A přesto se podařilo autorům vyčíslit s přesností na jedno desetinné místo dopad těchto "možných", "zamýšlených" a "nastíněných" opatření na veřejné rozpočty. Tato "preciznost" vede k podezření z rekordní neserióznosti materiálu. Rekordní je i míra bezradnosti, projevující se v řečnických cvičeních o možnostech (velmi hrubě nastíněných) úspor nebo o ekologizaci daní.

Po řemeslné stránce je materiál rekordem v akrobatice s čísly: v tabulce autonomního vývoje daňových příjmů jsou i po vstupu ČR příjmy ze cla v nezměněné výši. V následující tabulce dopadů zamýšlených opatření se snižuje příjem ze cla o zhruba 50%, ačkoliv v materiálu není zmíněno jediné opatření, které by k tomu vedlo. V bodu 4. přílohy 1 se čtenář dokonce pak dozví, že vstupem do EU "přestane být clo příjmem státního rozpočtu". Na základě aktuálních skandálů se vtírá dojem, že se jedná opět o nezdařenou spolupráci celníků a statistiků.

Nejhorší dojem však zanechá 166-stránkový materiál při zvážení jeho dopadů na jednotlivé sociální vrstvy. Zde se zřejmě jedná o evropský rekord v sociální nevyrovnanosti (nebo zvrácenosti).

Ačkoliv drtivá většina občanů má být zatížena vyššími odvody, převážně z přeřazení položek ze sazby DPH z 5% do 22% a ze zvýšení spotřebních daní, má být malá skupina příjemců nejvyšších platových kategorií reformou velmi výrazně zvýhodněna.

Nenápadně, zavedením (sice velmi nutné) horní hranice pro odvody do sociálního a zdravotního pojištění.

Toto "by mohlo spočívat v omezení základu na pětinásobek průměrné mzdy". Což neznamená nic jiného, než že na plat, který tuto hranici zhruba 90 tisíc měsíčně přesahuje, by povinnost odvodu ve výši 12,5% odpadla. Což u vysokých platů vede k měsíční úlevě ve výši více než 20 tisíc korun.

Tato úleva hravě překompenzuje zvýšení daňového zatížení, které se tudíž dotkne pouze zbývajících 95% obyvatelstva. Byl to úmysl nebo diletantismus? Mnohé napovídá skutečnosti, že diletantismus, protože se začínají objevovat úvahy, zda by nebylo vhodné zavést další pásmo daně z příjmu fyzických osob ve výši 37%. I to by však znamenalo, že by výrazná úleva byla nahrazena pouze podstatnou úlevou.

Od sociálních demokratů by však člověk očekával, že navrhnou matematicky korektní zvýšení mezního zatížení z 32% na 44,5%. Složitější je v materiálu pátrání po budoucím zatížení firem. Jednoznačně lze zjistit, že firmy, které produkují zisky, budou zvýhodněny snížením daňového zatížení z 31% na 28%. Jednoznačné je i to, že zaměstnavatel bude vyplácet náhradu mzdy nemocnému zaměstnanci po dobu 2-3 týdnů nemoci a že bude snížena výše odvodů do sociálního a zdravotního pojištění. Protože příjem veřejných rozpočtů těmito opatřeními podstatně stoupá (odbory dokonce požadují mnohem razantnější zvýšení těchto odvodů), vtírá se dojem, že toto zatížení vzroste.

Zatímco ziskové firmy budou platit menší daně, firmy s velkým počtem zaměstnanců a vysokými mzdovými náklady, i když zisk nevykazují, budou více zatíženy. I za cenu krachu.

Ostatní české absurdity budou zachovány: 5%-ní sazba na stavební práce (i na výstavbu letního sídla, či na zlaté kohoutky v sauně na chalupě), vysoká hranice pro registraci plátců DPH, zvrácená struktura celní a daňové správy, která musí zákonitě vést ke komunikačnímu a kompetenčnímu chaosu, bez možnosti určení jakékoliv zodpovědnosti a další.

Proto musí dospět čtenář k dojmu, že kdosi dostal do rukou fiskální instrumenty, u těchto však chyběl návod k použití.

Nebylo by po 12 neúspěšných letech vhodnější orientovat se na okolních zemích EU a převzít ozkoušené recepty vytvořené v několika desetiletích? K tomu by však byly nutné znalosti. U lidové tvořivosti stačí fantazie.

Autor (Dipl. Kfm.) je ekonom a finanční ředitel nadnárodní společnosti v ČR