KONTINUÁLNÍ ZPRAVODAJSTVÍ BRITSKÝCH LISTŮ

KONTINUÁLNÍ ZPRAVODAJSTVÍ BRITSKÝCH LISTŮ

KONTINUÁLNÍ ZPRAVODAJSTVÍ BRITSKÝCH LISTŮ

Vedoucí představitelé západních sdělovacích prostředků, kteří nás, pisálky v rozvojovém světě, často poučovali o etice novinářské práce, připustili, aby se sami - svolně, ano, nadšeně -- stali před Američany vedenou válkou proti Iráku i během ní -- nástrojem establishmentu. "Fakta jsou svatá, v komentáři si můžete napsat, co chcete" -- byl nám připomínán tento axiom z novinářské školy.

Objektivita je důležitější než vlastenectví, to bylo další kázání.

Vedoucí představitelé tohoto kmene, zejména dvě hlavní televizní stanice, rychle převzaly slovník propagandistických orgánů Spojených států a Velké Británie. Jakmile se vlády v obou těchto zemích rozhodly pro válku, bylo pochopitelné, že využijí všech prostředků k dosažení svých cílů. A k tomu mohlo být použito jakýchkoliv prostředků.

Psychologická válka je dnes uznávanou válečnou zbraní a tak nebylo nic překvapujícího na tom, že oficiální úřady si vypracovaly v tomto ohledu skutečnou dokonalost. V tomto případě si začaly vytvářet příslušné výrazy pro sebe i pro svou roli. Několik příkladů: Armádě, která provedla invazi, se začalo říkat "koaliční jednotky", zjevně jen proto, aby vznikl dojem, že tato armáda obsahuje kontingenty z celé řady různých zemí a má základnu široké podpory, takovou jakou měla válka v Perském zálivu v roce 1991.

Avšak, jak je dobře známo, jde jen o dvě země -- jedna z nich, samozřejmě, je nejmocnější zemí světa a rozhodla se jednat jednostranně, proti přání drtivé většiny členů Rady bezpečnosti OSN.

"Spojenci", to je další výraz, kterého se běžně užívá k zakrytí ošklivé reality, spolu s výrazem "Operace svobodu pro Irák" a s výrazem "osvobození" Iráku. Západní sdělovací prostředky tyto výrazy rychle přijaly, v reportážích z války i ve svých komentářích. V důsledku toho zcela zmizel rozdíl mezi oficiální verzí událostí a neoficiálními sdělovacími prostředky.

Irák stále ještě nemá oběť, hrdinu války, symbol "obrovského odporu" ale záběry vážně zraněného chlapce, ženy a starce, kteří byli vyneseni ze sanitky v Basře a z nichž kapala krev, vedle zprávy o 14 Iráčanech, usmrcených na tržišti v Bagdádu, symbolizují, že vstupujeme do nové fáze války.

V této fázi budou koaliční jednotky bojovat o srdce a mysl irácké veřejnosti, která dosud nehrála takovou roli, jakou spojenečtí váleční plánovači očekávali. To, jak se bude chovat irácká veřejnost, bude ovlivněno dvěma důležitými otázkami: kolik obětí veřejnost utrpí a jak bude řešena krize ohledně potravin, vody a lékařské pomoci.

Americké a britské bombardování populačních středisek nerozlišuje mezi šiity či sunnity, mezi členy ozbrojených jednotek, vojáky či příslušníky kmenů. "Zabíjeni či zraňováni jsou všichni, a to mezi obětmi vyvolává solidaritu," konstatoval jeden člen irácké opozice, který žije v Londýně.

"Je to velmi citlivá situace, v níž by se mohlo začít být jasné, že osvobození, jehož jménem koaliční jednotky přišly, se stalo slepou válkou. Civilisté, kteří si přejí smrt Saddáma Husajna, avšak najednou vidí, že členy jejich rodiny anebo jejich sousedy usmrtila americká bomba, se nemohou radovat. Je možné, že budou ochotni tolerovat oběti, pokud si budou vědomi toho, že se blíží porážka Saddamových lidí."

Překážkou revoluce, kterou očekávala spojenecká koalice, je nejistota irácké veřejnosti ohledně průměhu války a časového sledu, v jehož rámci jsou svědky přítomnosti amerických vojáků v hlavních iráckých městech, avšak zároveň intenzivní činnosti vojenských a bezpečnostních složek strany Baath v těchto městech.

