Britský model minimálních zásahů do práv osob s mentálním postižením (jež vede k redukci velkých ústavů) je koncentrovaný i v přijatých tzv. Standardech kvality péče, které jsou sice závazné, ale prakticky nesplnitelné pro současné velké ústavy v České republice. Článek mě zaujal především schopností tlumočit základní otázky, související s budoucností mnoha handicapovaných lidí u nás, a nabídl mi konfrontaci s nedávným dokumentem České televize, který se podobné tématice také věnoval. Bylo zajímavé sledovat, jak zúčastnění autoři vnímají funkčnost ústavů sociální péče, v nichž mnozí lidé dosud žijí pohromadě jako dobytek.

Zatajené souvislosti

Zdá se, že jsou Britské listy pro Českou televizi zdrojem zajímavých témat, aniž by to ovšem kdekoliv uvedla. Dokument o Romanovi, který před nedávnem odvysílala v cyklu Bleděmodrý svět, je o člověku, který dokázal opustit ústav sociální péče a nyní se svou ženou i dítětem žije každodenní život. Z porovnání dramaturgie textu a filmu je zřejmé, že se Romanovo vyprávění v Britských listech zřejmě stalo předlohou k televizní adaptaci.

Téměř před rokem totiž zaznamenala Eva Brožová (ze společnosti Duha-integrace osob s mentálním postižením) autenticky vyprávěný Romanův příběh ZDE, který byl autorkou zamýšlen jako protějšek šťastnému příběhu Andrejky ZDE. Roman v něm vyprávěl o svých zkušenostech v ústavech sociální péče a o své cestě k nabytí svéprávnosti. Ta znamenala praktickou možnost návratu mezi lidi, u níž ale v počátečních rozhodujících fázích podstatně stála právě Duha. "V Duze jsem to dotáhli dokonce ke způsobilosti k právním úkonům", uvedl tehdy Roman, avšak ani na jediném místě v dokumentu není tato důležitá okolnost zmíněna.

Scénář filmu napsal Jan Nouza, dramaturgii zařídila Bronislava Janečková a režie se ujala Alena Hynková. Výsledkem je bohužel žalostný bledě růžový kýč, kterak negramotný lump ke svéprávnosti s pomocí ústavu přišel. Slovo "přišel" je výstižné. V celém snímku totiž kromě Romanovy osobní vůle nepadne jediná zmínka o tom, jakým "zázrakem" se to stalo.. Ba naopak.

Z vyprávění Václava Valtra, ředitele ústavu sociální péče Mirošov a v důsledku nedopovězení souvislostí má divák dojem, že právě on a jeho ústav se podstatnou měrou přičinil o Romanovu svéprávnost. "Byla to taková spletitá cesta k tomu, aby se Romanovi vrátila způsobilost k právním úkonům," uvedl mimo jiné v dokumentu Valtr. Bylo sice zřejmé, že v Radošově se Roman naučil spoustu užitečných věcí, jako číst a počítat, jenomže tvůrci neměli potřebu v zájmu úplnosti konfrontovat výpovědi účastníků dokumentu, a tak zástupci Duhy nebyli vůbec přizváni.

Film tím přeskočil podstatný úsek Romanova života a otázka svéprávnosti se otevřela a ihned zavřela až v jeho vyprávění, jak se seznámil se svou ženou Irenou: "Já jsem pak za ní jezdil, už jsem byl v Rokycanech, už jsem byl svéprávnej!" Co bylo v Rokycanech a jak získal Roman svéprávnost se bohužel diváci nedozvěděli. Přitom i Eliška Bártová v Reflexu píše, cituji: "V té době uviděl Roman v novinách inzerát společnosti Duha, zavolal tam a dohodl si první schůzku. V Duze jim pomohli dokončit, co sami začali -- podařilo se vrátit oběma způsobilost, takže mohli z ústavu odejít."

