Celý páteční večer jsem dostával do Florencie z Čech esemesky: "Prezidentem je Klaus. Je to tragédie." Občas i v hodně jadrnější verzi. Má Česká republika takového prezidenta, jakého si zaslouží?

Podle čtvrteční Mladé fronty Dnes by za prezidenta zvolilo Václava Klause více než šedesát procent českých občanů, kdyby existovala přímá volba. Takže vlastně politikaření a čachrování v parlamentě splnilo "vůli lidu", pokud byl ve čtvrtek publikovaný průzkum veřejného mínění spolehlivý. Proč takové množství českých občanů chtělo za prezidenta osobu, která je zjevně nepříliš důvěryhodná, nemá hlubší porozumění vnějšímu světu, její názory jsou založeny na ideologických stereotypech a znepřátelila si velkou část zahraničních spojenců České republiky?

Pražské noviny nyní prokazují pozoruhodně rozporné a hybridní rysy. V MfD i v Lidových novinách se ve čtvrtek vyskytlo několik dobrých článků: působily však docela neústrojně výrazně inteligentním dojmem uprostřed běžného čtenářského "krmiva" hloupostí. Velmi slabé byly texty, věnované páteční volbě českého prezidenta. Zejména výroky a rozhovory obou kandidátů, Klause i Sokola, působily neobyčejně chabě, jak by oba kandidáti neměli vůbec co říct.

Poctu nestoru americké žurnalistiky, Benu Bradleemu, šéfredaktorovi amerického deníku Washington Post v době vlády prezidenta Nixona, jehož se tomuto americkému listu podařilo odhalením aféry Watergate svrhnout, publikoval ve středu londýnský večerník Evening Standard. Jednaosmdesátiletý Bradlee sice z amerického deníku odešel před dvanácti lety do důchodu, působí však nadále mezinárodně jako "světový velvyslanec" tohoto listu a jeho přístup neztratil nic ze své někdejší intelektuální pronikavosti. Bradlee byl šéfredaktorem deníku Washington Post v době, kdy dva reportéři tohoto deníku, Bob Woodward a Carl Bernstein, objevili a publikovali podrobnosti o aféře Watergate, která vedla k odvolání Richarda Nixona z prezidentského úřaadu.

Britské listy přinesou v pondělí plné znění navrhovaného textu evropské Ústavy.

Toto konštatovanie môže po dvoch neúspešných voľbách znieť prehnane optimisticky, ale obaja kandidáti -- Václav Klaus a Jan Sokol -- disponujú tímami, ktoré sú na prvý pohľad schopné vystavať v parlamente potrebnú väčšinu.

Postupná agónie, rozpad veřejnoprávní České televize, která by měla být národním "rodinným stříbrem", jednou z nejvýznamnějších hodnot české demokracie, sdělovacím prostředkem, který se efektivně zastává zájmů obyčejných občanů vůči politikům, pokročila ve středu zase o něco dál tím, že slabá a neschopná Rada České televize nezvolila nového generálního ředitele.

Celá záležitost s generálními řediteli ČT je ovšem fraška: co si myslet o takto cenné instituci, která se zbaví čtyř ředitelů za pouhé čtyři roky? Situace je jasná: řadoví zaměstnanci mají v ČT sinekuru, ty nikdo nemůže vyhodit, i kdyby byli jakkoliv špatní. Naproti tomu každý vedoucí pracovník, jmenovaný konkursem, může být kdykoliv, kdy se řadovým zaměstancům (a pánům "odborářům"!) nehodí, vyhozen. Na co je to asi recept? Na udržování setrvalého neumětelského stavu.

Za této situace je vůbec s podivem, že se někdo na funkci generálního ředitele ČT vůbec hlásil. Prý jde "o prachy, o moc a o slávu," dovídám se od lidí, kteří tomu rozumějí. Skutečně? Jsou to tak velké prachy, moc a sláva, že to těm lidem za to stojí?

