Odpověděl jsem: "Společného nevím, ale jsem vnuk." Ona ztuhla, výraz tváře se zaťal, a mě osvítil duch svatý a řekl jsem jakoby nic: "Takže měníte objednávku?" -- "Ne, ale jak se -- jak se s tím vyrovnáváte? Jak s tím můžete žít?" A tak bezděky zformulovala otázku, kterou mi za posledních deset let v různých podobách položila řada lidí z kultury, ve které se pohybuji.

Přemýšlel jsem nad ní a přijal nabídku Jana Čulíka být hostem semináře bohemistiky, kde se věnují literatuře v době komunismu, a pokusil se zformulovat svůj osobní postoj. To předesílám - nejsem literární historik a dědu jsem "nestudoval", nemám aparát na analýzu jeho díla, natož všech vlivů v naší kultuře posledních 70 let. Nechť je to úkol historiků, doktorandů a dalších badatelů, pro které mám dobrou zprávu: dědova pozůstalost je v archivu Akademie věd již 22 let nerozbalená v krabicích.

Dovolte tedy několik osobních zastavení a drobných úvah nad fenoménem "vyrovnání se s předky".

1. Reportáž psaná na oprátce a Julius Fučík.
   Děda se znal s Fučíkem z redakce komunistických novin, před válkou byl s ním i v Moskvě, kde organizovali moskevské vysílání československého rozhlasu. Když za války Fučík z Pankráce posílal motáky s textem reportáže, pověřil ve své závěti jejich redakcí "poctivého kamaráda Láďu Štolla". Po 1989 vyšlo zrevidované vydání, kde je naznačeno, co všechno bylo v předchozích vydáních vypuštěno.
2. Padesátá léta.
   "Nejslavnějším" dědovým projevem je ten, který pak vyšel knižně, Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Odsoudil v něm "nihilisty" a "naturalisty", vedle katolického Jana Čepa a Jaroslava Durycha také Jaromíra Hořce a Františka Halase, zato vyzdvihl význam Jiřího Wolkera, S.K. Neumanna a Konstantina Biebla. Referát přednesený na sjezdu spisovatelů roku 1950 byl přijat jako doktrína, jak se má přistupovat k poezii. Fakticky to znamenalo, že Halas a další jmenovaní nesplňují to, co se očekává od socialistického básníka.
3. Normalizace sedmdesátých let,
   kdy byl dědeček ředitelem Ústavu pro českou a světovou literaturu.

Je nutné si připomenout některá fakta z dědova života a to taková, které podle mne utvářela jeho osobnost a životní postoje.

Narodil se v roce 1902 v rodině sladovnického, který se stal nájemcem restaurace u zámku na Malé Skále. Otec šel do první světové války, stal se obětí tyfu v Maďarsku a maminka vedla hospodu sama až do své smrti. Ladislav vystudoval turnovskou reálku, ale protože měl dva nezaopatřené sourozence, nemohl ve studiích pokračovat. Odešel do Prahy, do Živnobanky, jako úředník. Tam poznal zákulisí kapitalistického finančnictví a získal k němu osobní vnitřní nenávist - dle vlastních vzpomínek.

V roce 1916 si dědeček přečetl čerstvě vyšlý Jiráskův román Temno. Ocituji jeho vzpomínku z oslavné knihy Ladislav Štoll - z kulturních zápasů, kterou v osmdesátých letech vydal Odeon:

"A tak když jsem dočetl Jiráskovo Temno, když jsem obrátil poslední list knihy, uzrálo ve mně rozhodnutí. Napsal jsem Okresnímu úřadu v Semilech dopis tohoto znění: 'Oznamuji vám, že vystupuji z církve. Podpis.'Dříve, než jsem dopis odeslal, dal jsem jej přečíst mamince. Vyhrkly jí slzy do očí a dopis roztrhala. Napsal jsem druhý dopis stejného znění a odeslal Okresnímu úřadu, spoléhaje na to, že se to maminka nedoví. Netušil jsem ovšem, co bude. Za nějakou dobu v chrámu Páně Nejsvětější Trojice ve Bzí (v nejbližším kostele), k němuž byla naše obec přifařena, farář Ignác Muzika z kazatelny oznámil, že stádo opustila opět jedna ovečka a vyslovil moje jméno. Známé sousedky si pospíšily, aby mé matce řekly, co slyšely z kazatelny. Vyčítavý matčin pohled mi všecko řekl. Podařilo se mi však maminku přesvědčit, že jsem to pro své svědomí musel učinit a že jsem to učinil v dobrém."

