Během těch 12 let jsem zaznamenal dva velké politiky. Prvním z nich je bezesporu Václav Klaus. V prvních letech po převratu, kdy celá veřejnost souhlasila s nutností podstatné reformy, prosadil ze spektra možností svou představu: návrat nejen k tržnímu systému, ten byl už v koncepci Oty Šika, ale přímo ke kapitalismu - rozsáhlou privatizací "do českých rukou" přímými prodeji nebo kupónovou privatizací. Ale Klaus dělal vážné chyby v přípravě transformačních zákonů: v zájmu rychlosti transformace zanedbával právní ochranu veřejných zájmů a navíc i přijatelné verze vypracované vládou byly často poslanci ODA a ODS upravovány ve jménu plné svobody a liberalizmu tak, aby jakákoliv kontrola a tresty za porušování zákonů byly téměř vyloučeny. Nejdůležitější předlohy zákonů měl premiér Klaus chránit proti účelovému znetvoření spojením s hlasováním o důvěře. Například později vyhlásil, že pochyboval o téměř neomezeném zakládání bank, ale pozdní kritika neměla už žádný vliv na čachry v bankovní sféře. V zahraniční politice je nutno ocenit Klausovu odvahu vyslovit pochyby o bombardování Jugoslávie a nutnosti útoku na Irák v dobách, kdy veřejnost byla nebo je masivně zpracovávána sdělovacími prostředky o boji Dobra proti Zlu.

Druhým politikem byl Miloš Zeman. Vystihl chyby české transformace a stoupající znechucení veřejnosti a v době, kdy tisk stále opakoval fráze o "překonání propasti jedním skokem" povznesl ČSSD z propasti bezvýznamného tlachání k pokusu o nápravu poměrů, ale bilance jeho negativ je bohužel větší. Především neuzavřel svou éru jasným a přesným vyhodnocením dosažených výsledků. Akce "čisté ruce" byla velmi nutná, ale ve skutečnosti málo účinná - obrovské dluhy bank na několik desetiletí bude hradit stát, majetková přiznání a jejich porovnání s placením daní nebyly prosazeny (to co se právě nyní trochu hýbe kolem senátora Železného, potřebuje celá společnost). K tomu stát usiloval oživit ekonomiku vysokými výdaji, čili deficitními rozpočty. Vyhodnocení efektivity této ekonomické politiky nebylo provedeno před veřejností a výsledky jsou sporné, růst deficitu je ale jasný. Kdyby Zeman jasně vymezil, co menšinová vláda za čtyři roky nestihla a v čem by měla pokračovat, zavázal by své nástupce ke kontinuitě. Třetí chybou bylo zanedbání rozvoje vnitřních struktur ČSSD, takže vládnoucí strana nemá dost odborníků do funkcí - kam se tím snáz prosadí kariéristé. A nakonec: snaha ovládat stranu po odchodu z funkcí do politické penze bez účasti na legálních strukturách vyžaduje velmi obratného manipulátora, a to přímočarý Zeman zcela jistě není.

Velmi obratným manipulátorem první třídy byl ovšem prezident Havel. Nikdy své jméno nespojil s žádnou stranou a nevystavil tak testu pluralitních voleb, ač Občanské hnutí to asi od něj očekávalo. Vzpomeňte na jeho začátky: "budu prezidentem jen do prvních svobodných voleb a zlí lidé mě pomlouvají, že budu usilovat o vrácení Lucerny a Barrandova". Tehdy snad mohla působit tajná dohoda s Dubčekem - tuto okolnost dodnes Havel nevysvětlil. Pak národu představil vlasteneckého šlechtice Schwarzenberga jako kancléře a Baťu jako vzor podnikatele: nevracejte majetek takovým vzorům! Vedle Klausovy privatizace se restituce rozeběhly naplno, samozřejmě včetně Lucerny a Barrandova. Staří páni v cizině, dosud s tklivými vzpomínkami leštící holinky Hitlerjugend, projevili mimořádný zájem o české občanství a výsledek - restituční spory nejsou dodnes ukončeny. Mistrovská manipulace bylo získání premiéra Čalfy ke změně dresu do OF, ač funkci držel za KSČ - ta mohla a měla žádat odvolání Čalfy a jmenování vlastního premiéra, ale naprostou pasivitou v tomto okamžiku se odsoudila do bezvýznamnosti. Naopak kariéristé-členové KSČ to pochopili výborně: zahozením legitimace máme šanci udržet si funkce. Základní myšlenkou Havla ve výkonu státní funkce nebyla náprava chyb, ale absolutní negace nevydařeného pokusu o socializmus. Vše muselo být postupně vymazáno, od civilní obrany až po systém krajské státní správy. Bydlíte v socialistických králikárnách - vzkazoval na začátku své éry občanům.