Ale vážněji: kdy a kdo někdy v České republice učiní kroky v tom směru, aby Česká televize začala vykonávat řádně svou veřejnoprávní roli - a že jí je v této zemi zatraceně zapotřebí. Nebo si čeští občané dobrou televizi nezaslouží?

Česká televize a veřejnoprávní média TÉMA

Myslel jsem, že filozofie má vést k diskusi a k tříbení schopností utvořit si samostatný názor. Běžnou univerzitní praxí je, že na základě studia doporučené četby student vypracuje samostatnou práci, v níž projeví vlastní schopnost úsudku a originální názor.

Jinak bych se domníval, že když někdo učí dějiny filozofie, měl by asi ve svém kursu v rámci plurality užívat i jiné přehledové učebnice než ty, které sám napsal.

Neuvěřitelně podlézavě zareagovala fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy na nominaci svého děkana Jana Sokola. Doc. PhDr. Zdeněk Pinc, proděkan pro studium nechal na zítřek - 28. 2., výročí Vítězného února a den třetího kola volby prezidenta, "na žádost akademického senátu fakulty" vyhlásit "děkanské volno", a to "opatřením děkana" č. 1/2003... Bohužel, originální dokument se nachází na veřejnosti nepřístupném intranetu fakulty na adrese https://is.fhs.cuni.cz/auth/nastenka/zprava.pl?zprava=1144 a tak jsme pro čtenáře Britských listů uložili kopii zprávy na našem serveru.

Připadá mi víc než nevkusné, obouvat se do FHS, jen kvůli tomu, že její děkan kandiduje na prezidenta (načasování článku mluví samo za sebe). Musím říct, že z pohledu studenta je to vyloženě nehoráznost. Pomluvy, které se šíří veřejností o naší fakultě rozpoutávají povětšinou jen neúspěšní studenti a lidé, kteří vůbec neví co se na naší škole učí, to je moje vlastní zkušenost.Jsem na škole teprve ve druhém semestru a zmíněná problematika referátů se mě tedy velmi týká.

• Jako střet starého s novým.
• Jako symptom střídání jednoho typu ekonomiky (s jeho rolí při generování elit, s jeho dominantním ekonomickým sektorem, s jeho typem růstu) jiným, historicky vyšším a progresivnějším typem ekonomiky (s jeho rolí při generování elit, s jeho dominantním ekonomickým sektorem, s jeho typem růstu).

Je to občanská válka doprovázející přechod od posledního a úpadkového stádia vývoje průmyslové společnosti, tzv. postindustriální společnosti, ke vzniku rané fáze vzdělanostní společnosti.

"Sociológia sa zaoberá modernou spoločnosťou, nikdy sa však nevyrovnala s jedným z najvýraznejších aspektov modernosti - holokaustom," píše sa na obálke knihy poľského sociológa, emeritného profesora Univerzity v Leedse a profesora Varšavskej univerzity Zygmunta Baumana. Bauman u nás nie je neznámym autorom - v češtine a slovenčine už vyšli jeho knihy Myslet sociologicky, esej Globalizácia, Úvahy o postmoderní době a nedávno vydalo vydavateľstvo Kalligram aj azda jeho najznámejšiu knihu Modernosť a holokaust. Kniha, ktorá vyšla prvýkrát vo vydavateľstve Polity Press roku 1989, je v slovenskom vydaní navyše doplnená prednáškou pod názvom Spločenská manipulácia morálky: moralizujúce činitele, adiaforizujúce činy, ktorú Bauman predniesol v roku 1990 pri príležitosti prevzatia Európskej ceny v Amalfi, a novým doslovom z roku 2000, ktorý nesie príznačný názov - Povinnosť nezabudnúť - ale na čo?