Dědečkovi bylo tehdy čtrnáct let.

I to byl patrně jeden z kamínků mozaiky důvodů, proč v roce 1926, ve svých čtyřiadvaceti letech, vstoupil do komunistické strany. V té době se již zajímal o díla marxismu-leninismu.

Po vojně, kde sloužil jako letec pozorovatel, okouzlen krásou letadel, mraků a létání, začal psát poezii a publikovat ji zejména levicových časopisech. Jeho literární prvotinou byly ale odborně zaměřené kapitoly o létání Člověk v aeroplánu. Měl patrně citlivou poetickou duši a snad i jistý básnický talent, iritovala jej vulgarita ve věcech intimního života a dojímala ho prostota "dělného" lidu. Mezi rodinné vzpomínky patří, jak později na Malé Skále četl Halasovu báseň Staré ženy a pobouřilo ho to k pláči. Stejně tak plakal, tentokrát dojetím, při četbě Neumannových Starých dělníků.

Často se připomíná jeho celoživotní přátelství s Jarmilou Glazarovou. Ta se narodila v rodině správce maloskalského zámku roku 1901. Ládíček běhal bosý jako synek hostinského a Jarmilka si hrála v šatečkách se zámeckými dětmi. Jejich vztah narušily až události roku 1968, kdy se Glazarová, nemocná a zbavená iluzí, stáhla do sebe. Nadneseně řečeno trval "až za hrob", protože ještě po smrti obou se v devadesátých letech tento vztah vytahoval na svět a různě se rozebíral.

Děda byl ze Živnobanky "na hodinu" propuštěn za svůj článek o poměrech v bance. Stal se komunistickým novinářem, zapojil se do literární kritiky, psal také do Rudého práva, Rudého večerníku a Tvorby, později pomáhal organizovat Levou frontu. Vedl spory s Ferdinandem Peroutkou, Karlem Teigem a dalšími, k jeho blízkým přátelům vedle Fučíka patřil nakladatel Pavel Prokop, a dále Bedřich Václavek, Václav Křen, Eduard Urx a řada dalších později nacisty umučených redaktorů.

V roce 1929 se oženil s mojí babičkou. Spolu s ní odjel v roce 1934 do Moskvy, kam ho vyslala Strana, aby překládal z němčiny vybrané Marxovy a Engelsovy spisy. Existovalo tam tehdy mezinárodní dělnické nakladatelství, kde působila řada překladatelů z různých zemí a ti tuhle literaturu překládali do svých jazyků - mj. v té době tam Tito překládal Lenina do srbochorvatštiny. Dědeček strávil v Moskvě dva roky a narodil se tam můj táta. Dostal jméno Ivan. Později se v Praze narodil ještě můj strýc, jmenuje se Vladimír.

Během první republiky děda chodil jako mimořádný student na filosofickou fakultu na přednášky Z. Nejedlého a F.X. Šaldy. Postupem času se stal Nejedlého pokračovatelem a správcem jeho pozůstalosti. Od roku 1953 byl po něm, na Gottwaldovo přání, ministrem, ačkoliv lze stěží říci čeho: obrazně řečeno seděl na "jedné" židli a měnily se cedulky: ministr vysokých škol, ministr školství, ministr školství a kultury, ministr kultury... Byl také předsedou vládního výboru pro založení Československé akademie věd.

Ačkoliv sám neměl vysokou školu, hned po válce se stal profesorem Vysoké školy politické a sociální. Jeho přednášky, např. o renesančním myšlení, navštěvovaly stovky těch, z nichž se mnozí posléze stali třeba i disidenty. Minulý rok jsem se procházel s A.J. Liehmem po Paříži a vzpomínali jsme na jeho studentská léta u profesora Štolla. Dědovým nejbližším asistentem byl Jiří Pelikán, pozdější ředitel televize a emigrant.