Po volbách Havel zapoměl na návrat do kulturního světa a úspěšně manipuloval českou zahraniční politiku - inicioval vstup do NATO bez pověření vlády a nepodporoval požadavek lidového referenda. Hradní politici pak prosazovali svérázný směr: budeme Západu radit, jak tvrdě a nekompromisně postupovat proti Rusku. Do zahraničí ale účinnost manipulace už nezasahovala a po 11.září 2001byli i Čečenci uznáni za teroristy, takže antiruský halas z Hradčan utichl. A neúspěchem domácí manipulace byly i návrhy na volbu svého nástupce - zvláště bizarní myšlenka na kandidaturu Madeleine Albrightové. Na závěr éry Václava Havla obyčejní občané stále bydlí v králikárnách, jenom za to platí patnáctkrát vyšší nájemné zcela neúměrné růstu mezd. Trochu bohatší ovšem chtěli uniknout z reality chátrajících paneláků: těm nabídl nový režim H-systém. Jenom ti, kteří unikli z reality zákonů si dnes užívají pohodlí, jak s oblibou říkají, jsou prostě "za vodou".

Menší manipulátoři postupně ztratili vliv. Stačí připomenout Jan Rumla: jeho představa po volbách 1998, že i slabých 19 mandátů pro US může být důležitějších než 63 mandátů ODS, vedla ke vzniku opoziční smlouvy - politici Klaus a Zeman se nechtěli nechat vydírat a našli jiné řešení a ke cti Klause dodržované, ač pro ODS z toho výhody nevznikly.

Politickou scénu samozřejmě vždy doplňuje spousta malých kašpárků. Vystupují často v televizi a slýcháme od nich vždy předem odhadnutelná povrchní hesla: že soukromý kapitál je efektivnější než státní (pravice) a že sociální stát je nutno udržet (levice) a podobně. Analýzu skutečného stavu společnosti a z ní vycházející reálné řešení nepředloží nikdy, protože pod povrch frází nedohlédnou. Zahraniční politiku vidí jako divadlo pro veřejnost, jako souboj našich posvátných ideálů demokracie a svobody proti zločinným tyranům. Jenže v současném sporu okolo Iráku krystalizuje spíše protiklad dvou principů: ve světě podle Bushe bude nejsilnější mocnost určovat, kdo škodí světu, odsoudí ho a provede i výkon vojenského trestu, ovládne surovinové zdroje a přestavbu zničených škol a nemocnic pak přenechá Evropě. Nebo převládne jiný názor, že hodnocení nebezpečnosti různých režimů musí být kolektivní a vojenské řešení až poslední možností. Putin, Schröder a méně diplomatický Chirac jsou představiteli tohoto směru mezinárodní politiky. Naši kašpárci nemohou říci nic důležitého, ale proti nezdvořilosti Chiraca se museli důrazně ozvat: žádné divadlo se bez nich neobejde!