Juhoslávia, prvá polovica osemdesiatych rokov. Katastrálny úradník Vilko Lamian z Banjaluky nájde na korbe kamióna, ktorý ho z Podbrda vezie domov, ufúľané maďarské noviny. Ako blesk z čistého neba ho z nich zasiahne jediné slovko, na ktoré nemyslel už celé desaťročia: Szabatka. Je to rodisko ženy menom Helena Lifka, o ktorej sa nazdával, že si ju definitívne vymazal z pamäti spolu so spomienkami na Osvienčim. Tam sa s ňou spoznal za tých najstrašnejších okolností: on bol vtedy kápo s prezývkou Furfa, ona obeť jeho sexuálneho zneužívania. Okamžite sa spúšťa reťaz spomienok z koncentrákov, začína sa Lamianovo sebaspytovanie a hľadanie osoby, ktorej kedysi tak strašne ublížil.

Na začiatku 20. storočia sa v robotníckom hnutí rozpútal ideový spor, ktorý po vojne zavŕšil rozpad sociálnodemokratických strán: pravica si ponechala pôvodný názov, príslušníci ľavice si zväčša zvolili názov komunistická strana. Hoci medzi týmito stranami prebiehal ostrý boj, Adolf Hitler medzi nimi nijaký rozdiel nevidel, a pritom v Nemecku bola sociálna demokracia po istý čas súčasťou vládnej koalície, kým komunisti vždy boli radikálnou opozíciou.

Na začiatku irackej krízy sa zdalo všetko jasné: dobro proti zlu, Západ proti ďalšiemu diktátorovi. Nemecký výstrelok o neútočení na Irak nikto nebral priveľmi vážne. V dnešných úvahách o irackej kríze čítame titulky, oznamujúce krízu západnej politiky a riziko rozpadu transatlantického spoločenstva. Iste si spomínate na Rumsfeldovo rozlíšenie starej a novej Európy. Máloktorý diplomatický výrok prehĺbil rozpory spoločenstva ako práve tento. Sprítomnil totiž fundamentálny spor demokracie o demokraciu, spor medzi mienkou silnejšieho a názorom väčšiny. Po víkendových masových protestoch proti irackej vojne na celom svete je zrejmé, že tento spor patrí na program dňa. O to ťažšie je vyznať sa v dnešnej bitke o Irak a nenechať sa pritom zmanipulovať zažitými predsudkami.

V tomto prípade ide o skupinu, ktorá sa nikdy netajila lojalitou voči zaniknutému spoločnému štátu. Uvedenú skutočnosť (kriticky alebo pozitívne) reflektovala dobová tlač, ale aj známy vtip: V období prvej republiky sa po karlovarskej promenáde prechádzal ortodoxný Žid v kaftane, klobúku, s bradou a pajesami. Na zvedavé pohľady okoloidúcich reagoval otázkou: ,,Čo ste ešte nevideli Čechoslováka?"

Proto se Kuba a její charismatický vůdce těší autoritě rozvojových zemí a zvláště Latinské Ameriky v míře, která je vzhledem k vojenskému a ekonomickému potenciálu země neuvěřitelně vysoká. Nemusíme s názory současné služebně nejstarší hlavy státu souhlasit, ale nemůžeme popřít jejich hlubokou promyšlenost, přehlédnout jejich osobitost a racionálnost vidění problémů současného světa. Pověstné Castrovy projevy mohou být někdy inspirující právě svou myšlenkovou svérázností také pro Středoevropana, hovícího si v podmínkách režimu parlamentní demokracie a lpícího na respektování lidských práv. Hrozí nám totiž stejná nebezpečí, ať jsou rozdíly mezi našimi a Castrovými myšlenkami mělké či hluboké.

Člověk má pocit, že je, třináct let po pádu komunismu, svědkem další dějinné události. Spojené státy se rychle vyvazují ze svých dosavadních závazků a je zjevné, že budou zanedlouho jednat zcela samostatně, bez ohledu na to, co si myslí mezinárodní společenství. Velmi zajímavě se nad tím v listě Guardian v úterý zamyslel známý reportér rozhlasu a televize BBC Alan Little, jehož hlavní myšlenky shrnujeme.

