Kdo by nebyl dojat scénami jásání - snad aspoň některých - obyvatel Iráku, když se konečně ubezpečili, že byl vražedný režim Saddáma Husajna - snad alespoň v Bagdádu - konečně svržen. Není nic dojemnějšího než pohled na lidi v prvních minutách a hodinách svobody - po desetiletích brutálního útlaku. Nikdo nepochybuje o tom, že mezinárodní společenství mělo - v zájmu svobody a lidských práv - pracovat už dávno k tomu účelu, aby vražedné režimy, jako je (byl?) režim Saddáma Husajna neexistovaly. Otázkou ovšem je, zda je jejich likvidace možné a přípustné docílit vojenskou invazí, k níž se rozhodne samovolně a proti názoru mezinárodního společenství a navzdory všem právním normám jedna velká světová supervelmoc.

I když dílčím důsledkem americko-britské invaze do Iráku snad bude zlepšení života obyčejných Iráčanů (i kdyby nastala nejhorší možná alternativa, a v Iráku by vznikl nezvládnutelný chaos či nový autoritářský, fundamentalistický režim, těžko bude brutálnější než režim Saddáma Husajna), potíž je, že protizákonná angloamerická invaze do Iráku vyvolává i nadále celou řadu složitých otázek.

Americký ministr obrany Donald Rumsfeld se vyjádřil, že "pád Bagdádu" je pro teroristy už nyní "značným poučením". Skutečně? Zdá se, že jde jen o teroristy a teroristické režimy, které nemají zbraně hromadného ničení, zejména jaderné zbraně, anebo jich neumějí či nejsou ochotni (jako Saddámův režim) proti invazním silám použít. Bude nyní Rumsfeld organizovat trestnou výpravu proti Severní Koreji? Není pád Bagdádu pobídkou pro všechny "teroristické režimy", aby si obstaraly jaderné zbraně co nejdříve, a pojistily se tak před možnou invazí amerických vojsk?

Ať jásají bagdádští obyvatelé před televizními kamerami jakkoliv, faktem zůstává, že americko-britská invaze do Iráku byla nezákonná. Nemusejí Spojené státy - z toho titulu, že je to supervelmoc - snad vůbec respektovat mezinárodní právo?

Jsem přesvědčen, že je dobře, že se v posledních letech začalo mezinárodní právo vyvíjet směrem k mezinárodnímu trestání válečných zločinů a genocidy - avšak Spojené státy přece mezinárodní soudní dvůr neuznávají.

Kdo tedy určí, proti jakému diktátoru a jak se má zasáhnout? Americká vláda a její "neokonzervativní", často trockisticky (na základě své levicové minulosti) velmi jednoduše uvažující činitelé?

Bude tedy na světě od nynějška skutečně vládnout jen pax americana? Je bezpečné, aby jediná supervelmoc světu vládla bez konzultací s mezinárodním společenstvím? A můžeme se spolehnout, že Spojené státy budou vůči světu sice jednat autoritativně, ale "rozumně", protože je to demokracie?

Rád vidím, že jsou Bagdáďané nyní - snad - už svobodni. Jenže zasáhly Spojené státy proti režimu Saddámu Husajna skutečně jen proto, že jim ležel na srdci hrůzný útlak obyčejných Iráčanů? Nezapomínáme, když vidíme v televizi záběry vděčných Iráčanů, děkujících prezidentu Bushovi, že jejich individuální osud americkým prezidentům zrovna neleží na srdci?

Stejně jako když za komunismu Američané financovali protikomunistickou Svobodnou Evropu, vysílající "podvratně" do Československa, nedělali to nezištně v zájmu svobody a demokracie Čechoslováků - to jen se dočasně - pro Čechoslováky šťastně - shodly zájmy československé svobody se zájmy - jinak zcela sobecké, jak tomu je u všech velmocí - americké zahraniční politiky.

Když Američané Saddáma Husajna a jeho vražedný režim podporovali za irácko-íránské války, přestože už bylo známo, že vraždil své občany i vojáky sousedního Íránu jedovatým plynem, vládě Spojených států nevadilo, že režim Saddáma Husajna hrůzným způsobem porušuje lidská práva. To jim začalo vadit až tehdy, kdy začalo být v zájmu americké zahraniční politiky Saddáma Husajna svrhnout.

Obávám se tedy, že osvobození obyvatel Bagdádu, ať na první pohled jakkoliv dojemné, není v první řadě triumfem svobody a demokracie nad mučením a útlakem, ale jen triumfem zahraničněpolitického zájmu nové velké supervelmoci - která, naštěstí, lidi nemučí, arbitrárně nezavírá do vězení a (pokud zrovna nevede válku) ani nezabíjí.

Jak ve středu ráno uvedl rozhlas BBC, ve - všeobecně pomíjeném a zapomenutém - vraždění v Kongu zahynulo za poslední čtyři roky více lidí než v jakýchkoliv jiných konfliktech od ukončení druhé světové války. Situace v Kongu je zjevně daleko drastičtější než kdy byla v Iráku, viz ZDE

Kdy provedou prezident Bush a ministr Rumsfeld - jistě se souhlasem Rady bezpečnosti OSN - humanitární invazi tam?

Když invaze proti Iráku začala, byl jsem v České republice a nemohl jsem sledovat zpravodajství britských čtyřiadvacetihodinových televizních okruhů, které válku proměnily na pozoruhodně napínavou televizní show: komentátoři mají pravdu, že technologie umožnila dosud nejživější a nejbezprostřednější televizní práci v celé lidské historii válečnictví.

Velmi brzo však začalo vycházet najevo, že OBĚ strany konfliktu šíří propagandu. Pro novináře začalo být obtížné orientovat se ve spleti často účelových a velmi dílčích tvrzení i protitvrzení. Samozřejmě, byli různí novináři i různé televizní stanice: někteří si zachovali za všech okolností kritický odstup, jiní propadli prozápadní propagandě. Arabské televizní stanice naproti tomu neférově zdůrazňovaly zlou vůli amerických okupantů, která nebyla ve všech případech prokazatelná.

Celkově došlo k tomu, že televizní vysílání na Západě a na Blízkém východě vytvořilo z invaze do Iráku naprosto odlišný dojem a jen velmi vstřícná a taktní humanitární pomoc Západu pro Irák by mohla velmi uražený a ostražitý arabský svět přesvědčit, že americký vliv na Blízkém východě bude pozitivní.

I když je pochopitelné, že armády a vlády ve válkách lžou (jde nakonec o životy vojáků a vlády a armády chtějí vyhrát), a zejména ve válkách, v nichž se propaganda a sdělovací prostředky stávají přímou zbraní, pro nezávislého pozorovatele to musí být varováním, aby ke všem oficiálním informacím přistupoval od samého začátku ještě ostražitěji a kritičtěji než v normálních dobách míru.