V šedesátých letech dědův politický význam klesal, objevovaly se první polemiky a kritiky jeho zapřísáhlého dogmatismu. V roce 1972, když se situace "normalizovala", se stal ředitelem Ústavu pro českou a světovou literaturu a byl jím až do své smrti v roce 1981. Tehdejší zaměstnanci Ústavu vzpomínají na povinné schůze a jeho referáty o "pravicovém oportunismu", "zrádcích a odrodilcích", "špinavcích literatury, kteří za jidášský groš...". Proti nim prý byl známý antichartovní projev Jiřiny Švorcové "úplným sladkým čajem". V roce 1968, pokud vím, sice považoval vstup vojsk za nutnost, aby byl zachráněn socialismus, ale souhlasil spíš s podstatou než s provedením. Odmítal vystupování některých ultralevičáků a sekerníků, například snahy po obnově předválečné Levé fronty. Své komunistické přesvědčení a neměnný kladný vztah k Sovětskému svazu si ovšem uchoval.

Vzhledem k svému věku mohu stěží rekonstruovat, jak se jeho "kovanost" projevovala ve vlastní rodině, kde šlo o diskuse a kde o striktní dogmatismus. V manželce Vlastě, tedy mojí milé babičce, našel milující a obdivující partnerku, která jej přežila a zůstala mu i v idejích věrná. Podařilo se mi s ní pořídit ještě zvukové záznamy a zachytit vzpomínky na nejrůznější přátele a na jeho úlohu jako hlavy rodiny - musím říci velmi autoritativní.

Můj otec, Ivan, se díky své profesní volbě - i když možná jen podvědomě - částečně vymanil z přímého ideologického vlivu. Pěkně to ilustruje jeho vzpomínka, že když byl ještě na gymnáziu, připravoval referát o Wolkerovi, dědeček šel okolo a ptal se: "Co děláš?" -- "Referát o Wolkerovi." A děda začal snášet knihy a říkat, co má o Wolkerovi psát, v čem je podstata Wolkerovy poezie. Když ale pak začal studovat jadernou fyziku, ptal se dědeček: "Co děláš?" -- "No, integruju." -- "Tak integruj," a šel pryč... Neskrýval však radost nad tím, že otcovy kroky vedly do Moskvy, do nového areálu Lomonosovovy univerzitu na Vrabčích, tehdy Leninských horách - tam jedině bylo možné koncem padesátých let studovat nové obory fyziky.

Tuto pětiletou zkušenost ve Chruščovově Moskvě mohl otec konfrontovat za dvouletého pobytu s rodinou na univerzitě v kanadském Saskatoonu, kam odjel z kraje léta roku 1968. Důsledkem této dvojí zkušenosti bylo, že já (narodil jsem se až po jejich návratu, v roce 1973) jsem ze strany rodičů cítil, pokud si pamatuji, minimální politický vliv, cosi jako politickou výchovu. Když mě cokoliv začalo zajímat, oba rodiče mě vždycky podporovali a nechali zcela na mně, kterým směrem půjdu.

Další vrstvou, která tvoří mé úvahy, jsou vlastní obrazy vzpomínek. Dědu Štolla pamatuji ze svých prvních osmi let života. Byl to pro mě normální dědeček jako každý jiný, který mě houpal na koníčkovi, dával mi dobroty a byl hodný. Tyto pablesky nemají přílišnou vypovídací hodnotu, zejména v konfrontací s interpretacemi médií a konkrétních lidí, kteří se k dědovi v průběhu celého mého života vyjadřovali. Lapidárně řečeno, nejpodstatnější pro mě mohlo být pouze to, co se ke mně "dostalo".