Význam Basry nespočívá pouze v tom, že je to velké město (žije v něm asi jeden milion obyvatel a dalších cca 500 000 žijí v okresu Basra) , ani ve schopnostech koaličních jednotek okupovat takové město, ale ve vnitřním napětí, které existuje mezi velkým počtem obyvatel, kteří trpěli útlakem od Saddáma Husajna a malou prosaddámovskou elitou, která městu vládla...

Bush také odmítl spekulovat o tom, jak dlouho válka proti Iráku potrvá, neustále jen opakoval: "Ať to trvá jakkoliv dlouho. Ať to trvá jakkoliv dlouho."

Na krátké tiskové konferenci v Camp Davidu, kdy byly dovoleny jen tři otázky, přislíbil americký prezident, že "formu vlády si zvolí sám irácký lid, nebude mu vnucována zvnějšku".

Jdu v Ostravě po hlavním náměstí a z první strany Blesku na mě u novinového stánku křičí vedle fotografie Jiřiny Bohdalové palcový titulek: "Jsem nevinná!" Týká se seznamu údajných spolupracovníků někdejší komunistické tajné policie StB, na němž se Bohdalová prý ocitla, hned vedle dalších známých herců a kulturních pracovníků.

Proč pronásledovat herečky a zpěváky? Některé věci hodně vypovídají o kulturním stavu společnosti. (Hodně například vypověděla i nedávný Bakalářův odporně rasistický pamflet, který obsahoval pseudovědecký poznámkový aparát, takže intelektuální česká obec jaksi nepoznala, že nejde o vědeckou publikaci, ale o blábol, a jala se Bakalářovým "dílem" docela vážně zabývat i v televizních diskusích...:) Kde je soudnost? V normální zemi by se na Bakalářovu knížku podívali na pět vteřin, poznali by, co je zač, a hodili by ji do koše. Ne tak v Čechách, tam se to nepozná...)

Mluvil jsem včera s jedním člověkem, jehož bratr byl vysokým důstojníkem StB. Ten samozřejmě na seznamech "spolupracovníků s StB" není. Dodnes pracuje u policie - nemá problém.

Člověk, s nímž jsem hovořil, učil koncem osmdesátých let skupinu nekonformních studentů, kteří dělali protistátní divadlo, uspořádali petici na podporu Václava Havla a měli být vyhozeni ze studia. Tento člověk, jako vedoucí jejich studijní skupiny, byl prostřednictvím personálního oddělení školy požádán Stb, aby na ně vypracoval posudky. Na základě těch posudků studenti ze školy vyhozeni nebyli, ale jejich pisatel se dostal do seznamu jako "spolupracovník Stb". Hodně lidem tento hon na čarodějnice uškodil, někteří spáchali sebevraždu.

Uvažuji, jaké komplexy si lidé líčí neustálou posedlostí seznamy spolupracovníků Stb, které jsou neprůkazné. Čtěte knihu Osočení, kterou vydala Zdena Salivarová-Škvorecká: ukazuje tam na několika desítkách osudů osob, označených za "spolupracovníky Stb", že jde vždy o individuální, často nesmírně tragické, příběhy a nelze je hodnotit statisticky. Viz například svědectví "spolupracovníka StB", světoznámého českého básníka Miroslava Holuba, jak vyšlo v knize Osočení a které publikovaly v roce 1999 Britské listy.

KONTINUÁLNÍ ZPRAVODAJSTVÍ BRITSKÝCH LISTŮ

Vnitro včera přiznalo, že "rozdalo 3000 seznamů spolupracovníků StB v ceně 4,5 miliónu Kč". Z toho vyplývá, že jeden "oficiální" seznam musel stát 1500 Kč... K tomu by teoreticky mohlo dojít jedině, kdyby byl tlustý deset centimetrů, vázán v kůži a se zlacenou ořízkou... Hezkej kšeft.

Především se přehlíží, že poslanci ČSSD při třetí volbě neměli možnost volit mezi levicovým kandidátem a pravicovým kandidátem ODS, ale mezi dvěma pravicovými kandidáty z nichž jeden byl kandidátem vládní koalice. A právě v tom je ta potíž: celá řada poslanců i členů ČSSD má, z dobrých důvodů, k vládní koalici asi stejný vztah jako husitský cepník ke katolickému duchovenstvu.

To neznamená nic jiného než vzdání se zásad. Zásadní bezpáteřnost, gumovou pevnost. Jenže V. Špidla je stále ještě předsedou strany. Ta však je zavázána podle vlastního programu někomu stranit, tedy vycházet ze zájmu voličů. A čeští voliči o válku zájem nemají. Ostatně k válce v Iráku zaujala naprosto jasně odmítavé stanovisko i Socialistická internacionála.