Po letech důvěřivého a následně odevzdaného mlčení jsme se rozhodli vystoupit s přímočarým požadavkem na okamžité radikální zvýšení našich mezd. Zdráháme se uvěřit, že máte o jejich úrovni pravdivé informace. Ty lze nejlépe získat přímo z našich výplatních pásek, které Vám v případě zájmu rádi zašleme. Lze z nich vyčíst zřetelné podhodnocení pedagogické, vědecké a umělecké práce univerzitních zaměstnanců. Většina z nás je proto stále naléhavěji nucena uvažovat o odchodu ze školství do jiných sfér, kde jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé ohodnoceni v průměru až několikanásobně lépe. Upozorňujeme, že toto krajní rozhodnutí již řada našich, především mladých, vysoce kvalifikovaných kolegů v poslední době uskutečnila. Denně pociťujeme rovněž nezájem nadějných absolventů i renomovaných odborníků o působení na univerzitách. Nám, kteří i přesto zůstáváme, často nezbývá než přivydělávat si mimo hlavní pracovní úvazek.

Vyzýváme fakulty všech českých vysokých škol, aby se k našemu apelu připojily. Domníváme se, že náš protest je poslední možnou výzvou k nápravě současné situace, která podle nás směřuje k otevřené personální krizi na všech tuzemských vysokých školách.

Minimální mzda odborného asistenta by podle našeho názoru měla převyšovat průměrnou mzdu v České republice

Omluva. Jan Čulík se koncem tohoto týdne účastní na pozvání Evropské unie konference European University Institute o sdělovacích prostředcích zemí připravujících se na vstup do EU, která se koná ve Florencii. Pokud se mu nepodaří zajistit si na místě internetové připojení, páteční Britské listy vyjdou v omezenějším rozsahu

Britské listy přetiskly ZDE v těchto dnech názory paní Ireny Válové z Media Observatory ČR .

Čtenář jmenovaných internetových novin má tak možnost seznámit se s dokumentem, který byl určen Stálé komisi pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Potud by bylo vše v pořádku.

Kristián Chalupa, ředitel odboru tisku a informací v Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže píše Jaromíru Talířovi, předsedovi Stálé komise pro sdělovací prostředky v Poslanecké sněmovně ČR:

Je český tisk ještě český? TÉMA

Své odhodlání ignorovat zákony dává stát na vědomí písemně prostřednictvím Úřadu pro hospodářskou soutěž. Ředitel odboru tisku Úřadu pro hospodářskou soutěž Kristián Chalupa píše předsedovi Stálé komise pro sdělovací prostředky Parlamentu ČR Jaromíru Talířovi, že "antimonopolní úřad nemá ve své kompetenci ochranu svobody slova". Jinými slovy, český antimonopolní úřad při svém rozhodování nehledí, nerespektuje, nebere v úvahu ani ústavní pořádek této země ani Evropskou úmluvu o lidských právech, kde je Česká republika jednou z Vysokých smluvních stran.

Media Observatory se podle toho zařídí: překlad stížnosti antimonopolního úřadu na Media Observatory předává Komisaři pro lidská práva při Radě Evropy, který je tento týden v ČR a již s Media Observatory jednal.

Všichni spolupracovníci časopisu na něm pracují ve veřejném zájmu zadarmo, případně ho dotují z vlastních zdrojů, někteří velmi podstatně. Finanční dary nám umožní dělat více práce ve veřejném zájmu s větším počtem spolupracovníků a profesionálněji.

Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník. Veškeré informace o tom, jak jsou darované peníze využívány, pravidelně zveřejňujeme. Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet č.: 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s. Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1. Variabilní symbol pro příspěvky 2002 (ti, po nichž chce banka konstantní symbol, mohou použít 0558).Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.