I z dalších zpráv vyplývá, kam směřuje tato válka i to, co přijde po ní: iráčtí ozbrojenci v civilním oděvu střílejí a pak mizí do anonymity místního obyvatelstva. Nepřátelští bojovníci se budou mísit s ženami a s dětmi. Děti budou střílet. Rodinám bude vyhrožováno smrtí, jestliže voják nebude bojovat.

Je to klasická partyzánská válka, nijak se neodlišuje od toho, čemu ve složitých situacích čelili američtí vojáci ve Vietnamu.

Morální a taktický zmatek, který jde ruku v ruce s tímto typem války, je obrovský. Je to také jedním z důvodů, proč zaznamenaly americké námořní jednotky ve Vietnamu tak obrovské ztráty, ztratily pětkrát více osob než v první světové válce, třikrát více než v Koreji a zaznamenaly více celkového počtu raněných a mrtvých než za druhé světové války. Partyzánská válka už dokázala, že je i v této irácké válce daleko efektivnější než tradiční bitvy. Většina amerických raněných a mrtvých je dosud výsledkem partyzánských akcí proti námořním a armádním jednotkám v městě Nasiriya a kolem něho. Jediné, co je překvapující, je, jak to, že to lidé shledávají překvapujícím.

Částečně je to proto, že ochrana civilistů se stala tak důležitou součástí vojenského výcviku. Avšak hlavně jde o to, že představa ostrého iráckého odporu byla v přímém protikladu proti tomu, jak byla tato válka ospravedlňována americkému lidu.

Mnozí konstatují, že strategie Iráku i Spojených států jsou jen částečně vojenské. Američtí plánovači vždycky počítali s tím, že Iráčané přijmou jejich invazi jako šanci jak svrhnout Saddáma Husajna. A američtí vojáci byli překvapeni, že se jim nedostalo všeobecně přátelského přivítání. Je zjevné, že americká invaze vyvolala obrovské nepřátelství.

Cíl původní bombardovací kampaně byl politický, byla zaměřena proti iráckým vedoucím představitelům. Nynější úsilí je především strategické, jeho cílem je poškodit lepší jednotky irácké armády. Pak zřejmě dojde k celé řadě konvenčních bitev mezi americkými jednotkami a iráckou Republikánskou gardou.

Avšak Iráčané se poučili ze svých chyb v první válce proti Iráku a také studovali americké válečné úsilí v Somálsku a v Kosovu. Velmi pravděpodobně k sobě přitáhnou americké jednotky na blízkou vzdálenost a donutí je vést ostré bitvy v silně obydlených oblastech nedaleko Bagdádu. Toto by vedlo k tak vysokým počtům amerických raněných a mrtvých, že by to bylo v USA nepřijatelné, a také by to posílilo iráckou rozhodnost vůči nepříteli.

Pokud se Američanům podaří v těchto bitvách zvítězit, válka možná brzo skončí. Pokud však ne, rozšíří se všude partyzánská válka. Pak, i v případě spojeneckého vítězství, by bylo velmi obtížné představit si efektivní okupaci země.

Okupace totiž může vypadat velmi podobně tomu, jako nynější záběry z oblastí jako Nasiriye. Nenávidí Iráčané režim Saddáma Husajna více než nemají rádi Američany, kteří napadli jejich zemi?

A co by bylo ještě horší, začátkem okupace by mohlo dojít k odplatě vůči funkcionářům režimu Saddáma Husajna a pak by vzniklo další kolo partyzánské války proti americkým jednotkám. Šéf jedné hlavní šiitské opoziční skupiny už konstatoval, že jeho lidé budou bojovat proti Američanům i po svržení Saddáma Husajna.

Vítejme v pekle.