Odmalička vyrůstám v tom, že dědeček byl "slavný" -- stačilo se podívat do nejbližší encyklopedie, kde byl i s fotografií; vyšla oslavná kniha k výročí KSČ (Z kulturních zápasů). Vzpomínám na státní pohřeb a na uložení jeho urny v Žižkovském památníku blízko prezidenta Gottwalda, a jak jsme tam s tátou jednou byli. Máme spoustu osmiček, starých filmů, na kterých se prochází Jarmila Glazarová, Marie Pujmanová, Zdeněk Nejedlý, Gusta Fučíková a další po zahradě na Malé Skále, a to byli všichni ti, o nichž jsem se učil ve škole. V osmi, devíti letech to člověk bere jako danost. Mimochodem, ve fotografické příloze té knihy lze nalézt přehlídku dalších slavných lidí - například ta, kde je dědeček jako člen delegace na sjezdu Komunistické strany Číny s Mao Ce Tungem. Na jedné rodinné fotce jsem i já - ne s Mao Ce Tungem.

Když jsem byl v druhém ročníku na gymnáziu, to bylo září roku 1989, přicházeli profesoři a kladli mi poprvé tu otázku: "Nejsi ty vnuk toho ministra školství?" -- "No, to jsem." odpovídal jsem. Starý profesor Brych dokonce říkal: "Za Ladislava Štolla to byla bezvadná doba, Štoll zavedl osm týdnů dovolené pro pedagogy!". (Ověřoval jsem si to a opravdu -- asi se to moc neví a nikde neříká -- děda razil myšlenku, že kromě odpočinku mají pedagogové právo na čas samostudia a sebevzdělání. Takže to nám, pedagogům, zůstalo.)

Po revoluci 1989 vyšel v tehdejším literárním časopisu Kmen obrovský článek "ANTIŠTOLL" - nápis byl palcovými titulky na první straně. Na mnoha stranách se rozebíralo, jaký to byl diletant, zloduch a hrobař české literatury. A to je, když je Vám šestnáct let, vlastně šok. Takových článků a knih bylo víc. Básník Jaromír Hořec, který předtím nemohl publikovat, se o dědovi obzvlášť rozepsal, v knize Doba ortelů nazval jednu kapitolu dokonce "Počátek Štolliády", v knize Halasové se jméno Štoll vyskytuje průměrně jednou na každé stránce. Je to, řekl bych, zákonité. Obrat názoru na dědu v kulturní a literární veřejnosti nebyl patrně takto náhlý, děda byl již od šedesátých letech posuzován jako dogmatik a zde se pouze uvolnila stavidla. Ale z interpretací, které se ke mě dostaly, to vypadalo jako náhlá proměna, mávnutí kouzelného proutku.

Asi v roce 1990 přišel můj bratr Pavel, baltista, který organizoval aktivity a demonstrace na podporu osamostatnění Pobaltí od Sovětského svazu, s nečekanou zprávou. Myslím, že mluvil o Lidových novinách, že mu pod jeho jménem nechtějí otisknout článek. Vyřešil to tehdy tím, že nějakou dobu používal pseudonym, a to Štol s jedním l. (Když asi po šesti letech nakladatelství Lidové noviny oslovilo kromě jiných také Pavla s Vladimírem Macurou, aby do Dějin pobaltských zemí napsali kapitoly o kultuře, nedopatřením redaktora se stalo, že na titulní straně je Pavel Štol napsaný s jedním l!. Já jsem bratrovi v legraci říkal: "Vidíš, to se ti osud mstí za to, že jsi se tehdy na dva měsíce odrodil". On mi knížku potom dal s věnováním: "To by se za akademika Štolla stát nemohlo." To je rodinný humor.)

A já měl touhu přihlásit se na FAMU a být filmař. "S tímhle jménem chceš jít do kultury? To ti každý omlátí o hlavu, bude se Tě na to ptát. Navíc ta mstivost, nepřejícnost a tupost. Co si počneš?" - říkal jsem si. Uvažoval jsem, že až se budu ženit, vezmu si jméno manželky. Nebo se s ní domluvím na úplně jiném jménu, myslím, že jsem chtěl jméno Martin Svoboda. To jsem si tehdy opravdu zjišťoval, jestli to jde; ono to jde i normálně, ale za poplatek... Bylo mi osmnáct a nebyl zrovna nikdo, s kým bych se hned oženil, tak jsem tuto variantu zavrhl. A navíc, četl jsem vzpomínky Dustina Hoffmana, jak se styděl za svoje židovství, že si s ním děti nehrály, že mu nadávaly, že si z něj dělaly legraci a jak si chtěl změnit jméno, ale podíval se do zrcadla a zjistil, že by to nemělo smysl - že ho prozradí nos. Já jsem se taky podíval, na fotografii dědy a řekl jsem si ze stejného důvodu, že to nemá smysl.

