Čím jsou organizace menší, tím bývá situace zaměstnanců horší. Pravděpodobně zde např. nikdo neví, v kolika školách dnes už vůbec neexistují nebo nesmějí vzniknout odborové organizace a proč a jak to souvisí s neprofesionálně zneužívanými pravomocemi ředitelů škol a zařízení.

Přitom nejen ve školství se tu postupně za deset let změnily role a očekávání všech partnerů uvnitř i vně rozhodovacích a sociálních procesů a i tradiční odborové a profesní organizace mají novou, obtížnou pozici. To, zdá se, v tichosti a takticky pochopily i "staré" školské odbory a přizpůsobily tomu svoji strategii a taktiku. Zřejmě to zatím ale nedochází mladým kohoutkům, kteří založením nových "klubů" ale fakticky nových "konkurenčních" odborů na už zastaralém principu "síla proti síle" chtějí nyní získat hegemonii ve školním kurníku.

---

Učitelstvo za 1. republiky patřívalo k dobře situované střední vrstvě. Odcházelo do důchodu s celým služným. Zakrývat dnes tento fakt znamená pokračovat v pokrytectví, které ve školství začalo po únorovém převratu, kdy zapomenutý aktivista Koubek, co osobně vyhodil z úřadu ministra školství Jaroslava Stránského, na povinných učitelských shromážděních hřímal, že si kantor za 1. republiky nemohl koupit ani boty. Možná, že o tomto základním civilizačním životním úkonu ale leckterý kantor-muž přemýšlí až nyní, a bez vietnamských trhovců by sebe a děti neobul.

Dnes je prostě situace všech školských zaměstnanců úplně jiná - je až extrémně diferencovaná. Od listopadu 1989 se tu rozevírají nůžky mezi řadovými kantory a liniovými manažery ( např. řediteli škol a všelijakých těch poraden, center, ústavů atd.) a vyšší školskou byrokracií na všech úrovních státní a veřejné správy. Školský establishment nám tu neúnosně zbytněl, a nabaluje se i na vedení škol. Stále nám přibývají další novodobí vašnostové a podivné právní subjekty, které velmi rafinovaně parazitují na rozpočtu školské kapitoly rozpočtu.

---

O sociologické situaci učitelstva na přelomu třetího tisíciletí, na rozdíl od Polska, Velké Británie nebo USA, víme velmi málo. Obdobně rozsáhlá šetření se velmi dobře pamatuji pokusil udělat v 60. letech jen bývalý režim, zde na podobné téma pracují a publikují jen jednotliví badatelé-nadšenci.

I pro školství při tom platí standardní hvězdice vztahů pro řízení lidských zdrojů, kde na jednom vrcholu je dosahovaná úroveň platu, a na dalších neméně významné ukazatele: Pravidla kariérního postupu v zaměstnání, sociální klima ve školách, jistoty zastřešené silnými odbory, profesní prestiž podepřená komplexem výhod (tzv. sabbatique a benefity - např. přístup k telefonu, internetu, ke stážím a studijním, zdravotním, tvůrčím a rodinným dovoleným, různá doškolování, tréninky, ale i možnost dálkovým nebo distančním způsobem si zvyšovat učitelskou kvalifikaci aj.).

Nejsou to zas tak úplné novinky! Mnohé z toho, co nazýváme módními termíny, znalo už staré Rakousko. Řada literárních a vědeckých děl (např. kdysi tak populárního a vlivného Aloise Jiráska) by jinak vůbec nikdy ani nevznikla.

Národní ambice a možnosti jsou při tom velmi odlišné i v současné Evropě. Z dnešního Skotska je tu např. dostupný auditorský inspekční manuál, který podrobně zkoumá "étos školy". Zkuste s "étosem školy" vyrukovat zde, a pokud učíte, řídíte nebo "fungujete" v inspekci skončíte nejspíš se svojí kariérou. Noví šéfové "lidských zdrojů" by se proto měli věcněji konfrontovat s "maličkostmi", které nejsou v naší školské tradici zas tak "nové".

---

Jsou tu ovšem ještě zásadnější problémy : Např. proč byrokratizace školství typická pro bývalý režim, neustupuje, a stupňuje se? Proč ji průběžně provázejí efekty nedůvěry, závisti a šikanování kantorů? A spousta dalších otázek!

Dříve ve školství neexistovala dovolená pro učitele ze zákona a vystačilo se zásadou, že učitel má volno, když se ve škole neučí. Nikomu to nevadilo. Učitel neměl "přípravný týden" na konci srpna. Diskuse o "úvazcích učitelů" , o "přímé" a "nepřímé" výchovné práci, a "zda nám ti učitelé vůbec pracují dost hodin", přišly se socialismem.

