To americký komentátor zjistil v jihoiráckém městě Umm Qasr. To bylo první město, osvobozené koaličními jednotkami. Ve dvacátý den války bylo bez pitné vody, bez bezpečnosti a bez dostatečných potravin. Kuvajtský humanitární štáb rozhazoval určité mnžoství potravinových zásob z okna autobusu. Místní lidé se po balíčcích honili jak holubi v parku po drobtech chleba. Byla to scéna ponížení, nikoliv osvobození.

Jistěže se situace zlepší, míní americký reportér. Ale tato scéna mu osvětlila, proč nikdo nepřipravil americkým vojákům ovace. Na otázku plukovníku Richardu Murphymu, který pracuje pro americkou humanitární operaci, jak reagují Iráčané na jeho muže, odpověděl Murphy: "Nesetkal jsem se s otevřeným nepřátelstvím."

Amerika zlikvidovala starý pořádek - Saddámův režim - ale nový pořádek dosud nevznikl a vakuum je vyplňováno v příliš mnoha místech rabováním, zločinci, chaosem, žízní, hladem a absencí bezpečí. Britům se na jihu Iráku stále ještě nepodařilo plně stabilizovat Basru. Bez ovládnutí Basry je celá ekonomika jižního Iráku mimo provoz.

Iráčané jsou v předpolitickém, počátečním stavu existence. Saddáma nahradil Hobbes, nikoliv Bush. Když se americký reportér zeptal jednoho lékaře v nemocnici v městě Umm Qasr, proč lidi americké vojáky nepřijímají s větším nadšením, odpověděl: "Mnoho lidí tady má syny, kteří byli vojáky. Byli donuceni být v armádě. Mnoho lidí o ty syny přišlo. Válka je naplnila hněvem. Není voda, nejsou potraviny, není elektřina. Není právo a zákonnost, žádní policisté nikoho nezatýkají. Žádná americká správa dosud nevznikla."

Přestože si lidi stěžují, skoro každý z nich má osobní příběh o nějakém členu jeho rodiny, který byl buď usmrcen či vězněn Saddámovými vrahy. Lidi jsou rádi, že se Saddáma zbavili.

Avšak Irák je rozbitá země. Její energii zničil Saddám Husajn dávno před tím, než Američané přijeli, a teď je rozbit i jeho železný pořádek. Lidi začnou Američanům děkovat teprve, až nahradí Saddamův pořádek lepším pořádkem. "Není svoboda, protože není bezpečnost," řekl ředitel místní nemocnice.

Američané jsou natolik poslední svým vlastním příběhem o "americkém osvobození Iráku" a arabské televize jsou natolik posedlé svým vlastním příběhem "americké okupace Iráku", že se v tom jaksi úplně ztratily autentické životy skutečných Iráčanů.

"Chci, aby moje země byla normální," řekl jeden údržbář v nemocnici.

Amerika nyní, uzavírá americký reportér, má odpovědnost za to, aby se Irák stal normální zemí. Jestliže nepoteče voda, jestliže nebudou potraviny, jestliže nebude pršet a jestliže nebude svítit slunce, bude to nyní vina Ameriky. Na to si budeme muset zvyknout a pomoci co nejrychleji a co nejúčinněji.