Letos poprvé jsem měla možnost zúčastnit se festivalu i já - studentka Ostravské univerzity. Zažila jsem spoustu příjemných i nepříjemných překvapení. Strávila jsem několik dlouhých hodin v poloze vsedě - na židlích, na křeslech na schodech, potýkala se se vzrušením a únavou a rovněž s napětím, zda se na představení vůbec dostanu (poněvadž nepatřím mezi divadelní kritiky, studenty teatrologie ani herce, musela jsem vždy počkat, až přijdou pozvaní hosté - domácí i zahraniční, pokud jsem chtěla hru zhlédnout v určený den). A jako pozornost jsem obdržela tašku se všemi programy do festivalu zařazených her Národního divadla moravskoslezského a s přílohami i plakáty ostatních.

OST-RA-VAR zahájila ve STŘEDU hra Brada Frasera Neidentifikovatelné lidské ostatky aneb skutečná podstata lásky, kterou režíroval Janusz Klimsza. Tato hra předkládá příběh lidí, žijících ve velkoměstě - v barech, fitcentrech, na střeše velkých budov -, kteří se ve světě plném násilí, nevěry a závislosti pokouší hledat základní cit (lásku), který se jim v tomto prostředí odcizil. Postavy hledají. Pohybují se na pomezí heterosexuality a homosexuality, jsou obklopeny strachem ze ztráty něčeho, co ve skutečnosti ani nebyly schopny nalézt.

Celý tento příběh se odehrává na relativně malém prostoru, který se v průběhu hry nemění. Změna místa je naznačována pouze různým nábytkem a doplňky, než aby byla jakkoli oddělena. To by ve skutečnosti ani moc dobře nešlo. Nejen z důvodů omezenosti prostoru Komorní scény Aréna.

Na jevišti se odehrává několik osudů zároveň, což zdůrazňuje úzkou souvislost s celým dějem. Ten z nich, který je v danou chvíli ústřední, bývá zdynamičtěn, což je mimo jiné doprovázeno také přesným zapojením osvětlovače. Světlo se soustřeďuje na postavu, která právě hovoří, kdežto ostatní, kteří jsou v daném momentu v pozadí, ztmavnou a ustrnou v pohybu. Zajímavým nápadem bylo i využití zadního okénka jeviště, za nimž sedí žena, která do příběhu vstupuje zčásti jen jako hlas, který tvoří pozadí hry.

Tajemství tohoto hlasu pak vytváří zvláštní poetiku, která v rámci celého příběhu nijak nevadí, nýbrž tak doplňuje komplexnost světa, v němž se jeho lidé pohybují. Herci museli často zahrát situace, které by někteří považovali za choulostivé. Surovost jejich projevu nedoprovázela žádná ostýchavost. Všichni představovali svět, který jakoby nebyl uměle vytvořen. Přirozenost jejich výkonů jen potvrzovala vyspělost celého souboru. Na úvod hned veliký úspěch.

Z "malého" (rozměrem) divadla jsme se pak přenesli na podstatně "větší" (rovněž mám na mysli rozměrem) scénu. Národní divadlo moravskoslezské zařadilo na úvod svých představení hru Pedra Calderóna de la Barcy Život je sen v režii Petra Mančala. Již po zvednutí opony nás jistě nemohla nepřekvapit práce scénografa. Dívali jsme se na jeviště, uprostřed něhož se tyčil obrovský hranol v barvách kovové šedi a zrcadlového lesku, který se otáčel - podle toho, zda se děj odehrával ve vězeňské věži nebo v královském paláci. Velkolepost celé scény bohužel pohltila samotný příběh, takže vyzněl spíše fádně. Ani herecké výkony ji nedokázaly překonat, neboť samy byly nevýrazné, nepřesvědčivé - utopily se ve vážnosti tématu s výrazným filozofickým podtextem, který tu ztrácel na síle a intenzitě.

První den pak zakončila Divadelní společnost Petra Bezruče, která uvedla původní hru Tomáše Vůjtka Výmlat (režie Josef Janík). Hlavním tématem této hry je rovněž hledání - lásky, životní cesty. Každá z postav touží po lepším životě, sní. (Tento den festivalu byl mimo jiné ve znamení snů.) V příběhu se střetávají různé osoby s různými představami o životě, které jsou mezi sebou navzájem spojeny.

