Libuše, nejmladší dcera bájného vojvody Kroka, nevynikala půvabem ani krásou. Byla vyhublá, suchá, pokřivená, bez jakéhokoliv náznaku prsou, lehce ohnutá a napadala na pravou nohu. Rodičům se nepovedla. Na prominentní internátní škole v Budči ji jinak neřekli než suchošprtka. Vynikala přehnaným sebevědomím, pohrdáním s okolím a okázalou pýchou. Pro panovačnou povahu, mimořádnou inteligenci a chorobnou ctižádostivost se jí všichni báli. Nesnesitelně působila na spolužáky i učitele. Největší hrůzu z ní měl Přemysl, předčasně vyspělý kluk z nedalekých Stadic, kterému Libuše nadbíhala, kde mohla. Psala a opravovala mu úkoly, schovávala nejchutnější zákusky a neumělou ručkou mu čistila zablácené kalhoty, když se vracel upocený z fotbalu domů. Nesnášel ji, jako by již tehdy tušil svůj neblahý budoucí osud. Líba však netoužila po ničem jiném než být v mládencově blízkosti, protože do něj byla nešťastně zamilovaná.

Přemysla učení nebavilo a prominentní anglickou college navštěvoval , aby vyhověl rodičům, domnívajícím se, že z něj vyroste budoucí intelektuál. Výrostek při každé volné chvíli utíkal z tříd plných přiblblých snobů ze spřízněných vladyckých rodin do poklidného rodiště, aby v úvalech potoků a žírných nivách pásl voly, pomáhal otci orat a v tichých hájích uctíval pohanské bůžky. Medovinou se opíjel s kamarády a šťastně snil, že bude nejlepším kapitánem místní fotbalové jedenáctky a na prach porazí drzé Pšovany, držící již třetí rok ligový pohár. Přestože mu to příliš nepálilo, dobře si spočítal, co by se stalo, kdyby ctižádostivá Libuše, nadaná uměním prodrat se jakýmkoliv davem, ho donutila odstěhovat se na Vyšehrad. Neměl v úmyslu zakládat přemyslovskou dynastii a osudy českého království mu byly ukradené. Takticky se držel stranou a roztoužené a zamilované dívce se vyhýbal jako čert kříže.

Když mocný vojvoda Krok zesnul a Libuše usedla na opuštěný vyšehradský stolec, ráda vzpomínala na ten den, kdy se v posvátném háji u pramene Jizery sešli nejmocnější mužové říše, aby hledali za knížete náhradu. A kdy ji, nejmladší z dcer, za jeho nástupce jednohlasně zvolili. Jásajíce, vedli ji uzardělou pod krytem starých buků , lip a dubů na posvátný vladařský stolec. Po boku ji kráčely Kazi a Teta, sestry její, a dívky jejich, pak statní lechové a starostové obcí, vznešení rodem a věhlasem. S největší oddaností vzhlíželi všichni k Libuši, ač věkem nejmladší. Pověst mylně praví: Oděná v drahém rouchu bylať tak spanilá, těla cudného, chování vlídného, přitom vážná, v řeči jistá a rozšafná, že i starci věkem zkušení a znaveni ji velebili, řkouce: "Nad mateř je sličná, nad otce moudřejší".

V zajetí omylu, že Libuše byla spanilá krasavice, vzrušující mimořádnými vnadami mužskou populaci mezi Mží a Pšovkou žil i František Palacký, otec národa, dějepisec a vůdce jeho, ale i daleko zkušenější a mezinárodně protřelejší spisovatel Benjamin Kuras, když v "Češích na vlásku" líčí Libuši jako slovanskou sexbombu. Pod vlivem uměle vytvořené a po staletí živené tradice si bájnou kněžnu Ceši představují jako zosobněný idol ženství, něco mezi Emou Destinovou a Marií Podvalovou. U mužů moudrá vědma vzbuzuje erotické vzrušení a zároveň strach z incestu a případné kastrace. Skutečnost byla však zcela jiná. Mýtická podoba Libuše věštící slávu Prahy je jen jednou z jejich mnohých podob a rolí - uměle vytvořená pohádka a nadnesené vyprávění, které o sobě nechala šířit, aby získala popularitu v podhradí, ale především aby zmátla německá knížata. Ta neustále nabízela sňatky z rozumu, aby získala medem a strdím oplývající zemi. Kněžna v rozporu se svými ženskými vnadami byla však nepřekonatelná a geniální politička, mistryně dezinformačních a konspiračních her. V diplomacii a při šíření rafinovaných intrik byla nepřekonatelná. Hýřila originálními nápady, když vypracovala strategickou koncepci na upevnění stability svého nepatrného panství. Nejobávanějším byl všemi obdivovaný vyšehradský zrcadlový sál, kde na vysokých podpatcích hrdě vzpřímena a s žezlem v ruce přijímala zahraniční delegace.

