Nováci, peníze a znojemské okurky

Krizí České televize, označovanou za "zimní revoluci" na přelomu let 2000 a 2001 odstartovala celostátní diskuze o úloze médií veřejné služby při uchovávání a rozvíjení, někdy i pitvoření demokracie, o způsobech financování médií, společenské kontrole a míře a obsahu státní či "privátní", někdy též "redakční" regulace. Na jedné straně stojí zastánci "čisté svobody bez odpovědnosti", nepřipouštějící si jakékoliv zásahy do subjektivnosti "novinářských svobod" a stojící pouze každoročně s rukou nataženou "ve jménu demokracie" před vraty Sněmovny. Na druhé straně stojí novopečený senátor Železný spolu se "svými Nováky" a "svými Znojemáky" (neplést si prosím okurky s lidmi), vyznávající dravčí logiku trhu bez veřejnoprávních přívlastků. Mezi tím defiluje stále rotující orloj plný svatých věrozvěstů čistých úmyslů i činů, nejlépe ale placených. Závislost na penězích se totiž prolínala celou debatou, neboť její nezanedbatelná část byla věnována tomu, co může společnost čekat za oněch pět miliard, které nás všechny stojí oba programy "veřejnoprávní" ČT a za necelé dvě miliardy, které stojí ČRo, kvalitou své produkce mnohdy Českou televizi převyšující.

Heslo "peníze až v první řadě" vyznávají všichni, kdož jsou přímo či nepřímo svázáni s médii. Něčím se totiž živit musí a nejlépe to lze v médiích, které mají z čeho platit. Postarat se "sám o sebe" či "o přátele, kteří se starají o mne" se tak stává "morálním" imperativem doby, která, vymknuta z kloubů, šílí po závislé nezávislosti a stranické nestrannosti. Zbývá jen založit politickou stranu s názvem "Čistí a očištění"...

Služba je pokorou podřízenosti a nikoliv panovačnou nadřazeností

Někteří rozumnější začali ale instinktivně odmítat termín "veřejnoprávní média", implikující v sobě právo veřejnosti na transparentnost, kontrolu veřejnosti, vliv veřejnosti na obsah, a začali prosazovat termín "média veřejné služby", upomínající sice na jedné straně na služební poměr příslušníků policie či na úsluhy, které nemusí být zrovna veřejné, na straně druhé ale zase na veřejnost, které by to vše mělo SLOUŽIT. A nebo na veřejnost, která něčemu slouží? Problém ovšem zůstal u neuchopitelnosti termínu veřejnost. Kdo je veřejnost? Je to ona "novácká" masa, která je sice podstatou 51% parlamentní demokracie, od níž je odvozena 51% legitimita generálních ředitelů ČT i 100% rozpočtu ČT, ale zároveň je i příčinou křehkých a ne vždy transparentních povolebních kšeftů, dohod a koalic? Nebo je to "klub angažovaných pravicových nestraníků" s trockistickými představami o permanentní sametové revoluci a jednotě v mnohosti sevřeného šiku? Vždyť přece nostalgie po Martou Kubišovou zpívané hymně na zaplněném Václavském náměstí skýtala tolik vzpomínek a ta doba byla těhotná existenčním zadostiučiněním i společenskými šancemi...

Fenomén Vovka - kapitalismus s kolty nízko u pasu

Arogantní Vladimír Železný přišel pobesedovat pouze na dobu nezbytně nutnou. Během ní dokázal pronést monolog, který měl být původně dialogem s moderátorem, redaktorem Reflexu. Podstatou Železného vystoupení byla definice veřejné služby jako zbytkového trhu prostřednictvím negativního vymezení: "toho, co ještě je ochoten občan solidárně platit, a co nemůže získat jinak" (myšleno prostřednictvím médií komerčních, z reklamy živených, solidárně tedy zaplacených v ceně výrobků). Poté udělal generálnímu řediteli Balvínovi přednášku o marnosti a neefektivnosti jeho počínání, zalitoval nepřítomnosti jeho předchůdce Mathého, se kterým prý má už řadu let scvičenou scénku na toto téma a odjel.

Arogancí nebylo jen to, že z dialogu učinil monolog, ale to, že definoval "herní prostor", "pravidla hry" i pro sebe výhodný a logicky předvídatelný výsledek na tomto hřišti s takto postavenými pravidly i hráči.