Byli jsme vtaženi do několika okamžiků stárnoucích postav, které, zklamány ze života, obracejí své dny do sklenice alkoholu, modlitebních knížek, růžových rtěnek a hudby, v níž v mládí vynikaly, ale která je nyní jen nenávratnou vzpomínkou na šťastné chvíle. Příběh byl plný smutku i smíchu (nehledě na to, že se toto představení odehrávalo v sále DPB zvaném Márnice).

ČTVRTEK. Dvě možné varianty a dilema. Navštívit hru Michaila Bulgakova Psí srdce (Sergej Fedotov) v Aréně nebo Zkušebnu Národního divadla moravskoslezského a dvě krátké hry: Václava Havla - Motýl na anténě, Sławomira Mrożka - Kouzelná noc (obojí Petr Mančal)? Los padl na Havla. Byla jsem zvědavá, jak si v Ostravě poradí s původně stejnojmennou televizní inscenací. A příjemně mě to překvapilo. Po všech stránkách. Nejen samotné téma, ale především herci, kteří se vrhli do absurdity s velikou přesvědčivostí. Představení tak výrazně oživili (diváci se smáli), nikoli však na úkor jeho základních principů. Ty se nevytratily, nýbrž vystupovaly do popředí. Úspěch první dopolední části ale znegovala jeho část druhá. Režisér se sice pokusil obě hry propojit ženskou postavou, kterou hrála Pavlína Kafková, ale jinak z celého představení udělal spíše akční (proti první statičtější) bláznivou komedii - a možná ani to se mu nepovedlo. Hra se na začátku zdála být slibná, kdyby pak neupadla. Rytmus se zpomalil. Komika se stávala pouze komikou gest a pohybů. Situace, které byly navozeny, vyplynuly do prázdna - jakoby nebyly domyšleny, dopracovány...

Mělo to úspěch. Možná jeden z největších, které festival zaznamenal. Škoda jen, že dvě tak důležitá představení byla na programu právě ve stejný čas. To by se asi nemělo stávat.

O půl druhé odpoledne opět Divadlní společnost Petra Bezruče. Tentokrát Jaroslav Hašek - Karel Tománek a jejich Švejk off (režie Janusz Klimsza). Co k tomu říct. Nestalo se to poprvé, ale Švejk na divadle se opět nepovedl. Celé představení bylo rozpačité a nejasné. Známé (televizní - předlohou byla kniha nebo film?) pasáže byly vedle sebe řazeny tak, že na sebe nijak plynule nenavazovaly. Zároveň ale nebyly od sebe výrazně odděleny. Tudíž člověk, který Švejka nikdy nečetl a ani neviděl, nebude schopen pochopit, proč se ta jistá situace odehrála. Nebude vědět, jak se ocitl v jiném prostředí, budou mu unikat důležité souvislosti.

Režisér vsadil na Norberta Lichého, jehož obsadil do titulní role. Domníval se pravděpodobně, že vzhled tohoto herce, který je více než podobný představě Švejka, by byla škoda nevyužít. Problém ovšem je, že Norbert Lichý vypadá spíše jako Rudolf Hrušínský. Tudíž je těžké se neubránit jejich srovnání. A výsledek...? Podobně tomu bylo i v případě Rozmarného léta Vladislava Vančury, které má toto divadlo rovněž na programu. Tam se mu ale tato výměna podařila. Švejk nebaví. A ani Norbert Lichý, ani jeho protihráči nemohou hru zachránit. Především proto, že sami nejsou výrazní. Ve většině případech jsou pouze naznačeny. Z celé hry se vytrácí humor, který je spíše nahrazován nudným a trpělivým přihlížením jednotlivým scénám. Režisér ani nevyužil prostoru, který mu divadlo poskytuje. Ten zůstává po celou dobu téměř nezměněný.

Celé představení ztroskotalo především na dramaturgické práci, která se tématu ujala poněkud neuceleně a nejasně. Škoda.

Co si takhle zlepšit náladu? Divadlo loutek - Sen noci svatojánské (William Shakespeare, režie Petr Nosálek).

Národní divadlo moravskoslezské (dále jen NDM) - Hra lásky a náhody (Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux, režie Radovan Lipus). Dvě komedie, dvě lákadla pro diváky. První z nich: plná humorných barevných kostýmů, loutkových elfů, kteří se kývají ve vzduchu, Oberona a Titanie na chůdách... Příjemně jsem se bavila (i přesto, že většina divadelních kritiků jej odsoudila). I s vědomím jisté kýčovitosti, která se výrazně odrážela v průběhu celé hry, i přes někdy až zbytečně násilné dvojsmyslné narážky, které především v představení pro děti asi nejsou tím nejvhodnějším prostředkem. Jediné, co mě tak trochu mrzí, že herci nedokázali v této hře více propojit sféru činohry a loutek. Loutky do hry zasahují jen minimálně a jakoby mimochodem. Jsou zasunuty do pozadí. Stávají se bohužel jen méněcennými protihráči herců - lidí.