Zrcadlo, jak je z optiky známo, zobrazuje věrně skutečnost, ale obrací ji zprava do leva nebo opačně, což dobře věděl Leonardo da Vinci, zaznamenávaje si intimní zápisky a technické objevy obráceným písmem, aby zmátl inkvizici. Prastarou slovanskou lest používal ve Velkém kremelském sále i J. V. Stalin, geniální stratég třídního boje. Rafinovaným politickým nástrahám podlehl v Moskvě i Edvard Beneš, hráč proslavený chladným politickým kalkulem, což ho stálo prezidentské křeslo a definitivně prohranou historickou rošádu o poválečné uspořádání střední Evropy. Jediný Václav Klas, brilantní pravicový oportunista, od dětství postižený těžkým očním astigmatismem a nose speciálně upravené soustavy čoček namísto brýlí, na první pohled odhalil nastraženou lest. Naopak za Libušiny peníze založil Občanskou demokratickou stranu, neboť mu bylo jasné, že Občanské fórum a podobné levičácké výmysly jsou cestou do socialistického rovnostářského pekla.

Ve "svatováclavských dohodách", vztahujících se na všechny přítomné i budoucí politické děje, kněžna sjednala s okolními panovníky trvalou a neporušitelnou dohodu, že navěky bude Libušina vizáž, na které si tolik zakládala, prezentováno v kategoriích - pohanská Venuše, Marilyn Moonreová, Madona, Dagmar Havlová. Dohoda obsahovala i tajné politické doložky. Češi se nesmí nikdy dozvědět skutečnou pravdu, a to ani o těch nejobyčejnějších a nejbanálnějších věcech. Obyvatelstvo oproti západu je příliš emotivní, duševně nedospělé, citově labilní a dojímavé, nerozumí peněžním operacím a dětinsky trvá na jedné oblíbené hračce - třebas na ideálech svobody - a vzteká se, když ji nedostane. Dohody parafoval Palacký, Rieger a Masaryk i filozof Patočka, obětuje tak za poznanou pravdu život. Všichni toužili po příchodu "sametové revoluce".

Jediný Karel Havlíček Borovský dohody nepodepsal. Za trest byl odvezen do Brixenu. Mohl zcela svobodně navštěvovat místní hostince, krčmy a restaurace, útratu platil rakousko-uherský erár. V kožených kalhotách s císařem jódloval, když ho stařičký monarcha pozval na lov kamzíků. Bylo mu ale zakázáno, ba přímo znemožněno plodit děti. Císař Franc Josef I. se obával, že Havlíčkův potomek, bájný Král Lávra by mohl převzít v léno mu svěřené české země, když jeho prvorozený syn Rudolf si vpálil pro nesouhlas s připravovaným dualismem kulku do hlavy. Známý novinář, vlastenec a literát, tvůrce obávané doktríny "němčinou proti němčině" si nonkonformní občanské postoje v tyrolském exilu pořádně odskákal. Ze všech čítanek a slabikářů pro školy národní byly vypuštěny následující verše: "Přislibujte si mně, Poroučejte si mně, Vyhrožujte si mně, Přece zrádce nebudu. Moje barva červená a bílá. Dědictví mé poctivost a síla. Varte, Němci! Já jsem Čech. Hr! Já jsme Čech."

Jako libretista výpravné opery "Libuše", zkomponované geniálním, ale již zcela hluchým Smetanou pro nejslavnostnější chvíle národa, nebyla vybrána Eliška Krásnohorská, přední česká feministka, pojímající Libuši jako předchůdkyni Machiaveliho a Churchilla dohromady, ale Josef Wenzig. Kovaný Němec, který za tučný honorář zcela paralyzoval a oslabil geniální politické, dynastické a vladařské schopnosti kněžny a udělal z ní neškodnou královnu krásy, jurodivou vědmu živící se prorokováním. Jako kdysi ke Krokovi, tak chodil lid na Vyšehrad v důvěře také za Libuší, aby je spravedlivě soudila. Přicházeli z blízka i z daleka a hledali u panovnice pomoc ve svých rozepřích. K moudrosti její se utíkal každý o nález. A ona spravedlivě soudíc, činila mezi odpornými a svářícími se stranami narovnání a její právní výnosy a rozsudky byly tak dokonalé, že biblický Šalamoun by se proti rafinovanosti ,s jakou neomylně určovala pravdu, musel červenat. V ten čas se dva sousedé, oba starostové rodů svádili o moc a role. Svářili a hádali se tak prudce, že se potupili, vyčetli si mateře a dědky, až se stalo, že mezi jejich rody povadla a vymizela jakákoliv dobrá vůle sousedská a do kořene vybujelo záští. Když Libuše oděná v bílém rouchu po poradě s kmety vynesla spravedlivý ortel, a dokázala, že mladšímu děje se křivda, tu pravdu ani nedořekla a starší nespokojenec strašlivě zaklel a spustil: "Takové tu právo! Však což nevíme, kdo soudí, že ženská! Ať šije, ať přede, ale ať nesoudí. Hanba nám mužům! Kde jinde v kterém plemeni, kde jinde vládne mužům žena?".