Arogancí bylo i to, že nepřipustil jiný motiv pro existenci světa nežli peníze a zisk.

Arogancí bylo i to, že pokroku lidstva dal pouze tržní rozměr, jako by jiný důvod pro existenci společnosti neexistoval.

Arogancí bylo i to, že manipuloval termínem "společnost", "většina" či "veřejnost" jako sociologickými a statistickými veličinami, aniž by jim připustil jiný, nežli tržní význam.

Jediný, kdo byl ochoten a schopen postavit se Železného konkurenčnímu modelu, byl ředitel ČT Balvín a jeho poradce, kunsthistorik Nikolaj Savický. Pro Vladimíra Železného a jeho postmoderní mediálně programovou filosofii je společnost množinou většinově uchopitelných a uspokojitelných zájmů té nejnižší pudové úrovně. Sex, násilí, tabu, sny a tajemství, soukromí bohatých a mocných; tragédie těch, kteří jsou na tom hůře než my a jsou přitom dostatečně a prvoplánově "jiní". A na závěr ochočená zvířátka jako výsměch všem ekologům i přírodě samotné... Pro Vladimíra Železného je nikoliv vzdělávající se či vzdělaný a svobodný občan, ale zotročený a neinformovaný konzument oním bohem, kterému se bude klanět - ve jménu zisku. Zotročených a tím i manipulovatelných občanů je totiž i v této společnosti vždy víc... Bezostyšné přiznání k redukci role médií na nosiče reklamy s minimální přidanou hodnotou zanechalo všechny "čisté" intelektuály v němě rozhořčeném úžasu, ze kterého se nevzpamatovali až do konce semináře. Vzdělání, kultivaci společnosti, humanitu, a další kategorie nechává mediální čaroděj komerční televize na okraji svého zájmu.

Vše co zajímá všechny, je pro něj prostředkem k přenosu reklamy na médiích komerčních; vše, co zajímá či by mělo zajímat alespoň někoho a nemá v sobě zakódovánu úspěšnost masové sledovanosti, je doménou televize veřejné služby.

Přitom kritériem úspěchu by měla podle Vladimíra Železného být ochota součtu všech menšinových segmentů společnosti sdílet solidárně povinnost koncesionářské platby (nejen té části, která je předmětem zájmu oné menšiny, ale všech částí - tedy i těch menšin, jejichž zájmy mohou být v přímém protikladu). Ochota platit koncesionářský poplatek je tak odsouzena do panoptika idejí hned vedle Leninova ideálu mladého komunisty či Ježíšova křesťana, který nikdy nezhřeší a je jat nezištnou láskou k bližnímu svému...

Marx a jeho Kapitál

Nikdo si nechtěl připustit myšlenku, že brutálně kapitalistická rétorika imunního mediálního mága postavila všechny instinktivní zastánce veřejnoprávnosti či veřejné služby před binární rozhodnutí - není-li to onen Novák a na něj navazující něčí zisk z výrobku, prodaného prostřednictvím masově sledované reklamy (privátní zájem, SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ čili kapitalismus), co je obsahem veřejného zájmu, je druhou stranou oné pomyslné barikády SPOLEČENSKÉ (veřejné) VLASTNICTVÍ VÝROBNÍHO PROSTŘEDKU (televize) na základě práva uznávaného celou společností - čili emancipovaný a demokratický socialismus. Přitom minimálně konzervativní apologet Jefim Fištejn musel vědět o pasti, do které se argumentace "ve veřejném zájmu" dostala. Debata se ale stočila z ideologicky výbušných vod na "náhradní" vděčné téma - ovlivňování médií politiky, korupce, "svoboda", "nezávislost" a "nestrannost"...

Havlova nepolitická politika mesiášské angažovanosti

Peníze, které potřebuje Česká televize na uspokojení potřeb "televizních intelektuálů" i příznivců jejich "hochkunstu" jsou paradoxně největší překážkou, která stojí v cestě ke koncentraci na ta témata, která celá společnost považuje za důležitá a jejichž nenaplnění je důsledkem nízké sledovanosti ČT i ČRo. Kdyby tak šlo umění dělat bez peněz, divadlo bez herců a politika bez politiků, že, pane prezidente...

