Vyvolává to také složitou otázku, zda by Británie (možná bych měl psát "Blair") měla jít do války bez druhé rezoluce OSN, když je zjevné, že v tom případě pro válku není v Británii skoro vůbec žádná podpora.

Mohl by to být velmi pošetilý krok, v jehož důsledku by mohl Tony Blair přijít o premiérský úřad a George Bush by tak přišel o jediného skutečně angažovaného -- a řekněme to otevřeně -- zároveň vojensky přesvědčivého -- spojence.

Což mě přivádí zpět k americké diplomacii a k jejímu velmi veřejnému selhání v OSN předminulý pátek.

Když si pomyslím na první dny po 11. září 2001, vzpomínám na autentickou a upřímnou podporu, kterou Spojené státy dostaly z celého světa, včetně Francie a Německa (a ano, velmi se mi líbí ten [americký] výraz "cheese eating surrender monkeys" [sýr jedící opice, které myslí jen na to, aby se vzdaly]).

Ano, existovaly určité části světa, které se radovaly z tehdejšího teroristického útoku, ale to byla jen minimální menšina, ve srovnání s obrovskými sympatiemi pro všechny oběti útoků, bez ohledu na jejich národnost.

Je pozoruhodné, že se Bushově vládě podařilo za tak krátkou dobu promarnit veškerou tuto dobrou vůli.

Konec konců, kdyby s touto mezinárodní podporou zacházeli Američané inteligentně, americká vláda mohla dosáhnout mnoha ze svých klíčových cílů -- mohla zlikvidovat Saddáma Husajna a udržet si mezinárodní společenství na své straně.

Americké vládě se však během několika měsíců podařilo rozhněvat či znepřátelit mnoho svých spojenců.

Musím říci, že si nejsem zcela jist, proč si Washington myslí, že je důležité jednat takovýmto způsobem, vzhledem k tomu, že je to zcela jasně kontraproduktivní.

Je to možná v důsledku toho, jaké manažerské zázemí mají četní členové dnešní americké vlády, a také zřejmě částečně v důsledku chybného přesvědčení, že "my" jsme vyhráli studenou válku, a tak nemůže být pro nás tak obtížné, vyřídit si to s nějakými teroristy a zbabělými Evropany. To je taky ale velmi vážný chyba v úsudku americké vlády. Je také docela dobře možné, že tyto arogantní a tvrdohlavé postoje mají do určité míry i náboženskou motivaci.

Chápu, že některá poslední prohlášení Francie a Německa lze částečně vysvětlit tím, že se vládám těchto zemí prostě nelíbí, že jim Američané nařizují, co mají dělat. Konec konců, jsou to suverénní státy a není důvodu, proč by měly poslouchat, co chtějí Američané, jen proto, že se jim to nařizuje. A to bez ohledu na to, kdo v této věci "má pravdu" či "nemá pravdu".

Neříkám, že je veškerá vina stoprocentně na straně Washingtonu, ale jedním z ústředních účelů diplomacie je udržování přátelských a srdečných vztahů s přáteli a spojenci. Dosáhnout tohoto cíle občas znamená, že člověk musí přijímat kompromisy, avšak to zjevně není strategie, s níž by byli Bush a jeho tým seznámeni.

Je zjevné, že nejsem zrovna Bushův stoupenec a nepohlížím zpět se sympatiemi ani na katastrofy v zahraniční politice, které způsobil Bill Clinton, avšak zároveň jsem přesvědčen, že jde v případě americké vlády skutečně o špatný management, a to částečně vysvětluje, proč se Bush octl v tak nezáviděníhodné situaci.

V dlouhodobější perspektivě Amerika potřebuje OSN a Evropskou unii, aby jí pomohly při znovu vybudování Iráku, což bude složitý, nákladný a dlouhodobý proces, i když válku Američané zřejmě vyhrají sami.

Pokud ovšem nedojde k rozsáhlé vojenské katastrofě -- což je stále ještě možné, bez ohledu na technickou nadřazenost amerických sil.

Nezapomínejme, že kdyby státy vyhrávaly války jen na základě technické nadřazenosti, Německo by bývalo vyhrálo druhou světovou válku, Američané by bývali zvítězili ve Vietnamu a Rusko v Afghánistánu -- jenže nevyhrál z nich v těchto válkách nikdo.

Jak velký je současný diplomatický debakl Spojených států se teprve začíná vyjasňovat. Podle BBC uvažuje prý nyní Turecko, které přece bývalo věrným spojencem USA po dlouhá desetiletí, že odmítne bez druhé rezoluce OSN podporu pro americkou válku proti Iráku. A pak existuje i složitý kurdský problém; podrobnosti v angličtině např ZDE

Kromě toho, saúdský ministr zahraničních věcí princ Saud al-Faisal poskytl BBC pozoruhodný rozhovor, v němž otevřeně uvedl, že "každá jednostranná vojenská akce USA by vypadala jako 'akt agrese'a dodal:

"Jestliže dojde spolu se zničením Iráku k likvidaci současného tamějšího režimu, pak tím vyřešíte jeden problém a vytvoříte jich pět dalších. A to musíme my brát velmi vážně, neboť v tom regionu žijeme. Poneseme následky každé vojenské akce."

V angličtině podrobnosti viz ZDE

Zatímco Washington možná považuje Francii a Německo za země, které jsou v dnešním světě v podstatě irelevantní, nejsem si jist, zda se totéž dá říci o Turecku a o Saúdské Arábii. Je to jen dalším příkladem toho, jak daleko musí ještě americká diplomacie dojít, pokud má mít vůbec šanci dosáhnout svých zahraničně politických cílů.