Dříve se mě na příbuznost lidé ptali okázale a hlasitě, po revoluci velmi tiše a pokoutně. Třeba na katedře dokumentu využil můj milý profesor Antonín Navrátil chvilky, kdy jsme byli sami, a nesmírně tiše se zeptal: "Nejseš ty...?" A to jsem odpověděl velmi rychle, skoro jsem mu skočil do řeči: "Jsem, jsem..." Neříkám to s žádným ironickým podtextem, pro mne to v tu chvíli bylo spíš potvrzení obav, že mi to bude kdekdo připomínat na každém kroku.

Postupem času začaly tyto otázky nabírat groteskní, až panoptikální charakter. A to jak u mne, tak u bratra. To když se mě spolužák z FAMU ptal tajně: "Nebyl náhodou tvůj táta ministr kultury?". -- "Jaks na to přišel?" -- "No ne, víš, já jsem čet' nějaký hrozný věci a slyšel jsem něco strašnýho..." Tak jsem řekl popravdě: "To tě můžu uklidnit, můj táta rozhodně ministrem kultury nebyl, on je fyzik." -- "No tak to je dobře, to je dobře." Nebo když bratr volal do Ústavu pro českou literaturu, jehož byl Macura v devadesátých letech ředitelem. A Pavel říkal sekretářce do telefonu: "Dobrý den, tady je Štoll. Potřeboval bych mluvit s Vladimírem Macurou." Chvíli bylo ticho, než se to přepojilo, a pak se ozval Macura: "Pavle, to nám nemůžeš dělat! Představovat se jenom Štoll! Sekretářka se úplně lekla, že volá záhrobí...!

Čekal jsem na okamžik, kdy se mě na to někdo zeptá, nebo alespoň to připomene, veřejně. Měl jsem "konflikt" s Vladimírem Justem, kterému se právem nelíbil můj film pro cyklus Fera Feniče. Přirovnal mě tehdy k Riefenstahlové, označil mě za fachidiota a v Literárních novinách kritiku ukončil parafrází: "Feniči, vzbuď se, Štoll se zbláznil!" A do Revolver Revue dodal: "Co by tomu řekl váš dědeček, pane Štolle?" Pokud vím z vyprávění, ročníkoví spolužáci se mě sami od sebe na Justově semináři zastali a z toho jsem měl opravdu krásný pocit. Vladimír mi volal a chtěl adresu, aby mohl napsat omluvný dopis. Já jsem nechtěl, byl jsem rád, že jsme si to mohli později vyříkat, jen mě v tu chvíli mrzela ta jeho poznámka o dědovi. Od té doby si tykáme a jsme přátelé.

Trvalo asi tři roky, než jsem našel způsob, jak se s tím před sebou a před kulturní veřejností vyrovnat.

Tou příležitostí byla projekce filmů mých spolužáků Marka Najbrta a Theodory Remundové v paláci Akropolis. Jak je všeobecně známo, Theodora je dcera Ivy Janžurové a Stanislava Remundy a Marek Najbrt má bratra Aleše, českého grafika; na jeho filmu tehdy spolupracoval ještě Pavel Klusák, syn novinářky Jany Klusákové a skladatele Jana Klusáka. Marek vymyslel vtip, že pozve kulturní veřejnost, která tyto rodinné vazby samozřejmě zná, a moderátor, uvaděč večera, je bude laškovně do omrzení připomínat. Domluvili jsme se, že moderátorem budu já. Mým úkolem bylo říkat třeba před filmem: "Teď uvidíte film Theodory Remundové - mimochodem (spiklenecky do publika) Theodora je dcerou Ivy Janžurové a Stanislava Remundy...."