Investice do demokracie a s ní související veřejné služby je přitom tou nejhorší a nejrizikovější investicí, neboť platit nikdo nechce a konzumovat to nejkvalitnější by chtěl každý. Problémem České televize (nebo, chcete-li, médií veřejné služby) se nestal kupodivu nedostatek peněz (těch je dost), ale tlak části veřejnosti (včetně tlaku politiků) na ukončení stavu, v němž jedna smečka "kamarádů, co spolu mluví", okupovala monopolním způsobem výrazný mediální prostor, tvořený za peníze všech a vnucuje společnosti své názory jako jedinou, Bohem jim zjevenou pravdu, bez možnosti jim odpovídajícím způsobem čelit.

"Pravicová" monotónnost zpravodajství i publicistiky, ignorování vývoje politiky v posledních šesti letech, jánabráchismy a vytvářením tzv. "osobností", politická manipulace, škodící ve jménu prezidentského "vyššího principu mravního" zahraniční politice České republiky - to jsou ty pravé důvody, pro které mají Česká televize a někdy i Český rozhlas neustálé problémy - a to nejen ve sněmovně.

Pokud si médium veřejné služby myslí, že pro něj nejsou inspirativní až závazné výsledky voleb a tím i vůle občanů, pokud si jeho redaktoři či spolupracovníci myslí, že ONI budou tvořit zahraniční či domácí politiku a ONI budou určovat se samolibostí prokurátorů, soudců i katů v jedné osobě, kdo se prohřešil proti "demokracii", potud budou mít média veřejné služby v ČR obtížnou pozici.

Protože ono nelze stát mimo parlamentní demokracii a chtít po ní peníze. Ono nelze vzývat nezávislost, když je načase si uvědomit, že není nezávislosti bez odpovědnosti. Ono nelze nadřazovat individuální názory redaktorů nad obecná pravidla dialogu ve slušné společnosti. Ono nelze donekonečna vylučovat část národa ze společnosti jen proto, že má "nevhodné" názory. Ono se nelze skrývat za kulturu a dělat přitom politiku.

Čas disidentů a jejich modelu politiky přes kulturu odezněl, čas profesionálních chartistů též. Občanská společnost se nevyvíjí podle představ stávajícího pana prezidenta a stávající pan prezident už nebude dlouho panem prezidentem. Nepolitická politika a nezávislost na komkoliv a čemkoliv včetně reality mohou být podstatou politiky Hrádečku, nikoliv ale Hradu.

Ono nelze zvát teroristy na oficiální "televizní" návštěvy a vnucovat je ministru zahraničí k oficiálnímu přijetí (a tím pádem k legitimizaci jejich separatismu a terorismu) a pak se na ministra zlobit, že se odmítl s podobnými emisary setkat nebo že je (v jiném případě) dokonce policie zatkla...

Ono nelze donekonečna zvát "liberální ekonomické experty" na obrazovku, aby vysvětlovali ve zpravodajství národu, že liberalismus a trh bez přívlastků je jediná cesta ke štěstí... Ono se nelze donekonečna vysmívat parlamentu a obtížnému nalézání shody ve společnosti, která má už léta pevnou sociální i názorovou strukturu. Ono nelze adorovat donekonečna stále tytéž lidi jako národní hrdiny, když o jejich hrdinství pochybují už i malé děti.

Nelze ignorovat realitu politického systému, jehož součástí média veřejné služby bezpochyby jsou a očekávat přitom, že ten politický systém bude platit houfec kverulantů.

Existuje tedy vůbec nějaké řešení?

Já věřím, že ano. Jeho podstatou budiž několik axiomů:

• Voltairův citát o svobodě slova, zvláště pro ty názory, se kterými nesouhlasíme
• Zásada OSN o právu na sebeurčení (politické, kulturní, náboženské), územní svrchovanost a celistvost
• Všeobecná deklarace lidských odpovědností , zaručující trvalou udržitelnost našeho světa (InterAction, H. Schmidt)
• Poznání, že dlouhodobé ignorování oprávněných výtek na naši hlavu je možno doplnit i o "důraznější" upomenutí (mj. i o tom, že na této planetě nejsme jenom my sami - bohatí, zdraví a spokojení obyvatelé severní polokoule a euroatlantické civilizace v ní, ale sdílí s námi životní prostor řada lidí, opomíjených tržními mechanismy a postižených sociálním, kulturním či náboženským vyloučením. Zoufalost vede k privatizaci násilí. Násilí vede k jeho eskalaci. Na konci řetězce nemůže být nikdy demokracie, ale pouze tyranie. USA k ní směřují po 11. 9. mílovými kroky.
• Moudrost a zodpovědnost všech, kteří spravují veřejné statky (včetně televize). Podstata veřejné služby není to, že budou druzí sloužit mně, ale to, že já budu sloužit jim. Co ví kterákoliv katolická řádová sestra, měla by vědět i kterákoliv ateistická redaktorka veřejnoprávní ČT. Pokud nevěří v cíl cesty, nemá smyslu po cestě jít. Oddanost cíli znamená polovinu úspěchu na cestě k němu. Přechod redaktora do sféry komerčních médií, businessu nebo do PR by měl být jednou provždy diskvalifikujícím elementem pro jeho "veřejnoprávnost".
• Uvědomění si faktu, že veřejná služba ze své definice vylučuje zisk - a tedy i principy kapitalistické ekonomiky. Nebojme se pojmu solidarita. A nebojme se snad ani pojmu celospolečenské vlastnictví výrobních prostředků. Rozdělování veřejných statků (ať už se jedná o vzdělání, zdraví či kulturu) není věcí tržního mechanismu, ale řídí se jinými principy.

Hybridnost chování je nepřijatelná stejně v televizi veřejné služby, jako v kostele. Odpustky byly temnou skvrnou v dějinách církve, stejně jako je reklama temnou skvrnou na veřejnoprávnosti ČT. Pokud bude vytvořen finanční model, odvozený od solidární platby v plném rozsahu oprávněných potřeb, při transparentnosti užití těchto prostředků, bude ČT osvobozena hned několikrát:

• bude odpovědná ze svého hospodaření i činnosti přímo těm, kteří rozdělují veřejné statky proto, že jsme jim k tomu my všichni dali mandát (poslancům -> občanům). Doposud jsme nedokázali vytvořit nic lepšího nežli parlamentní demokracii založené na systému politických stran. Stavět parlament do podoby autokratické je falešné, lživé a nebezpečné. Uvolňuje to ruce populistickým hazardérům a tržním anarchistům.
• nebude soutěžit na hřišti, kde převahu musí mít principy jiné (tržní) a nebude ji to demoralizovat. Stromy nesázíme také jen proto, abychom je okamžitě těžili. Slovo les také nechápeme jako nadávku. Prales dokonce máme tendenci chránit a víme už i proč.

  Peoplemetry byly vytvořeny nikoliv proto, abychom měřili efektivitu veřejné služby (netržního mechanismu), ale proto, abychom mohli co nejspravedlivěji určit cenu reklamy. Institucím veřejné služby by mělo být zapovězeno získávání prostředků podpory služeb a výrobků - individuálního zájmu diváka, mělo by jim být přikázáno INFORMOVAT o objektivních kvalitách výrobků a služeb jako bezplatné a veřejné služby spotřebitelům. Objektivní testy by měly neobjektivní reklamě nastavit zrcadlo. Týká se to i sportovní reklamy, sponzoringu a dalších forem spoluúčasti privátních firem na veřejném sektoru.

• Partnerství veřejného a soukromého sektoru lze uskutečňovat pouze za podmínek plného respektování veřejné dostupnosti bez dodatečného ekonomického zhodnocení takto vzniklé služby. Co občan jednou zaplatí formou daní (i částečně), mělo by mu být dostupné, aniž by dále platil za další užití. Je nesmyslné chtít peníze na záchranu a doplnění Státní knihovny, aniž bychom měli veřejné knihovny v každé obci.

Princip veřejně dostupných knihoven, budovaných na neziskovém principu již Marií Terezií je inspirativním modelem i pro řešení audiovizuálního archivu na počátku nového století. Je také inspirativním i pro podporu tvorby i "konzumace" hodnotné kultury. Dovedu si živě představit, že Česká televize zřídí vlastní nekomerční půjčovnu videokazet či DVD, využívající filmový či televizní archiv, v rámci projektu integrace knihoven, škol a zájmové činnosti "Otevřená škola". Zároveň bude v tomto místě -škole- garantovat činnost školního časopisu či školního rozhlasu... V každém městě by tak mohlo vzniknout "veřejnoprávní" multimediální studio (3CCD DV, MD, PC střih a efekty) , a to nejen pro mládež, ale na podporu místní kultury. Domnívám se, že takto uchopená veřejnoprávnost by nesla své ovoce téměř okamžitě a po desítky let, aniž by kolidovala s posláním média veřejné služby. Nebyl by ani takový nedostatek profesionálních redaktorů, střihčů či kameramanů. Nebyl by tak zoufalý nedostatek komunálního zpravodajství a publicistiky. Nebylo by produkční "centrum" odcizeno od "konzumu" "periferií", které ovšem jsou v prostém součtu desetkrát významnější... I pro osud České televize.