Dovolte mi říci úvodem několik slov o naší současné situaci, a to ve vztahu k několika klíčovým tématům této konference. Jde o téma udržitelného vývoje, dále o téma sjednocování Evropy a dnes pochopitelně na prvém místě o téma války a míru.Všechna tato zdánlivě různorodá témata mají přece jen společného jmenovatele -- je jím proces globalizace. Tento proces stále více ovlivňuje podmínky života nás všech.

Ale jako vždy při podobných předsjezdových tahanicích, všechno je jinak. Poslanec a člen rozpočtového výboru sněmovny Miroslav Svoboda, který je v dokumentu jmenován, na dotaz Britských listů rozhořčeně popřel, že by dokument podepsal či že byho kdy chtěl vůbec podepsat. "Jel jsem se podívat do Litoměřic, kde mělo být setkání delegátů sjezdu," tvrdí Svoboda, "místo toho jsem si vyslechl ukřičenou skupinku radikálů, z nichž ani jeden nebyl delegátem sjezdu. Nic jsem nepodepsal a nic bych ani nepodepisoval. Můj podpis pod dokumentem nehledejte." Svoboda nepopírá, že mu styl práce vlády a řízení strany nevyhovuje, nechce mít ale s podobnými "výzvami" nic společného. A tak Litoměřická výzva, přesto, že "na každém šprochu je pravdy trochu", zůstane jen a pouze trapným plácnutím do vody.

ANALÝZA

Vláda a její odpovědní představitelé - premiér Špidla , ministr obrany Tvrdík, ministr zahraničí Svoboda, parlament i poslušná média nám do omrzení opakují čecháčkovsky šalamounské řešení o naší účasti-neúčasti ve válce v Iráku. Právní "experti" MZV, kterým je nyní dopřáno sluchu, rovněž nemají žádné problémy. Svého velvyslance při OSN v New Yorku informovali, že pokud by někdo použil veto proti zamýšlené rezoluci (nakonec nebyla předložena) tak by se jednalo o "zneužití" veta a nemusilo by se k němu přihlížet. A navíc kdyby rezoluce vůbec nedostala ani 9 hlasů i tak by to byl "akt" Rady bezpečnosti a k útoku by to stačilo. Tak nám to vysvětlil alespoň pan velvyslanec Kmoníček v Právu 13.3. Je to vrchol hlouposti a servility, kterou lze snad srovnat jen s tím, co se stalo na MZV po srpnu 1968, kdy právní odbor vypracoval rozbor, na jehož základě došel k závěru, že "bratrská pomoc" je agrese.

V opravdové demokracii pro lidi by mělo jít o lidi a život by měl být to nejcennější. V západním typu demokracie zřejmě lidé na prvním místě nejsou.

V opravdové demokracii by lež neměla mít své místo. Ve jménu osvobození, pomoci a Boha jsme svědky nových křižáckých tažení. Ale ono nejde o osvobozování, nejde o spravedlnost, jde o agresi, o ropu, o peníze, o vlastní hospodářskou prosperitu. Jsme svědky lhaní ze strany pánů Bushe, Blaira a jim podobných. Tedy i politika je špinavá. Musí to tak být?

Nutnosť mieru vo svete nie je sen, ale skutočnosť -- takéto a podobné slová odzneli pri poslednom odovzdávaní prestížnych filmových Oscarov v americkom Los Angeles. Umelci sa totiž slovo mier neboja používať, na rozdiel od najvyšších amerických predstaviteľov, pre ktorých by sa rovnalo debaklu americkej politiky. Ak by totiž Amerika do vojny nevstúpila, v atmosfére vytvorenej prezidentom Bushom by sa táto neschopnosť považovala za víťazstvo Saddáma Husajna a Jaquesa Chiraca. Biely dom jednoducho neuznáva, že existuje aj život mimo Ameriky. Vojna sa teda začala a jej politika, v ktorej je miesto len pre víťazov a porazených, rozdelila svet na dve polovice. Nezabránili jej ani miliónové protestné demonštrácie, odpor cirkevných a svetských predstaviteľov, bezvýznamne vyznieva i medzinárodné právo garantované Organizáciou Spojených národov. Po Iraku bude svet rozhodne iný. Preto je už dnes na mieste otázka ako bude vlastne vyzerať.