Právní spor nevyvolal, jak praví staré kroniky a letopisy mladý Chrudoš, ale tiskový magnát a multimilionář svobodný pán Fidelius, přezdívaný Kšanda, známý to sudič, který požadoval na tehdy ještě ne svatém Františku Koláčovi za urážku na cti 40 milionů hřiven: "Všude ve světě jde v podobných případech o mimořádně vysoké částky", vysvětloval zhrzený magnát. Neboť "čest se ve vyspělých zemích považuje za důležitější než fyzické zdraví." Pod sněhobílou řízou si Libuše radostně mnula ruce. V právní branži měla vynikající pověst. Jako jediná po nástupu na trůn garantovala vymahatelnost práva a nerozpakovala se viníky, padouchy a lapky čtvrtit, napichovat na kůl a vplétat do kol. Nejzatvrzelejší zločince házela v okovaných sudech do Orlické přehrady, inspirovaná podnikatelskými mafiemi, neštítícími se ničeho. Obávaní soudcové Kalhota nebo Otamotel, kterého raději poslala do Brna, byli proti jejímu břitkému rozumu zcela neškodní. Po dosednutí na kamenný stolec bájného Vyšehradu dokázala v krátké době vyvést českou justici i žalářnictví z vleklé procesní krize.

Se svobodným pánem Kšandou by si poradila lehce. Dopodrobna znala jeho úřední spisy, pro trůn pracoval jako provokatér. Poslala jej za strýcem Vladislavem do kláštera, měl tam vyřídit nějaké právní spisy. Tam se odehrál veselý příběh. Poněkud již senilní panovník, lid mu přezdíval "Sedláček", protože všechno zoral, hostil agenta medovinou a jídlem. Než se vrátil ke stolu, žasnul, vzácné cínové nádobí zmizelo. Teď by Fíďu, jak mu přezdívala, samou radostí zulíbala. Vyvolanou legislativní krizi potřebovala jako sůl! Uzardělá, ale hrdá a sebevědomá odpověděla: "Žena jsem a jako žena se chovám, že vás nesoudím železnou metlou, zdá se vám, že málo rozumím. Žádáte správce. Žádost vaše se vyplní..."

Ve skrytu duše jí nešlo o nic jiného než přivést lstí, sliby a třeba i násilím na Vyšehrad milovaného Přemysla, a z vyšších státních principů ho donutit usednout na knížecí stolec. Za urážlivá slova slíbila Fíďovi přepychového oře. V ústavu pro matky a děti v nedalekém Podolí jí potvrdili, že zdravím kypící žena může porodit, ale pro možné nástupnické spory ji odmítli uměle oplodnit. K milostným hrátkám však flegmatického Přemysla nepřesvědčila, ani když mu nabídla nové postroje pro voly. Marně prosila, aby jí věnoval alespoň sperma. Sportovně vyhlížející mladík, s dlouhými kučeravými vlasy, znal Libuši příliš dobře. Bál se, že by ho zažalovala o placení výživného na děti a skončil by zcela na mizině.

Když poselstvo dorazilo k Přemyslovi do Stadic, aby mu oznámilo, že knížetem se stal, z dálky volalo: "Pusť voly, roucho změň, na kůň se rač posadit a s námi jeti. Kněžna Libuše ti vzkazuje a všechen národ Čechů ti vzkazují, abys s námi přijel a vládl." Na čele Oráčově vyvstal studený pot a marně se pospíchal schovat i s voly do nedaleké jeskyně. Vymlouval se: " Raději odejděte, přišli jste moc ráno a roli tuto mne nenechali jste v pokoji doorati, proto bude v Čechách často hlad". Otku, klacek, kterým tažná zvířata popoháněl, zaťal v zemi a z ní vyrašily mocné haluze. Jako odsouzenec na smrt posly žádal, aby oddálil neblahý ortel svého neodvolatelného vstupu do Libušina neposkvrněného panenského lože, aby s ním posnídali, v domnění, že se mu podaří uniknout. Obrátil pluh a z lýčené kabely vyložil pecen chleba a sýr. Jedl dlouho a s chutí. Mezitím uschly dvě ratolesti ze tří, aby zvěstovaly, že toliko jediný pán v zemi zůstane.

Byla to neradostná cesta, když se poselstvo s Přemyslem sedícím na bělouši pozvolna blížilo k bájnému Vyšehradu. Libuše radostí skoro omdlela. Z hlubin Vltavy nechala vyzvednout zlatou kolébku, ukrytou ve vodních hlubinách Vltavy před zloději, v níž potomci její -bájní Přemyslovci- ležeti budou. Kdyby se zlaté lože dostalo do nepovolaných rukou, zle by s národem bylo. I zaradovali se všichni, když kněžnu uzřeli v silném objetí sličného statného muže. Z rozčilení koktala. A z očí jí kanuly proudem slzy. Přece jen se ji podařilo do Oráčova ouška šeptnout: " Marně si utíkal, miláčku můj, manželi nejdražší. Přece jen jsem tě sudbou bohů velkých dostala!"