A ono to fungovalo, lidé se smáli. Kulminovalo to, u dalšího filmu jsem připomněl, koho je Najbrt bratr a koho je Klusák syn a já si celou dobu v zákulisí říkal, že mám jedinečnou příležitost všem těm kritikům, kteří sedí v hledišti, odpovědět jejich otázku, kterou mi zatím nepoložili. Nevím, jestli to nebyl trochu i Markův nápad, ale rozhodně jsem k tomu tehdy potřeboval odvahu. Když všechno skončilo, rozloučil jsem se: "Za pozornost Vám děkuje a hezký večer přeje Martin Štoll -- (spiklenecky) -- mimochodem vnuk Ladislava Štolla." Mělo to ohlas, dvakrát jsem musel zpátky na scénu. Ti, co nic netušili, se smáli tomu, že i já si musím přisadit nějakého příbuzného; a ti, kdo věděli, zkrátka věděli. Chodili za mnou proudy lidí, někteří to ocenili (třeba Roman Vávra), ale hodně reakcí bylo typu: "Vy jste opravdu vnuk? Tak pozdravujte babičku. My jsme k vám chodívali na Letnou..."

Tolik něco z příběhu mého vyrovnávání.

Ale co z toho všeho vyplývá nebo může vyplynout?

Zmínil jsem se o krabicích s dědovou pozůstalostí v Archivu Akademie věd. (Byla sloučena s pozůstalostí Zdeňka Nejedlého). Předpokládám, že by se v nich nalezly jeho výpisky a kartotéky, podtrhané a komentované knihy, nějaké oficiální dopisy a další předměty. Studium korespondence, kterou máme doma, je nesmírně zajímavou sondou do doby a do člověka v ní se zmítajícího. A vlastně výletem do psychologie a sociologie. Lze z dopisů rekonstruovat, jaký vztah k dědovi měli ti, co mu je psali? Z jakých pohnutek napsali jiní jen jediný, co je přimělo k poděkování, k přímluvě či jen k pozdravu? Je lhostejné, jestli zrovna v dopise z roku 1945 (!) vysvětluje Štollovi Miroslav Horníček svoje nedorozumění s Gustou Fučíkovou, nebo Jan Werich děkuje za možnost vystupovat v moskevském rozhlase, nebo E.F. Burian dává Štollovi za pravdu v jejich sporu. Obrazem doby je i nepřeberné množství pohlednic s vřelými pozdravy od J. Skupy, A.M. Brousila, M. Friče, J. Hanzelky s M. Zikmundem, J. Heyrovského...Kolik z nich bylo skutečnými přáteli? Jaká to byla přátelství? Proč či jestli tato přátelství neměla odvahu dědu mírnit nebo mu alespoň něco naznačit? To se už nikdy nedozvíme.

Jedné vzácné archiválie si obzvlášť cením. Upozornila mě na ní přítelkyně, milovnice díla Josefa Škvoreckého, které jsem se jednou chlubil, že máme v knihovně Zbabělce. Ona je tehdy nábožně vzala do rukou a vyhrkla: "Ježíšmarjá, to je vydání -- to je vydání, které bylo skartované! Je jenom pár exemplářů na světě...!!!" Podivil jsem se: "Fakt, jo?" Kniha je tužkou podtrhaná a vzadu jsou dědovy poznámky, typu: "Rusáci, znásilňování na str. 32", "Komunisti: str. 44, 46, 96", "str. 18: prdel", "18 -- 19: řeč o prdeli", "45: z východu Rusové, ze západu Američani?", "Jak, zlatá mládež? str. 35", "str. 71: nebude se pateticky kecat", "76: hrdinovo náboženství". U hrdinova náboženství, je největší záznam, dokonce soustava šipek, která myšlenka souvisí s kterou. Polilo mě tehdy horko, jestli ty poznámky nějak nesouvisejí s tím druhým, cenzurovaným vydáním. Další práce pro diplomanta.