Zvukové záznamy ze semináře Český Krumlov

Pátek 8. 11. 2002

1. blok: Veřejnoprávní a komerční zpravodajství

• Z. Honys, ČT: Zpravodajství a publicistika v televizi jako služba veřejnosti   [1]   [2]
• J. Závozda,Prima: Limity komerčního zpravodajství, rozdílné metody práce při sestavování hlavních zpravodajských relací   [1]  
• P. Zuna, NOVA: Rozdíly ve zpravodajství veřejné služby a komerčním zpravodajství   [1]
• J. Fištejn, RFE: Neurčitost hodnot - zdroj krize veřejnoprávnosti   [1]
• Diskuse   [1]   [2]

2. blok: Digitalizace

• Z. Duspiva, RRTV: Digitalizace médií veřejné služby   [1]
• N. Savický, ČT: Vývoj veřejné služby v ČT   [1]   [2]
• Diskuse   [1]

3. blok: Veřejná služba veřejnoprávních médií v Evropě

• Duel Miloš Čermák, PhDr. Vladimír Železný   [1] [2] [3] [4] [5]
• RNDr. Josef Musil, CSc. RRTV: Postavení veřejnoprávních médií v evropském kontextu   [1]   [2]   [3]   prezentace PPT
• Ing. Ivan Štern, ČRo 6: Zkušenost a koncepce média veřejné služby z RSE [1]  

4. blok: Média veřejné služby a politika

• Mgr. Michal Prokop, Rada ČRo: Politické ovlivňování médií veřejné služby [1]   [2]  
• Ing. Jan Mrzena, Rada ČT: Zákon o ČT - kontrolní mechanismy a vymezení pojmu veřejné služby [1]  
• Diskuse   [1]  

Panelová diskuse

• Kateřina Fričová- Regie Radio Music, Jiří Balvín - ČT, Ivo Mathé - Kancelář prezidenta ČR   [1]   [2]   [3]   [4]   [5]   [6]  

Sobota 9. 11. 2002

1. blok: Mediální legislativa

• JUDr. Pavel Foltán, RRTV: Zkušenosti se zákonem o televizním a rozhlasovém vysílání [1]   [2]  
• JUDr. Zdena Hůlová, Rada ČT: Systém kontroly veřejné služby radami a PSP   [1]  
• JUDr. Markéta Havlová, TV Nova: Česká televize a komerční subjekty - srovnání právní úpravy v oblasti provozování televizního vysílání [1]   [2]  
• Diskuse   [1] [2] [3]

2. blok: Média veřejné služby a Evropská unie

• PhDr. Milan Šmíd, FSV UK: Televize veřejné služby a amsterodamský protokol EU   [1]
• Libor Mihálka, InnoVatio: Veřejná služba veřejnoprávních médií z pohledu analytické společnosti InnoVatio   [1] [2]
• Přemysl Svora, Publicista, novinář: Riziko korupce ve veřejnoprávních médiích   [1]  
• Diskuse   [1] [2] [3]

3. blok: Média veřejné služby a jejich funkce

• Mgr. Martin Vadas, FITES: Filmová a televizní tvorba jako služba veřejnosti   [1]
• Štěpán Kotrba, Britské listy: Digitální média veřejné služby - služba veřejnosti 21.století   [1]
• PhDr. Ludmila Trunečková, FSV UK: Agenturní média - veřejnoprávní služba   [1] [2]
• Mgr. Martin Elger, ČT: Kodex ČT - předpoklad pro plnění veřejné služby   [1]

Závěrečná panelová diskuse

• PhDr. Milan Šmíd, Mgr. Martin Vadas, JUDr. Markéta Havlová, Dr. Berka, Ing. Jemelka, Mgr. Miloslav Kučera    [1] [2] [3]