Druhá: Hra lásky a náhody. V tištěném programu čteme dlouhou větu, která může velmi stručně charakterizovat, o čem hra je: "Co se stane, když A miluje B, C šílí po D a nikdo z nich netuší, že A je ve skutečnosti C a D zase B?"

Je to tedy hra o lásce, o záměrné záměně postavení hlavních postav. Klasická zápletka, která je typická především pro autory z počátku 18. století. Radovan Lipus a Marek Pivovar tuto předlohu zpracovali právě v těchto intencích. Snažili se zachovat co nejpůvodnější představu, nevnesli do ní žádné výrazné změny směrem do současnosti - kromě samotného jazyka hry. Hra lásky a náhody, jak ji uvedlo toto divadlo, je českou premiérou nového překladu tohoto díla, který provedla Daniela Jobertová. Hra bavila. Diváci se smáli, herci podávali skvělé výkony. A když se objevilo nějaké to faux pas, bylo odměněno hlasitým potleskem.

Tento dlouhý divadelní den završila opět Divadelní společnost Petra Bezruče - tentokrát hrou polského autora Domana Nowakovského Ústa Micka Jaggera v režii Andrzeje Celinskeho. Cesta děda, otce a syna na koncert Rolling Stones se mění ve generační zpověď člověka (děda), jehož život byl determinovaný pokusy vymanit se z nesvobody - která jej svazovala. Jedná se o hru, která může "chytit za srdce" i několik generací najednou. Každá si z ní však odnáší jiné pocity a dojmy.

Působí hudba, motorky, auta i sex. A vynikající výkony hlavních protagonistů - především Janusze Klimszy (děd Jan). V této hře si Divadlo PB pohrálo i se svými možnostmi prostoru. Příběh se odehrával na vyvýšeném jevišti, které protínalo celý sál podélně - uprostřed (jako cesta). Na jeho koncích pak bylo jeviště rozšířeno a tvořilo obydlí, přístřeší. Divákovi tak bylo umožněno celý příběh vnímat z menší dálky a s větší mírou zaujetí..., vplout do něho.

Mohla bych říci, že to byl další vrchol letošního festivalu.

V PÁTEK ráno jsem se ocitla spolu s (K)lasikem v pornoshopu (Peter Turrini, režie Radovan Lipus). Téměř do slova. Zkušebna Divadla Antonína Dvořáka se proměnila v zmiňovaný obchod a my se stali jeho zákazníky (při vstupu jsme museli projít dveřmi posnoshopu). Před námi se rozehrál příběh stárnoucího muže, posledního mužského nápovědy v Národním divadle v Praze, který trpěl stále rostoucí pohlavní diskriminací mužů, a ženy, úspěšné redaktorky jistého televizního pořadu, ale také manželky, již podvádí její manžel s jinými mladšími ženami.

Pornoshop tu není jen pouhým obchodem erotických pomůcek, nýbrž i místem, kde si dva životem zasažení lidé sdělují své pocity a problémy. Vrcholné, "sadomasochisticky" vypjaté scény se odehrávají v momentě, kdy se vždy postupně jeden z protagonistů oblékne do koženého kostýmu, zavěsí ke stropu a ten druhý jej bičuje. Za doprovodu klasické hudby. Hlavní role si v této dvouhodinové brutální hře zahráli Tomáš Jirman a Alexandra Gasnárková.

Bohužel pro mě se v tutéž dobu hrálo i v Divadle loutek. O rybáři a rybce (A. S. Puškin, režie Jevgenij Ibragimov). Nedá se stihnout všechno...