V medzinárodnej politike operujú štáty v priestore bez nadradenej autority, ktorá by ich nútila dodržiavať normy správania. Sú bez vládcu, v stave anarchie. V systéme štátov napriek tomu nepanuje úplný chaos. Existuje tu akési usporiadanie, štruktúra, jej dominantným znakom, rozlišujúcim pozíciu jednotlivých štátov, je nerovné rozdelenie mocenského potenciálu.

Prepisovať zahraničné komentáre sa mi nechcelo. Nuž a kritika za každú cenu, to nie je môj štýl. Veď ani vekovo nepatrím k životným obrazom večne nahnevaných veteránov zo 17. novembra 1989. Ani povolaním nie som revolucionár, posadnutý predstavou o celosvetovom sprisahaní kapitálu. Životným štýlom sa cítim byť súčasťou unavenej spoločnosti. Jeden známy informatik mi touto únavou zo zápasu o život v postkomunistickej spoločnosti odpovedal na otázku, prečo aj protesty proti vojne pôsobia tak unudene a prázdno. To nie je cool. Stáli sme na námestí a cítili sa nesvoji v poznaní, že je to aj náš problém. Určite nešlo iba o to, že to bol marketingovo nevydarený večer protestu proti vojne.

Na pláne bolo pôvodne zhodnotenie pokroku v lisabonskom procese. V roku 2000 sa európski lídri v Lisabone dohodli, že za desať rokov bude zo starého kontinentu najkompetitívnejšia a najrýchlejšie rastúca poznatkovo orientovaná ekonomika na svete. Lisabonský proces vychádza z myšlienky sociálneho štátu a jeho úspech by znamenal, že európska alternatíva amerického (a rovnako východoázijského) modelu rozvoja nie je len zbožným želaním, ale reálnou možnosťou.

Nie všetky radikálne fundamentalistické myšlienky, šírené dnes v moslimskom svete, priamo súvisia s klasickým vahhábizmom. Stoja však často na rovnakom ideologickom základe. Výnimkou sa nestalo ani Rusko, ani bývalé sovietske republiky. Takto sa v 20. storočí význam pojmu "vahhábizmus" rozšíril a stal sa označením pre všetky fundamentalistické a radikálne smery v sunitskom islame.

Podľa Charty OSN je útok na Irak jednoznačne agresiou zo strany USA a jediné, čo by štáty mohli urobiť, je upozorniť na to BR OSN. No medzi agresormi sú (aj) dvaja stáli členovia Bezpečnostnej rady.

Písal sa rok 1977. Prezident Jimmy Carter predložil 20. apríla do Kongresu USA plán, ktorý mal ambíciu zachrániť hospodárstvo krajiny pred stagnáciou zapríčinenou závislosťou od ropy dovážanej zo zahraničia. Carter tvrdil: "USA spotrebujú na obyvateľa dvojnásobok ropy v porovnaní s Nemeckom, Japonskom či Švédskom. Pri zachovaní trendu (nárast spotreby ropy predstavoval v USA 10 percent za desaťročie) budeme čoskoro na 90 percent závislí od dovozu tejto suroviny zo zahraničia." A zahraničie, to boli arabské krajiny, ktoré na počiatku sedemdesiatych rokov dosiahli, že cena čierneho zlata sa na amerických benzínových pumpách vyšplhala na tri doláre za galón.

Morrisonová, Toni: Šalomounova píseň. Z anglického originálu Song of Solomon přeložila Hana Žantovská, předmluvu a medailon napsal Josef Jařab. Praha: Euromedia Group k. s. -- Odeon, 2002. 352 stran

Román Toni Morrisonové Šalomounova píseň se otevírá scénou, která předchází (ba dokonce nepřímo zapříčiňuje) narození jeho hlavního hrdiny: skokem černošského pojišťovacího agenta Roberta Smithe, který zatoužil vzlétnout "na vlastních křídlech", ze střechy veřejné nemocnice. Obdobným skokem hlavního protagonisty, jemuž se náhle -- byť o mnoho let později a na docela jiném místě -- zachtělo létat, kniha končí. Motiv létání, který celý příběh rámuje, se však v knize objevuje i na mnoha dalších místech, v nejrůznějších podobách, a je možné jej označit za klíčovou metaforou románu. Snad nejlépe lze význam této metafory osvětlit právě na osudech ústřední postavy.

Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník. Veškeré informace o tom, jak jsou darované peníze využívány, pravidelně zveřejňujeme. Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 100 111 3917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2. Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.