Toho dne jsem na obou místech učinil paralelní objevy. Nejprve byly ve schránce první dva svazky mé knihy o fenoménu UFO, poněkud neoriginálně nazvané Fenomén UFO, což je pokus shrnout šedesát let hašteření mezi lidmi, kteří mají za to, že každé světlo na obloze musí znamenat mimozemskou loď, a lidmi přesvědčenými, že nějaké světlo na obloze, které nikdo není s to identifikovat, především nikdy neexistovalo. Mediální burza k tomu přidala balíček žloutnoucího papíru, který ukončil jeden z nejpodivnějších a svým způsobem nejpřitažlivějších příběhů, kterým jsem se při psaní knihy zabýval.

Zesnulá Dorothy Martinová se nikdy nestala všeobecně známou, ale to hlavně proto, že svých patnáct minut slávy prožila pod pseudonymem. Byla totiž "Marion Keech", hlavní postava kultu UFO, jehož kronikou je klasická práce americké sociologie, kniha Když věštba selže. Martinová, žena v domácnosti žijící na chicagském předměstí, tvrdila, že byla kontaktována, a oznámila světu, že 21. prosince 1954 Severní Ameriku zaplaví obrovská povodeň - kterou přežijí pouze osoby na palubách létajících talířů.

Tým sociologů z University of Minnesota pod falešnou záminkou vyslal několik absolventů, aby se připojili k okruhu osob kolem Martinové. Výsledkem byl časový snímek událostí, k nimž došlo poté, co věřící museli čelit naprostému selhání věroučného systému. Vrcholná scéna celého příběhu, odpoledne, kdy se skupina zralých Američanů shromáždila na zimním předměstském dvorku, sledovala oblohu a zběsile odhazovala každý kousek kovu, aby létající talíře mohly bezpečně přistát, volá po zfilmování; je těžké představit si sérii událostí, která by lépe balancovala na hraně mezi dramatem a fraškou.

Je rovněž těžké získat v Americe titul v některé ze sociálních věd, aniž byste se setkali se zmíněnou knihou, ale málokdo už zná zbytek příběhu. Přátelé dostali Martinovou z Chicaga těsně před psychiatrickým vyšetřením, které by ji pravděpodobně poslalo do léčebny, a ona se přesunula nejprve do Arizony a poté do Peru, kde se skupina údajně kontaktovaných pokoušela založit Opatství sedmi paprsků - mezinárodní centrum vznikajícího hnutí New Age. Když Opatství padlo, jeho propagátoři prostě utekli a zanechali tam Martinovou zcela bez prostředků.

Trvalo jí léta, než se vrátila zpět do USA. Když se jí to konečně podařilo, usadila se v kalifornském městečku Mount Shasta jako Sestra Thedra, což bylo jméno o němž věřila, že ho dostala od mimozemšťanů. S věrností a oddaností hodnou lepší věci žila v relativní chudobě, podporována dary velmi úzkého kruhu předplatitelů jejího bulletinu, a věnovala veškerý svůj čas přednášení mimozemského evangelia světu, který se o ně prakticky nezajímal. Do své smrti v roce 1992 zůstala přesvědčena, že očistné katastrofy a hromadná přistání mimozemšťanů, které oznámila v roce 1954, jsou na pořadu dne.

Balíček stárnoucích fotokopií, které jsem objevil na mediální burze, je kronikou poslední kapitoly jejího příběhu: Bulletin z posledních let jejího života spolu s levně vyvázanou knihou zpráv od mimozemšťanů, které zapsala, a krátká biografie sepsaná krátce po smrti jedním z příznivců. Vzal jsem to všechno domů a několikrát pročetl. Přijde to zpět na burzu, ale některé aspekty tohoto příběhu se zdají být nepříjemně relevantní pro současný stav průmyslového světa.

Můžeme začít významným množstvím lidí, kteří ještě i dnes zůstávají oddáni stejné víře v létající talíře, která provázela Dorothy Martinovou na její podivné životní cestě. Měl jsem řadu rozhovorů s osobou, která je přesvědčena, že jelikož zakořeněné problémy průmyslové společnosti jsou racionálními prostředky neřešitelné, potřebujeme překročit rozum a očekávat záchranu od duchovně osvícených mimozemšťanů. (Nikdy mě nepřestane vyvádět z míry, kolik dnešních lidí si myslí, že "překročit" a "vzdát se" znamená totéž.) Mluvil jsem s jinou osobou, která je při spatření neznámých světel na obloze přesvědčena, že to musí být mimozemská loď, a na tomto základě tvrdí, že pokud může inteligentní druh dosáhnout vyšší technologické úrovně než lidstvo, tedy i lidstvo by mělo být schopno projít současnými nesnázemi a pokračovat ve vývoji.