Překvapivé také bylo, že jediného pomocníka z vnějšího světa mimo ústav representovala ve filmu pouze sousedka Jaroslava Mathesová. Přitom sám Roman ve svém vyprávění pro Britské listy uvedl: "V Duze jsme začínali od samého začátku. Spoustu věcí jsme se tady naučili, naučili jsme se bydlet mezi lidma, chodit do práce včas, naučili jsme se jednat S pomocí Duhy a paní Pilátové jsem získal sociální byt." I tyto souvislosti autoři opomenuli, avšak v dokumentu, který je založený především na faktech, by záměrem tvůrců měla být faktografická přesnost všude tam, kde je podstatná.

Neděláme dokument, ale umění

Potíž je, že stejně jako před rokem 1989, převládá i nyní v řadě projektů České televize povrchnost ve zpracování veřejnoprávního tématu. Na úkor objektivního a občas syrového zobrazování skutečnosti (jež jako jediné může být v dokumentu nezávislou a smysluplnou informací) je upřednostňován tzv. subjektivní "tvůrčí" pohled, se všemi znaky dramaturgického klišé. Do popředí zájmu se tak nedostává to, jak se věci skutečně mají, ale snaha o vytvoření celkového výsledného dojmu, který je podřízený formálním uměleckým kritériím.

Cílem proto není zprostředkovaná skutečnost, ale to, co si o ní jako tvůrce myslím. Na místo toho, aby filmaři poslouchali odborníky na konkrétní problematiku (kterými nejsou) a kladli jim tvrdé otázky, vyslovují se často skrze filmové médium výhradně estetickým jazykem. Dialogy aktérů pak nerepresentují je, ale předem připravenou představu režiséra o tom, jak chce aby film vypadal. Dovedeno ad absurdum - je to zneužití svěřených prostředků, jež jsou v této oblasti nemalé.

A tak se v dokumentu o Romanovi stalo, že Česká televize sice naznačila že jde o aktuální a palčivé téma, nedokázala ovšem využít možnosti k vyslovení konkrétních otázek. Namísto reflexe tvrdé reality vsadila tak jako mnohokrát před tím na umělecké ztvárnění snímku, jež se svým vizuálním zpracováním podbízí divákovi v dojemném příběhu. Je to dobře patrné na práci kamery, na volbě vizuálních atributů, střídání detailu a celku i na konečném ozvučení filmu.

V samotném dokumentu jsme tak svědky situace, kdy je namísto otázek a odpovědí upřednostňován vizuální symbol, jež se tu mění v zavěšené a ve větru se houpající kolíčky na prádlo, tu v usměvavé a radostné obyvatele ústavu, či v pohled na okno, před nímž stojí strom (patrně vyjádření.svobody). Celým filmem projíždějící tramvaj jsem nepochopil. Snad měla symbolicky vyjadřovat onu skutečnost a volnost života, anebo šlo o surrealistickou vložku.

Základním motivem filmu se stal dojemný návrat Romana do ústavů, u něhož jaksi "náhodou" filmaři asistovali. To je ovšem tradiční klišé, s jehož pomocí má jít o vyjádření podstatné změny dříve nesvobodného člověka. Mohu se vrátit tam, odkud jsem přišel, tedy se svobodně rozhoduji. Je však k lítosti, že se tento motiv filmařům scvrknul jen do formálních zdravic a za přítomnosti nic neříkajících servilních dialogů končil dojemným prohlížením rodinných fotografií.

Tradiční happyend

Nechci zlehčovat Romanovo úsilí dát o sobě vědět, přestože se ve filmu pohyboval až nápadně suverénně. Zklamali filmaři, nikoliv on. Život není ve skutečnosti tak idylický a nekončí vždy s dobrým koncem, jak se nám snažili tvůrci presentovat. Překousnul jsem proto i velké množství dojemných scén krmení dítěte (jistě, mají z něho radost), návštěvy u dětského lékaře (doklad o tom, jak se starají), v textilním bazaru (žijí skromně) a nakonec i poslední záběry které patřily dvojici, kterak otočená zády ke kameře kráčí za optimistické hudby a slovy o důvěře vstříc novým zítřkům.