Jedna pedagožka na FAMU mi předpověděla, že děda je moje životní téma a že o tom jednou natočím film. Já se tomu bráním, protože nejen korespondence, ale i archivy vytrhují z kontextu a vzpomínky lidí jsou zaplavené časem a živené emocemi. Musel bych začít bádat a v množství materiálu a s postupující hloubkou ponoru bych nutně upadl v zoufalství, že pravdy se dobrat nelze. Jen vztah dědy a Karla Teige je na samostatnou disertační práci, na další by vydal rozbor "Štoll versus Šalda"... Bylo by potřeba probrat ročníky Literárních novin z padesátých let, Tvorby z let třicátých, interviewovat politické vězně a potomky katolických básníků. Neobešlo by se to kontextu prací Václava Černého, Bedřicha Fučíka, nebo Alexeje Kusáka. A vytvoří taková koláž, byť sestavená z mnoha úhlů pohledu, pravdivý obraz osoby mého dědy? Vždyť kolik takových "analytických" koláží za posledních deset let v českém dokumentu vzniklo! A podle mého bych se k nepolapitelné pravdivosti nepřiblížil, pouze bych zachytil orální svědectví dosud žijících pamětníků a více či méně umně bych je usadil do souvislostí. Zaplať pámbů za to. Z principu jde však o iluzi objektivity.

Podle mého by musel být zvolen subjektivizující osobní klíč a pokoušet pravdivost skrze jinou, než historickou, pravdu - skrze tu uměleckou. Inspirativním pokusem v tomto směru byl film o Fučíkově kultu Heleny Třeštíkové. Porovnávala v něm hraný film Reportáž psaná na oprátce se sebekritickými komentáři herců, kteří tam tehdy hráli, a literárním rozborem Vladimíra Macury, již několikrát vzpomínaného. Byla to tedy kombinace osobní konfrontace a exaktnější analýzy. Podstatné bylo, že Třeštíková posunula téma od Fučíka k mýtu a principu mytizace. Od Macury to byl skvělý výkon, s nadhledem, s erudicí, se schopností vidět kontext, umět klást otázky z různých stran. Na něj bych se bohužel již obrátit nemohl. Smutným příkladem byl naopak film jiného autora o Halasovi, kde jakýsi hysterický literární kritik říkal téměř doslova: "A pak přišla ta zrůda, které ani nemůžu přijít na jméno", a podařilo se mu dědovo jméno skutečně nevyslovit. Takové "odborné" hodnocení je naprosto bezcenné. Kolik generací literárních kritiků bych musel počkat, abych se dobral macurovského vědomí souvislostí a nadhledu? Tedy pokud bych se měl dědou zabývat, musel bych všeho nechat a věnovat mu celý život. Mám svůj.

Ale je podstatné zaujmout stanovisko a otevřít sám pro sebe a možná i pro veřejnost bolavé téma, skrze něj se lze dostat ke společenským otázkám jako narušení kontinuity. A to nejen komunistickou érou jako takovou, ale i dnešní snahou se od komunistické éry distancovat a zakrývat, že se podepsala na našem myšlení, na našem chování a na našich vztazích.

Já jsem si například přečetl Třicet let bojů a i řadu dalších dědečkových prací, třeba o Šaldovi, nebo jeho novinové kritiky, nebo jeho přednášky o renesanci, které také vyšly.

Mě zajímá odpověď na otázku, zda byl dědeček dobrým literárním kritikem. Jestli přes nános ideologie, které skutečně věřil, byla jeho orientace v literárněvědných problémech kompetentní.

Snažil jsem se to rozluštit, musím říci, že od ideologie nelze oddělit jediná věta. A když jsem se přeci jen dostal k tomu, co ty věty říkají o literatuře jako takové, neubránil jsem se pocitu jednostrannosti, pevně zakotveného wolkerovsko-neumannovsko-nejedlovského úhlu. Zřejmě byla v dědových očích literatura služebnicí ideologie a v jejích mantinelech se pohyboval bravurně a patrně i kompetentně. Ale nebyl zřejmě schopen přijmout jiné pravdy, jiné úhly pohledu nebo vůbec připustit jejich existenci. A do jaké míry to bylo jen dílo doby a atmosféry, do jaké míry to bylo osobními "klapkami na očích"?

