V moderní politice platí, že mnoho se cítí být povolaných, málo je skutečně vyvolených. Jsme lidé křehcí. K čemu jsou nám správné principy, když by je v demokracii realizovali jen hochštapleři, kteří se do politiky vecpali za vidinou slávy, zbohatnutí nebo výhod? Společnost bez dodržování mravní odpovědnosti by se změnila v džungli. Na štěstí tomu tak nikdy nebylo a není!

Jaroslav Boček už před deseti lety ve vlivném českém deníku varoval, že krizové psychologické problémy demokracie, co nás čekají a teď je zažíváme, v monarchii nebyly. Dědic koruny byl k přijetí odpovědnosti za stát od malička vychováván a nikoho, snad kromě závistivých sourozenců a strýců, to nenapadlo zpochybňovat.

Teď vidíme, jak to chodí v demokracii ještě neusazené: Intrikánští funkcionáři, klienti a lobbyisté zpochybňují kdeco a kdekoho, kdo tu má odvahu ucházet se o presidentský úřad. Po několika fiascích je možná první dobrou vlaštovkou lepších mravů dosažený konsensus, že na Pražský hrad patří člověk starší a životem zkušený. Řeknu věrohodná, integrální, vzdělaná, nekompromitovaná osobnost i bez toho příslovečně českého máslíčka na hlavě. Koná se tu snad malý zázrak?

Marcus Tullius Cicero v knížce rozhorů s přáteli rozebral čtyři hlavní obvinění proti stáří. Starověký filosof dal podrobný návod, jak všechny jeho nedostatky obrátit ve výhodu a jak imponovat dravé konkurenci mládí deroucímu se na výsluní úspěchu.

Jeho návody i vlastní životní příklad při obraně demokracie jsou prosté jako všechny geniální myšlenky. Možná, že by si jich měli všimnout naši současní praví i leví tribunové a tribunky lidu.. Jsou přece mezi nimi , bohudíky, i nezávislí, odpovědní a moudří muži a ženy. Výsledek třetí volby bude veřejnou maturitou jejich státnické zralosti!

Laciné exhibice a povrchní mediální show by mohly vystřídat zasvěcenější analýzy, jak se páni kandidáti na presidentství ve veřejném a tvůrčím životě drželi, jak se nebáli přebírat riziko nebo iniciativu i tam, kde nezkušenější nebo bázlivější z nás selhávali nebo ztráceli věrohodnost.

V české vrcholové politice je právníků i ekonomů až příliš. Stálo by za úvahu, aby na Pražském hradě byl široce humanitně zorientovaný, nekonvenční člověk. U jednoho takového jsem si po léta četl v jeho esejích , jak se jasně postavit čelem i k otázkám, kolem kterých chodíme jako kolem horké kaše: Už v roce 1993 v Plzni na sympóziu vyložil, co je a co není posvátné a jaký to má smysl pro stát, v roce 1996 se nebál v menšinových novinách obhajovat názor, že sjednocující se Evropa je nový úkol i pro křesťany, loni stručně rozebral ve 121 let vycházejícím úctyhodném časopisu českých vzdělanců Vesmír, že jen hospodářská a jen vědecká spolupráce pro dnešní Evropu nestačí...

Lidské nezralosti, ješitnosti, nádherných kravat, vlastního nadhodnocování, pokoutně vařené partajní plichty místo státnických rozhodnutí a činů jsem viděli v posledních týdnech až moc. Klasik napsal, že i největší státy byly často rozvráceny nezralými lidmi, kdežto starci je pak zachraňovali před pádem a zaváděli v nich znova pořádek a slušné mravy. Je to něco, nač tu ale nejsme v éře reklamního "ejdžizmu" a programové mediální "kreténizace" nás všech zvyklí: Při vší té bídě náhle stáří zas vzbuzuje respekt. Umí se obhájit. Dokáže ale přesvědčivě a jadrným českým jazykem promluvit do věcí veřejných a nikomu se nezaprodat?

To není namířeno proti více či méně zkušeným mladíkům v dnešní politice, když je baví a vidí v ní smysl života. Jako se mi líbí mladý muž, který už v sobě má něco ze starce, tak nalézám zalíbení ve starci, v němž je něco mladistvého, napsal také Cicero. Každý , kdo se řídí správnými zásadami, bude sice muset stárnout tělem , nikdy ale duchem. I presidentský nebo big-managerský čas pro "správné muže na správném místě" možná jednou přijde...

Jde také o štěstí, ale chce to i trpělivost , pokoru a respekt před posly andělů míru.