Jestliže o prázdninách věnoval Fidel v projevech soustředěnou pozornost kubánskému školství a zdravotnictví, v poslední době ho trápí obecné hrozby globalizace světa včetně bezuzdného ničení přírodních zdrojů a prostředí, těžký a stále se relativně zhoršující úděl národů rozvojových zemí a hrozba válečného požáru v Iráku.

Od 29. ledna pronesl již tři projevy, v nichž se zabýval těmito otázkami. Nejvýznamnější byl myšlenkami přímo nabitý projev, pronesený 14. února 2003 na závěr 5.konference o globalizaci a problémech rozvoje v Kongresovém paláci v Havaně, na kterou se k svobodné výměně názorů sjeli významné osobnosti velmi odlišných politických postojů. Válka v Iráku se zřejmě stala Castrovou noční můrou, neboť obavy z jejích následků jsou utkvělým motivem všech tří projevů.

Ve všech cituje stejné válečnické výroky George Bushe a varuje před možnými důsledky vojenského zásahu, ač neprojevuje sympatie k režimu Saddáma Husajna a přímo obsazení Kuvajtu odsuzuje jako neoprávněné. Zdá se, že Saddámův osud je mu lhostejný, ale obává se destabilizace regionu a zejména celosvětového vzplanutí nenávisti muslimů k Spojeným státům a celé euroatlantické civilizaci.

Říká o tom:" Skutečné nebezpečí spočívá v tom, ze podobná válečná akce by se pro irácký lid stala vlasteneckou válkou a nikdo by nedokázal předem říci, jaká bude jeho reakce a jeho odpor, jak dlouho by tato válka trvala, kolik mrtvých a jakou zkázu by znamenala a jaké by byly lidské, politické a ekonomické důsledky pro účastníky (konfliktu). Svět by za současné hluboké krize bezpochyby čelil kolosálním ekonomickým rizikům."

Castrovy myšlenky se v mnohém prolínají s názory evropských antiglobalistů, stoupenců ekologických hnutí a kritiků válečnických choutek Spojených států a jejich evropských stoupenců. Zajímavý je ale rozdíl v pohledu na postavení Spojených států ve světě: zatímco nám dělá starosti určitá vlna antiamerikanismu a uvědomujeme si, že Spojené státy prosazují ve světě svou vůli s poměrně značnými potížemi a dosahují jen části svých cílů, Fidel Castro považuje svět mimo Kubu za jednoznačné léno USA.

Jako by neviděl například opakující se dílčí, leč bolestivé neshody mezi "starou" Evropou a "mladými" Spojenými státy, pokračující snahy Ruska o nezávislou velmocenskou politiku, hrdou netečnost Číny k světovládným snahám USA, nezvladatelnost velkých asijských států, v nichž se vliv Spojených států uplatňuje jen omezeně a s potížemi, nepoddajnost arabského světa či dlouhodobou nezpůsobilost urovnat israelsko-palestinský konflikt.

Je nade vší pochybnost patrné, že el Comandante se přímo živočišně obává o osud světa, který se možná rozpoutáním irácké války dostane na samý okraj propasti obecné zkázy. Jeho obavy o budoucnost lidstva nejsou řízeny chladným kalkulem politického pragmatika, jenž propagandisticky využívá proti svému protivníkovi každého jeho kroku, ať je dobrý či špatný. Fidel se o svět bojí skutečně upřímně. V projevu z 14. února říká:" Poprvé v historii lidstva hrozí našemu biologickému druhu reálné nebezpečí vyhubení. Ohrožuje ho nejen zkáza přirozeného životního prostředí, nýbrž také vážná politická rizika, stále dokonalejší zbraně masového ničení a extremistické doktríny, jež se mohou opřít o smrtící a ničivé síly."

A pokračuje dále: "Vycházím z některých hluboce osobních přesvědčení, v něž pevně věřím. Historii nedělají lidé. Subjektivní faktory mohou velké události uspíšit nebo zdržet dokonce o relativně dlouhá období, avšak nejsou rozhodujícím faktorem, ani nemohou zabránit konečnému vývoji. Neštěstí obrovských dimenzí způsobené lidskými nebo přírodními faktory, nukleární válka, rychlé ničení životního prostředí a relativně prudké změny klimatu mohou otřást všemi výpočty a prognózami těch nejskvělejších hlav našeho (biologického) druhu....

O událostech rozhodují objektivní faktory odvozené ze samotného vývoje lidské společnosti." Právě proto, že jeho pohled na současný svět je zatížen úzkostmi z nejrůznějších rizik, jež hrozí lidstvu, překvapivě optimistickým vyústěním projevu se Fidel Castro jeví jako velký vizionář: " Z historie lze vyvodit ponaučení, k němuž se stále vracím. Jen z velkých krizí vyšla velká řešení... Dnes stojíme před velkou všeobecnou ekonomickou i politickou krizí. Možná první, jež má zcela globální charakter. Dominantní ekonomický řád není ani udržitelný, ani snesitelný... Stále častější případy lokálních, regionálních i hemisferických krizí to dokazují... Národy jsou stále méně ovladatelné... Nelze pokračovat v systematickém klamání, nelze zabít všechny. Planeta má již 6,220 miliard obyvatel...Požadavky občanů všude ve světě se stále více stávají bojem za přežití. Není pochyb, že lidstvo nemá jinou alternativu, než změnit směr...

Zde bude muset sehrát svou nejvýznamnější roli onen subjektivní faktor a k tomu bude muset být vybaven informacemi a veden k přemýšlení... Cílem je dosažení vysoké komplexní všeobecné kulturní úrovně, bez níž by člověk ani po získání odborného vysokoškolského titulu nepřestal být funkčním analfabetem... Možná to nejužitečnější, co můžeme svým skromným úsilím v boji za lepší svět udělat, je ukázat, jak mnoho lze dosáhnout s velmi málem, jestliže se dají všechny lidské a materiální zdroje společnosti do služeb lidu. Příroda nesmí být zničena, a prohnilé, rozhazovačné konzumní společnosti nesmějí nabýt vrchu. Existuje oblast, v níž může být produkce bohatství neomezená: tou oblastí jsou vědomosti, kultura a umění ve všech jeho projevech, včetně pečlivé etické, estetické výchovy a výchovy k solidaritě, plného, sociálně, duševně a fyzicky zdravého duchovního života. Bez toho nebude nikdy možné hovořit o kvalitě života... Chceme dokázat to, co všichni proklamujeme: že lepší svět je možný! Nadešel čas, aby lidstvo začalo psát svou vlastní historii!" Snad jen zářivé kubánské slunce způsobilo, že nelítostný analytik stinných stránek moderního světa, s obavami hledící do budoucnosti, na které leží stín hrozící války civilizací, nakonec neutonul v bezútěšném pesimismu a východisko ze světové krize našel v rozvoji duchovní dimenze lidského života. Ač s ním patrně v mnohém nemůžeme souhlasit, musíme uznat, že jím naznačená změna směru vývoje lidstva by byla velmi prospěšná a nemůžeme si přát nic jiného, než aby se z krásného snu stala aspoň zčásti skutečností.