Zbývá mi úvaha nad osobností současné politické scény: Vladimír Špidla. Při přebrání vedení ČSSD měl šanci stát se politikem, protože jeho sociální cítění je zcela jistě nepředstírané. Činnost svých předchůdců tehdy nehodnotil kriticky, citlivě vyřčené výhrady před veřejností mohly zaznít, ale nezazněly. Ve volbách ztratila ČSSD přes 488.000 voličů, ale zůstala nejsilnější stranou - protože také ODS ztratila téměř přesně stejný počet. Naopak volby přinesly poprvé v historii Česka nesporné vítězství levice, ovšem pouze posílením KSČM o 224.000 voličů. Výsledek 111 mandátů dosud levice nikdy nedosáhla. Analýza výsledků byla asi první chybou, protože nové vedení přesto vyvodilo jako jedinou možnost koalici za účasti KDU a US. "Nová politika" ČSSD prý chce odstranit klientelismus bývalé opoziční smlouvy, skutečným výsledkem bylo jen nahrazení zástupců ODS členy KDU a hlavně US. Jak krotce se nyní v nových funkcích vyslovují Pilip a Kühnl o české levici, ač dříve byli jejími nejostřejšími kritiky a vinili i Klause ze zrady ideálů. Naopak vadila Hana Marvanová, ač v kampani upozorňovala na promlčecí dobu některých trestních hospodářských deliktů a viděla do pozadí H-systému. Asi to věrně symbolizuje, že pro novou ČSSD je boj s hospodářskou kriminalitou už jen volební heslo. Okolo Špidly se totiž vytvořila velmi vlivná skupina osob, pro kterou je smyslem politiky žonglování v kuloárech a ne řešení problémů. Vrcholem trapnosti byl postoj části poslanců proti Zemanovi při druhé volbě prezidenta, a neuvěřitelný je pro mne protizemanovský výrok Zaorálka, že už nežijeme ve spálené zemi, ale v rozkvetlém sadu: jako by nezaměstnanost 10% byla jen nicotný problém ve srovnání se snahou udržet se ve funkcích do příštích voleb. Stejná nezaměstnanost je i v Německu, ale tam vyvolává zděšení - za takový žvást by politika SPD vykopli. Už rok se machruje o udržení jednoty 101 poslanců, ale vše důležité se odkládá: obtíže zemědělství, stav školství, optimalizace sítě nemocnic, zajištění růstu platů učitelů a lékařů, zvýšení příspěvků pro VZP za státní pojištěnce, úměrnost plateb sociálního a zdravotního pojištění od OSVČ (osob samostatně výdělečně činných), daňové nedoplatky, podvody kolem vracení DPH, a desítky dalších problémů. Až některý z nich přeroste do krize, KDU a US koalici opustí a přidají se ke kritikům s teorií: usilovali jsme to odvrátit, ale ČSSD byla ve většině a nese zodpovědnost.

Právě proto má nyní Špidla šanci projevit se jako politik: vrátit na první místo plnění programu levice. Všichni kašpárkové v ČSSD totiž považují právě své pletichaření a antikomunismus za vyjádření zásadovosti, a pletou si pochvaly pravicových publicistů se zájmem svých voličů - ty jsou ale přesně opačné. Jaký užitek by měl mít obyčejný občan ze "zákazu spolupráce ČSSD s KSČM až na úrovni obcí" nebo z "vlády široké koalice všech bez komunistů" kde by nutně program ČSSD byl zcela zdeformován podle počtu hlasů 70 proti 89 uvnitř této koalice. Zatím stále má ČSSD šanci prosazovat řešení palčivých problémů tak, aby to opět neodnesli lidé s průměrnými a nižšími příjmy závislí na své práci - nebo i na tom, jestli si ji udrží. Definitivně zastavit placení dluhů soukromých společností státem. Konečně už důrazně zasáhnout proti skupinám, které mají neoprávněné výhody nebo nelegální zisky. Lze to zkusit se současnou koalicí, ale její udržení naprosto nesmí být prioritou ČSSD. První test se velmi rychle blíží: střet při zákoně o nájemném bydlení. Brzy bude vidět, jestli ČSSD obětuje nájemníky dobře organizovaným vlastníkům nemovitostí podporovaným US i KDU.