Do té doby ovšem nebyly ani "pětiletky", ani úderníci. Předseda odborů Antonín Zápotocký, pak druhý "dělnický president" a spisovatel, volal po skončení "komedie se svátky". I teď ale mají učitelé volna čím dál méně a i o něm žijí v obavách , co je zase čeká ve škole. I někteří novináři jako by ztratili soudnost.

Oblíbený velký deník nedávno zveřejnil článek s diskreditačním nadpisem: "Čeští učitelé mají volna dost". Jak ale v takové atmosféře možné pracovat tvořivě, vymýšlet si nové učební programy "z vlastní hlavy"? Kdy, jak a kde si mají kantoři doplňovat tu tak preferovanou kvalifikaci, za co si mají nakupovat odporně drahé knihy? O volném a bezplatnému přístupu na internet může obyčejnému učiteli většinou jen zdát! Po deseti letech a hodinu po dvanácté se nyní z milosti státu učí většinoví učitelé základům počítačové gramotnosti! Je to jednak ostuda, jednak humbuk.

---

Shrnujeme nekonečně omílané téma: Znovu se tu nyní nepoučeně a velmi primitivním stále častěji až vulgárním, agresivním slovníkem mluví o nízkých učitelských platech.

Je ale bohužel skutečností, že existenční i finanční motivace učitelstva byla dříve lépe propracovaná. Byla vázána na věk, klasifikaci , kvalifikaci a na místo působení. Být ustanoven učitelem nebylo jednoduché jako dnes.

Po zkoušce učitelské způsobilosti teprve následovalo jmenování učitelským čekatelem a pak učitelem. Definitiva se týkala ustanovení na konkrétní škole, podle místa. Pro učitele byla taková systemizace ( "definitiva") motivací, aby se povolání věnoval jako poslání, vážil si ho, věnoval se veřejné osvětě a dalším občanským a spolkovým aktivitám. Měl k tomu nepochybně i chuť, neboť žil bez existenčních úzkostí a stresů a navíc ve školství převažovali muži.

Někteří odborní učitelé základních škol byli velmi zvídaví, tvůrčí, měli metodické nebo vědecké ambice. Postupně získali několik nebo dokonce všechny odbornosti. To bylo na druhé straně pro provoz školy výhodné, ale záleželo to především na píli, schopnostech a dovednostech kantorů. Za obecně dostupné vysokoškolské vzdělání kantorů se bojovalo, nebo se budovalo svépomoci!

Všichni byli placeni podle tarifního platu stanoveného zákonem, v platu nebyla žádná pohyblivá část. Pouze řídící učitelé a ředitelé měli příplatky! Důležité pro kantorský rozpočet bylo i činovné podle místa. To muselo odpovídat finančním nákladům na bydlení, stravování a v některých případech i cestování. Proto bylo tehdy na vesnici nižší než ve městě a nejvyšší zas v Praze a dalších velkých městech s vysokými životními náklady. Bylo to hodně peněz! Činovné se vypočítávalo podle počtu obyvatel.

Na důchod si většina učitelů a učitelských dvojic dokázala nastřádat na pěknou vilku, ve třicátých letech v menších městech v době nezaměstnanosti dokonce vznikaly celé úřednické a učitelské čtvrti stavěné "na klíč". Už před Druhou světovou válkou učitelé často jezdili také v autech.

Zejména magistrát města Prahy byl k učitelstvu velkorysý. Ještě připlácel svým učitelům k platu stanovenému zákonem. Bralo se dvakrát za rok a k Vánocům ještě tzv. rybné. Obdobně připlácel učitelům, ředitelům a inspektorům na Moravě i arci-vykořisťovatel Tomáš Baťa.

---

Systém odměňování zaměstnanců z hlediska náročných požadavků na ŘLZ v moderních organizacích musí být přitažlivý, spravedlivý a jasný. Všechny nové koncepce odměny za práci dnes jako v minulosti zahrnují pestřejší škálu i nepřímých (posunutých) a nepeněžních sociálních , etických a profesionálních stimulů.

Moderní koncepty ŘLZ počítají s "generickou způsobilostí" (širšími schopnostmi a dovednostmi). To se dnes ovšem týká nejen učitelů, ale i přípravy jejich žáků.

---

Z některých výroků současné ministryně školství plyne, že si uvědomuje, že odměňování ve školství je dnes velmi subjektivní a není v souladu s náročnými požadavky na řízení moderních organizací.

Současné české školství v Česku skutečně ani jeden z požadavků na vysokou jakost řízení lidských zdrojů nesplňuje. I proto se atmosféra ve státním, veřejném, ba i soukromém školství neustále zhoršuje.