Je totiž až příliš zřejmé, že dosavadní fungování vládní koalice neodpovídá volebnímu výsledku a tedy očekáváním voličů ČSSD. Nemohly proto na poslance příliš zapůsobit tvrzení, že při volbě presidenta se jedná o osud ČSSD a vlády, když většina tušila, že o ně se jednalo především při nepříliš důsledném řešení první vládní krize po neschválení "povodňových balíčků" a při nekonečném vyjednávání o podobě zákonů s těmi se kterými se prostě nemůžeme dohodnout nemáme-li resignovat na svůj program a své volební vítězství. Že jde o ně spíše tehdy, když necháváme bez povšimnutí že někteří poslanci US-DEU stále hlasují proti vládním předlohám zákonům a dokonce i proti jejich, vládou navrženému, zrychlenému projednávání. Když se od koaličních ministrů z tisku dozvídáme jak jejich předchůdci (členové ČSSD) zašantročili státní majetek, aniž by tato obvinění byla vládou postavena najisto a když příliš často čteme od koaličních ministrů (především od P. Němce) prohlášení, která jsou v příkrém rozporu s vládním prohlášením.

Tento stav vládní koalice měl pak fatální důsledek když koalice nebyla schopna postavit od počátku společného presidentského kandidáta neboť strany se k návrhům svých partnerů chovaly jako při společném vládnutí: nápad jedné strany byl pro ostatní "těžko přijatelný". Problémy pak znásobily i chyby ČSSD: podcenění volby presidenta (kandidáta jsme měli hledat hned po volbách), neobratná snaha vyšachovat ze hry Miloše Zemana pomocí nepovedeného "referenda", představa že presidentem nemůže být zvolen nikdo z představitelů politických stran (právě takový však zvolen byl) a neochota jednat o podpoře levicového kandidáta s KSČM. Právě pragmatické a obratné odmítnutí "antikomunismu" od Václava Klauze a jeho hledání podpory u KSČM slavilo úspěchy nejen při samotné volbě, ale - jak ukázali průzkumy veřejného mínění - nebylo ani občany nijak odmítnuto. A když se konečně vládní koalici podařilo najít společného kandidáta pak k tomu aby získal skutečnou podporu od všech volitelů chyběl Janu Sokolovi, který by se jistě mohl stát dobrým společným kandidátem, především čas. A ten který měl ještě nešťastně promarnil nadšeným přitakáním názorům poslanců US-DEU a pohrdavou zmínkou o "pseudoproblémech", které řeší ČSSD. To mnohé, patrně právem, nejméně znejistilo. Václav Klaus bude, jak věřím, dobrým, i když pravicovým, presidentem České republiky. Byl by Jan Sokol někým jiným?

Hledání "zrádců" v poslaneckém klubu ČSSD nemá žádný význam: nezdar volby J. Sokola nelze oddělit od všech předcházejících kol volby presidenta. Je totiž zcela zřejmé, že ti naši poslanci, kteří nevolili J. Sokola nejsou ti, kteří předtím nevolili M. Zemena. Chování členů poslaneckého klubu ČSSD si zaslouží hlubší analysu než povrchní obviňování kdekoho kdekým.

ČSSD by i v presidentských volbách byla úspěšná, kdyby se chovala tak, jak se bude muset nadále chovat jako vládní strana, nemá-li - ne přičiněním presidenta, ale svým vlastním - ztratit v toto zemi rozhodující politický vliv. Musí dokázat že zná problémy obyčejných lidí a že je umí řešit, musí předkládat svá vlastní řešení a pokud nenajde porozumění u koaličních partnerů pak musí hledat podporu u všech stran politického spektra. A přestat skuhrat: byli jsme vlivnou stranou za Václava Havla a můžeme jí být i za Václava Klause!

K tomu je ovšem zapotřebí mnohé, ale především politická obratnost, kterou jsme po volbě presidenta republiky ovšem příliš neosvědčili. Je totiž jednou z hlavních politických předností politika umět i porážku proměnit, když ne ve vítězství, tak alespoň v událost, která mu nepřináší politické škody. A právě tuto schopnost vedoucí představitelé ČSSD neprokázali! Namísto toho, abychom po volbě V. Klause deklarovali jednotu, která ani tímto faktem není otřesena, přesvědčení, že volba presidenta, byť nebyl naším kandidátem, nebude mít vliv na činnost vlády, která si nenechá mluvit do plnění svého volebního programu. Namísto toho, abychom jasně prohlásili že, po veletoči KSČM, která prokázala že je ochotna na své programové priority klidně zapomenout, bude-li z toho mít mocenský prospěch, jsme jedinou skutečně levicovou stranou, která bude důsledně hájit a prosazovat zájmy obyčejných lidí deklarujeme veřejně nejednotu a tedy i neschopnost strany. Vedení poslaneckého klubu odstoupí ze svých funkcí ( a tento klub těžce poškodí prohlášeními že s takovým klubem nechtějí mít nic společného) a předseda vlády požádá Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry a nedementuje rázně zprávy o odvolání některých ministrů. Namísto činů ve prospěch jednoty, činy, ne-li potvrzující, tak jistě vyvolávající představu o nejednotě a politické neschopnosti strany. Je toho mnoho co budeme muset napravit!

článek ve zkráceném znění napsán pro Právo