, tak jsem na tomto počítači psal své články v šestsetdvojce. Jó, to se psal rok 1992 a internet byl v plenkách..." Dosti šprýmů. Situace je vážná.

Považuji za naprosto nepřijatelnou lhostejnost ministra kultury v nedostatečném finančním zajištění projektu WEBARCHIV i v nejasném politickém zadání projektu, nedostatečně zdůrazňujícím jeho stimulační charakter pro rozvoj všeobecné počítačové gramotnosti a stírání ekonomickýchj bariér občanů v přístupu k informacím a rozvoji občanské společnosti. Považuji za nepřijatelné i vnímání smyslu tohoto projektu vedením Národní knihovny. Pokud budu moci, budu vyžadaovat, aby na smlouvách, stejně jako v případné novele zákona č. 257/2000 Sb. či na jeho základě inovovaném statutu Národní knihovny byla ustanovaní, která budou veřejný prostor vzdělanosti a informovanosti občanů České republiky nadále rozšiřovat, nikoliv jej zužovat nesmyslnými restrikcemi či případnými ekonomickými požadavky na uživatele.

Je v existenčním zájmu státu mít gramotné a vzdělané občany a je v existenčním zájmu občanů efektivně využívat informací, které z jejich peněz - daní - stát pořídí či uchovává. A to musí být určujícím rámcem jak pro zákonodárce, tak pro ministra kultury, školství či pro ředitele Národní knihovny. Protože jedni i druzí jsou placeni z peněz daňových poplatníků a jim zodpovědni.

Národní knihovna je si vědoma svého poslání systematicky doplňovat, zpracovávat, ochraňovat, trvale uchovávat a rovným způsobem všem bez rozdílu zpřístupňovat veškeré jí dostupné písemné, obrazové a jiné záznamy a další informační zdroje - univerzální knihovní fond dokumentů - vydané v České republice s cílem přispívat tak ke vzdělanosti a informovanosti o všech oborech lidské činnosti, zvláště pak rozvíjet a uchovávat bohatství národního písemnictví, kultury a jazyků, užívaných v minulosti i v současnosti občany České republiky.

Národní knihovna je povinna dodržovat zásady otevřenosti a veřejné přístupnosti svých elektronických informačních služeb a datových knihovních fondů.

Je povinna digitalizovat archivní fond periodické literatury do termínu, určeného jí zvláštním předpisem.

Je povinna zpřístupnit veškeré informační zdroje, softwarové třídící a vyhledávací nástroje a soubory instrukcí - získané na základě zákona a s přispěním financí státu - prostřednictvím státního rozpočtu, soustavy veřejných rozpočtů či od nich odvozených rozpočtů - veřejně tak, aby byly - pokud je to technicky a pokud jí to limity jejího rozpočtu dovolují - přístupné v plném rozsahu ekonomicky nediskriminujícím způsobem pomocí technologií dálkového přístupu (pomocí telekomunikačního zařízení) ve všech jejích pobočkách, ve všech institucích veřejné správy a ve všech státem či institucemi veřejné správy zřízených vzdělávacích a rekvalifikačních institucích pouze na základě registrace uživatele knihovních služeb; a tam, kde je to technicky reálné, aby byly zpřístupněny zdarma prostřednictvím veřejně přísupné datové sítě i bez nutné registrace.

Je povinna chránit bezpečnost jí shromažďovaných a uschovávaných digitálních dat tak, aby zamezila jejich možnému zničení či pozměnění. Je povinna při tom dbát autorskoprávní ochrany pouze do té míry, do jaké ji chrání při nakládání s knihovními fondy a informacemi na fyzických nosičích.

Je povinna zveřejňovat svá data pouze ve formátech, jejichž zdrojový kód a syntaxe jsou veřejně přístupné a vyplývají ze mezinárodních standardů a mezinárodních norem ISO, nikoliv tedy ve formátech proprietárních, vázaných na určitou technologii, operační systém či software konkrétního výrobce. V těchto formátch mohou být data zveřejněna pouze jako alternativa nebo v případě, kdy není technicky možná jejich konverze do veřejně přístupného formátu. V takovém případě musí Národní knihovna zabezpečit volnou dostupnost programového vybavení pro čtení tohoto formátu.

Veškeré registrační a výpůjční poplatky musí být paušální na dobu nejméně jeden rok a musí být odvozeny od celkových nákladů a pracnosti pořízení dat. Nesmí být nesrovnatelné s náklady na výpůjčku dat na fyzických nosičích při odečtení amortizačního poplatku za jejich opotřebení a náklady na nutnou údržbu.

Pořízení kopie dat či metadat uživatelem služeb na jeho vlastní náklady (spojené s přenosem těchto dat) nesmí být dále Národní knihovnou zpoplatňováno.

Bez těchto, nebo podobných vět v zákonech, statutech a vyhláškách se v tomto státě nepodaří nikdy docílit plné počítačové gramotnosti nastupující generace. Nepodaří se ani zachovat osvícený odkaz Marie Terezie, která svou školskou reformou z roku 1772 stála u zrodu veřejného školství (a většina veřejných knihoven vznikala původně jako školní, paralelně se zakládaly knihovny obecní a většinou až počátkem 20. století transformovaly velké knihovny soukromé či církevní na veřejné) a položila tak základ české vzdělanosti a národního obrození. Bez těchto či podobných vět se nepodaří nadále zachovat národní kulturu či český jazyk.

Bez odvahy k radikálním krokům nebude v budoucnosti ani veřejný prostor - "public domain" a zúží se tak prostor pro kvalifikovanou, informovanou možnost občana ovlivňovat věci veřejné - zúží se tak prostor pro demokracii. Pozitivní diskriminace nezpoplatněného získávání informací prostřednictvím výpočetní a telekomunikační techniky je jen jednou malou kapkou v moři úkolů na cestě ke kvartérní společnosti, společnosti znalostí, společnosti 21. století. Ale někde se začít musí.