Pro ilustraci uvedu kus kritiky, kterou dědeček napsal právě na Zbabělce v roce 1958: "Je to kniha Škvoreckého, kterou bych se nejraději vůbec nezabýval. Protože je celým svým duchem hluboce cizí naší krásné, demokratické a humanistické literatuře. Je to věc umělecky nepoctivá, nepravdivá a cynická. Nezavinilo to téma ani volba hrdiny ani forma vyprávění v první osobě, ale především autorovo ideové stanovisko, ideový zdroj, z něhož je napájen i jeho napodobivý provincionalismus výrazový. Velká historická událost národních dějin, kterou naše literatura zobrazila v řadě svých vynikajících děl s nejpravdivějším a nejkrásnějším patosem, mu posloužila jen jako křiklavě pomalovaná kulisa k líčení milostného tažení páskova. Na něm je založena celá koncepce románu. Výrazové hromadění hrubostí, spolu s erotickým exhibicionismem" -- to označují ty jeho poznámky -- "příběhu dokazují, že neběží o žádnou uměleckou originalitu, ale o lacinou, pomlouvačnou senzaci, o cosi jako československý bestseller" -- což je psáno zřejmě s velmi kritickým podtextem, ten bestseller. Skutečně odhlédnout nelze.

Nejbolestnější, co dědu pronásleduje, je nařčení z toho, že zavinil smrt Františka Halase a že existuje přímá souvislost mezi jeho referátem a Halasovou smrtí. Podívejme se na data: Halas zemřel v říjnu 1949, referát byl přednesen v lednu 1950. Jsou to zkratkovité bagatelizace, k nimž se nemohu stavět jinak, než projevením lítosti nad těmi, co to tvrdí. Samozřejmě, důležitá je otázka úcty k nedávno zemřelému básníkovi - o tom je možné diskutovat. Je možné, nebo dokonce jisté, že Halase již za jeho života odsuzoval za totéž, co pak bylo obsahem referátu, a že díky citlivého Halase taková kritika zraňovala. Ale je potřeba probírat konkrétní data, konkrétní události. V souvislosti s Halasem bych pro vyváženost pohledu uvedl skutečnost, že k odsudku se děda vrátil ještě jednou v roce 1975 v knize Básník a naděje, kde tón své kritiky zmírnil a kde mu v úvodu přiznává místo v české literatuře "jako tvůrci slovesného díla jednak umělecky, jednak dokladově velmi významného, jímž bude svědčit o tom, co prožíval charakterní, avšak ideově nevyzbrojený slovesný umělec, člověk, který upřímně stál na pokrokovém křídle sociálního boje o šťastnou budoucnost..." Změnil svoji argumentaci, ale upozornil, že "na podstatných stanoviscích nic neměnil." Ano, i na těchto citátech je vidět uzavřený kruh dědova myšlení.

Pokud dědeček věděl, že jeho slovo má hodnotu "sekery", nelze to obhájit a je mi to opravdu líto.

Asi nikdy neuvidím souvislosti té doby, jaká byla atmosféra těsně po válce, jestli úcta k Sovětskému svazu a víra v něj byla skutečně spontánní a všeobecná, jestli lidé, kteří se pak stali vládními představiteli (dědečka nevyjímaje), skutečně neviděli, co jejich ideologický směr fakticky plodí, zda ztratili základní lidskou citlivost a neviděli, jak roubují neroubovatelné a vlastně se tak podílejí na zločinech.... A nebo jestli to celé vidět nechtěli a byli čistí prospěcháři, kteří se dostali k moci. Beru to tak: historie vidí dědu jako stalinistu a jako hrobaře české literatury, poezie zejména, možná i Halasova hrobaře, možná nekritického obdivovatele Wolkera, Neumanna a Nejedlého, zkrátka čelného ideologa Strany. Dobrá. Každý ale žije v nějaké době a každý má nějaké osobnostní předpoklady. Co se bude psát o období raného kapitalismu devadesátých let? Toho jsem zase součástí já a moje generace.

Jsem za Ladislava Štolla rád. Je to dobrý vklad do mého života. Mám za sebou červený (rudý) vykřičník, který mě učí vyvarovat se jednostranným soudům a vidět velmi kriticky extremismus, tupost a hloupost. Děda Štoll je skvělý lakmusový papírek na lidi - protože za těch třicet let, co mně teď bude, sleduji lidi, jak reagují: vysílají jasné signály o sobě. A to mi velmi usnadňuje se v lidech orientovat a to velmi osvobozuje. Kdo má takové štěstí?