Večerní představení zahájilo znovu NDM - tentokrát Hamletem Williama Shakespeara - v režii Juraje Deáka. (Zdá se, že ostravská divadla mají obzvláště zálibu v této tragédii. Nejdříve ji zařadila do programu Komorní scéna Aréna a ještě v loňském roce i Divadlo Petra Bezruče.) To, co tu však tentokrát herci předvedli, bylo něco až neuvěřitelného. Viděli jsme Hamleta (Jana Hájka), který "vynikal" svou nadmíru pohyblivou "zdatností", Ofélii, která tančila na indickou hudbu (v Dánsku?) - v ruce mísu, z níž vycházel kouř z nějakých vonných tyčinek či co, uřvaného krále - Hamletova strýce (ten z nich byl nakonec asi nejlepší), směšného (ne-li více) Polonia, mrtvého krále - který vypadal jako šašek (s natupírovanými vlasy)... Nemá cenu, abych ve výčtu dále pokračovala. Nejsem proti originálnímu ztvárnění tohoto dramatu, ale proti porušování základních principů jeho předlohy. Výběr herců nebyl zrovna nejšťastnější. (Co dodat, když ve vrcholné scéně umírá Hamletův strýc a publikum se směje...) Ovšem dramatizaci textu se rozhodně nevyrovná. Ta je "nepřekonatelná". Jediné, co podle mého názoru celé představení zachránilo, byla scéna - v kombinaci černé, červené a kovu, i když i ta uměla občas překvapit (nebo šokovat.) Například ve chvíli, kdy je utonutí Ofélie znázorněno jakýmsi vozíkem, který se rychle mihne přes celé jeviště. Originalitu - tu ano, ale ne za každou cenu. Myslím si, že některá dramata si zaslouží mnohem větší úctu, než jako tomu je v tomto případě.

Ještě že jsem měla možnost si spravit náladu. Divadlo Petra Bezruče - podobně jako minulé dva večery - mělo opět poslední slovo. Tentokrát se pokusilo o monodrama Jordan (Ann Reynolds - Moira Buffini, režie Janusz Klimsza). Hlavní hrdinka (Markéta Viktorová) si v něm zahrála ženu, která se ve vězení zpovídala - svému mrtvému dítěti, které zabila; soudcům - lidem, ze svého činu.

V SOBOTU se už zřetelně projevila únava. Přeskočím tudíž Komplikátora podle Arnošta Goldflama v Komorní scéně Aréna (režie Akram Staněk) a rovnou se vrhnu opět k "Bezručům". Ti tentokrát sáhli trochu do minulosti - k F. M. Dostojevskému a jeho Idiotovi (opět Sergej Fedotov). Zřejmě se jim to vyplatilo. Zážitek to byl rozhodně nevšední. Kompozice celé hry do sebe přesně zapadala a podněcovala divákovy smysly.

Scéna rozdělená na tři vrstvy řazené za sebou, které se postupně odkrývaly, střídání světla a tmy dovedené do detailů, dokonalá souhra všech protagonistů hry. Postavy mezi sebou si byly rovnocennými protihráči - vzájemně se doplňovaly. Nelze snad říci, že někdo byl lepší - neboť takoví byli všichni. V hlavní roli Lva Nikolajeviče Myškina se na festivalu představil Josef Kaluža. Zajímavé by bylo ale zhlédnout i druhou variantu tohoto představení, v němž si tuto roli zahrál Michal Moučka. Oba herci jsou totiž typově dosti odlišní, což v konečném výsledku může pravděpodobně nabídnout úplně jiné pojetí a uchopení hry.

Úplně posledním představením byla Maja (Marina Carr, režie Václav Klemens) v NDM. Příběh ženy, která se nemůže smířit s tím, že jí manžel již nemiluje. Je to však zároveň svědectví několika žen, poznamenaných nešťastnou láskou, minulostí a neustálým hledáním a čekáním.

Součástí celého festivalu byly i tři semináře, na nichž měli možnost především studenti teatrologie, divadelní kritici ale i jiní účastníci vyjádřit své názory na jednotlivá představení. Nevím, zda letošní studenti byli poněkud ostýchaví, nebo se divadel nezúčastnili, nicméně jejich příspěvky byly často více než slabé. Nejenže hovořili k něčemu, co ani neviděli, ale kolikrát neměli ani pádné argumenty, jimiž by své okolí přesvědčili o své pravdě. Snad proto převahu získali především samotní divadelní kritici, kteří svými názory studenty doslova "přitlačili do kouta".

I tak jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí - někdy i od samotných protagonistů jednotlivých her. Byly to rozhodně příjemné momenty.

Přes všechny mé chvály i námitky si ale myslím, že festival měl veliký úspěch. Již teď se těším na příští rok. A samozřejmě i na další představení, které jsem ještě neviděla. Ostravská divadla za to rozhodně stojí.