To všechno tak trochu připomíná víru, že každý otisk kopyta nalezený v lese dokazuje existenci jednorožců, a argument, že nejlepším řešením současné krize zdravotnictví je legendární léčebná síla jejich rohu. Ale odkaz Martinové nám nabízí ještě širší poučení. Víra, která zformovala její životní dráhu, čerpala sílu z děsivého protikladu mezi ideologií pokroku, jež v Americe 20. století dominovala, a sílícím vědomím toho, že trajektorie pokrokem vytyčená směřuje k budoucnosti, jakou by si žádný rozumný člověk nepřál. Heslo Chicagské světové výstavy v roce 1933 - "Věda zkoumá, technologie uskutečňuje, lidstvo souhlasí" - se stalo ideologií nehumánní budoucnosti, jejíž anatomii podal Jacques Ellul v knize Technologická společnost a ve formě satirické fantasy také C. S. Lewis v románu Tamta hnusná síla.

Výsledek volá po analýze v termínech Batesonovy teorie dvojité vazby. Umístěte dítě do rodiny, kde skutečnosti, o nichž lze mluvit, ostře protiřečí jeho zkušenostem, říká Bateson, a obvyklým výsledkem bude mentální onemocnění. Konfrontujte společnost s podobným konfliktem mezi ideologií a zkušeností, a objeví se nové věroučné systémy slibující radikální řešení konfliktu. Čím je oddělení kulturně přijatelných věr a osobní zkušenosti drastičtější, tím bývá výsledný věroučný systém divočejší a apokalyptičtější.

Existuje spousta literatury o revitalizačních hnutích - jak sociologové nazývají masová hnutí, která v dobách drastického sociálního stresu občas vznikají kolem nových věroučných systémů. Některé aspekty hnutí UFO se této kategorii blíží, ačkoli se toto hnutí nikdy nestalo tak masovým jako Tanec duchů mezi indiány amerických plání nebo některé podobné příklady. Sociální tlaky, díky nimž vznikla víra v mimozemšťany, hledají jiná vyjádření, aby víra získala větší ohlas; rozšířené, avšak plytké přesvědčení, že tu a tam se mohou opravdu objevit mimozemšťané, a že na všech těch zprávách o létajících talířích může něco být, nahradila naprostou oddanost Dorothy Martinové.

Právě teď ovšem dvojitá vazba, která vyvolala radikální hnutí 50. a 60. let - zející nepoměr mezi utopickými vizemi pokroku, které zaplavily popkulturu, a manipulativní a nehumánní technokracií, kterou tolik lidí kolem sebe pozoruje - ustoupila vazbě nové. Zatímco důraz té předchozí spočíval na rozpornosti tvrzení, že pokrok je dobrý, nové víry přítomnosti a budoucnosti vznikají kolem teze, že pokrok je nevyhnutelný. Společnost postavená na nezpochybnitelné víře v nekonečné pokračování ekonomického růstu a technologického rozvoje se patrně bude těžko vyrovnávat s budoucností, v níž se dominantními trendy stanou ekonomický pokles a ústup od příliš komplexních, takže neudržitelných technologií. Řekl bych, že není přehnané předpokládat teď vznik masivních revitalizačních hnutí.

Ne všechna taková hnutí budou natolik zjevně pomýlená jako víra Dorothy Martinové v bezprostřední příchod Vesmírných bratří, ačkoliv některá jistě ano - jako například "konec mayského kalendáře" v roce 2012 - mayský kalendář totiž nekončí a mytologie nedávno vzniklá kolem jednoho z jeho cyklů nemá v mayské tradici žádnou oporu. Existují však nepochybně i mnohem rozumněji vypadající fantazie, a ty právě způsobují největší škody, pokud nás odvádějí od kroků, které mohou ulehčit život našich potomků v deindustriální době.

Proto doporučuji čtenářům, aby byli v následujících letech přinejmenším opatrní, pokud se objeví nějaké nové hnutí - jakkoliv může vypadat rozumně a nadějně - tvrdící, že nabízí řešení spirály krizí vznikající kolem dnešní průmyslové civilizace. Vysvětloval jsem mnohokrát, že tyto krize definují spíše obtíž než problém - tedy situaci, která nemůže být v technickém slova smyslu vyřešena, ale je třeba s ní žít. Jenže taková definice odporuje některým nejhlouběji zakořeněným očekáváním naší kultury. Mám podezření, že pokud nevytvoříme jistý neobvyklý stupeň zdravého rozumu, mnoho z nás v příštích letech prodělá nějaký ekvivalent čekání na přilétající talíře.

Zdroj: ZDE