Vyprávění Romana a Ivany bylo v celém filmu v podstatě optimistické a pozitivní. Krásný uskutečněný sen o tom, jak jim to v manželství a v životě funguje a jak si pomáhají. Jestliže ovšem chtěli tvůrci ukázat především radost z nabyté svobody tohoto typu lidí, pak je jejich reflexe skutečně velmi povrchní. Po zhlédnutí snímku ve mně totiž zůstalo napětí z obav o tyto lidi. Zeptal jsem se proto, jakým právem ve mně autoři tento pocit vyvolali.

Vždyť přece svoboda každého jednotlivce bez rozdílu je velmi křehká věc. Oni přece nejsou jiní, jen více potřebují naší pomoc. Česká televize u mě vyvolala idealistický dojem čehosi mimořádného, co může být poškozeno, odtud můj pocit napětí, avšak Roman s Ivanou jsou přece v nabyté svobodě stejní lidé se stejnými právy jako my a proto s vlastními možnostmi selhání, které jim nemůžeme vzít. Nemůžeme přece přijmout falešné obavy z toho, že když Roman svoji ženu zbije, že se zase vrátí do ústavu a nebo že bude zbaven svéprávnosti. Třetina naší populace by přece v takto nastavených parametrech vnímání už nemohla nikdy nosit občanský průkaz.

Argumentuji, že Česká televize špatně odvedla svoji práci a ukázala vlastně na společensky stále stejná klišé přijetí těchto lidí do normálního života. Neudělala nic s tradičním institucionalizovaným pohledem, který znamená, že tito lidé dostali svobodu nikoliv proto, že jim náleží, ale jaksi za odměnu, za slušné chování v mezích civilizačních norem. Nebudou-li Roman s Ivanou řádně pečovat o své dítě, stát jim ho vezme. Přitom tisíce bezprizorních dětí tzv.zdravých rodičů je ve výchově zanedbáno, protože na ně nemají ctihodní a zaměstnaní rodičové vůbec čas. Morálka, v níž zkoumáme morálku handicapovaných lidí přes mikroskop našich nabytých a samozřejmých zkušeností, je povýšenecký alibismus. Česká televize proto neukázala plnohodnotné lidi, ale jakési polobytosti, jež k plnohodnotnému životu teprve musejí dorůst. Škoda.

Chvála ústavům

Na tomto místě se také obnažuje zásadní rozdílnost v pohledu na roli ústavů sociální péče v textu Elišky Bártové a v dokumentu České televize. Zatímco autorka Respektu se snaží poměřovat funkčnost ústavů v kontextu nové reformy sociální péče a jejích Standardů, Česká televize představuje ve svém dokumentu ústavy téměř jako jedinou možnou alternativu. Není to jen díky jediné "záporné" postavě Josefa Šilera, ředitele ústavu sociální péče v Bystřici nad Úhlavou, který Romanovi nevěří (Šiler byl v celém filmu nakonec asi nejupřímnější), ale i kvůli idealistickým obrázkům, které ve filmu presentovala.

Například ve chvíli, kdy Roman říká že byl nejšťastnější v Radošově, následuje střih na rozesmáté stařičké klienty (dříve chovanci), který pokračuje za radostného zvuku flétny až k usměvavým a "spokojeným" vozíčkářům. Účelovost a tendenčnost takového uměleckého vyjádření, či dotvoření myšlenky, je zcela poplatná metodám socialistické kinematografie a naprosto zkresluje samotný význam dokumentu.

Nakonec i zatajení významu společnosti Duha v životě Romana vytváří ve filmu České televize dojem, že bez pomoci ústavu by svůj sen nebyl schopen realizovat. Závěrem tedy alespoň dodatečně uvedu tato strohá fakta:

Duha poskytuje komplex služeb chráněného bydlení 35 dospělým lidem s mentálním postižením, celkem v 13 bytech v běžné zástavbě po celé Praze. V jednom takovém bytě žil necelý rok také Roman s Irenou.