Veřejnosti pomáhají zbavit se pocitu morální paniky vytvořeného stoletím prohibice. Mají uklidnit rodiče dospívající mládeže na celém světě. Jsou to však velmi nezodpovědné sliby, protože je nelze splnit.

Příští týden se ministři z celého světa sejdou ve Vídni, aby rozhodli o mezinárodní protidrogové politice na příští desetiletí. Podobně jako generálové za 1. světové války mnozí z nich budou tvrdit, že vše co je potřeba, je dělat ještě více toho, co jsme dosud dělali. Válka proti drogám ve skutečnosti silně zklamala, v rozvojovém světě způsobila zhroucení zemí, zatímco v těch bohatých se rozšířila závislost na drogách. Pokusíme-li se o spravedlivé vyhodnocení tohoto stoletého boje, musíme dospět k názoru, že byl neliberální, vražedný a bez výsledku. Toto je důvod, proč je časopis The Economist i nadále přesvědčený, že tou nejméně špatnou protidrogovou politikou je legalizace drog.

„Nejméně špatnou“ neznamená dobrou. Ačkoliv by legalizace byla přínosnou pro producentské země, v konzumentských zemích by přinesla (odlišná) rizika. Jak jsme se pokusili níže vysvětlit, mnozí zranitelní uživatelé drog budou trpět. Ale podle našeho názoru jich bude mnohem víc, kteří na tom vydělají.

Důkaz neúspěchu

V současné době Úřad OSN pro drogy a kriminalitu již nehovoří o světu bez drog. Chlubí se tím, že trh s drogami se „stabilizoval“, což znamená, že více než 200 miliónů lidí, tedy téměř 5% světové dospělé populace, stále ještě užívá nelegální drogy, takže se jedná o zhruba stejné procento jako před deseti lety. (Stejně jako u většiny předkládaných fakt o drogách, jedná se jen o odhad: důkazní kázeň je další obětí ilegality.) Výroba kokainu a opia je pravděpodobně přibližně stejná jako před deseti lety, u konopí jsou čísla vyšší. Ve Spojených státech spotřeba kokainu postupně klesala od vrcholu na počátku osmdesátých let, ale tento pokles není rovnoměrný (je stále vyšší než v polovině 90. let) a na mnoha jiných místech včetně Evropy spotřeba naopak vzrostla.

Nelze říct, že by tomu tak bylo pro nedostatek snahy. Jen samotné Spojené státy ročně vydávají kolem 40 miliard dolarů, aby zabránili dodávkám drog na trh. Ročně zatknou 1,5 miliónu svých občanů za drogové trestné činy, až půl miliónu z nich dají do vězení; tvrdé drogové zákony jsou hlavním důvodem, proč se jeden z pěti amerických černochů alespoň jednou v životě dostane za mříže. V rozvojovém světě se zase v ohromující míře prolévá krev. Od prosince 2006 bylo v Mexiku zabito více než 800 policistů a vojáků (a celkový počet mrtvých za rok se pohybuje kolem 6000). Tento týden byl v Guinea-Bissau, která v obchodu s drogami hraje důležitou roli, zavražděn další místní přední politik.

Přesto právě prohibice sama o sobě maří úsilí bojovníků proti drogám. Cena za nedovolenou látku se stanoví spíše podle nákladů na distribuci než na výrobu. Vezměme například kokain: nárůst ceny v řetězu od pěstitele až po spotřebitele je více než stonásobný. Postřikování polí zemědělců herbicidy může místně zvýšit cenu kokových listů až na čtyřnásobek, ale bude mít jen malý dopad na prodejní cenu kokainu na ulici, protože tu určuje riziko při jeho pašování do Evropy nebo do Spojených států.

V dnešní době bojovníci proti drogám tvrdí, že se jim daří zabavovat polovinu z veškeré světové produkce kokainu. Skutečnost je však taková, že za minulý rok ceny na ulici ve Spojených státech vzrostly, zatímco čistota drogy klesla. Přímá souvislost mezi klesající poptávkou po drogách a jejich stoupajícími cenami není zcela objasněná. Na druhé straně existuje dostatek důkazů o tom, že obchodníci s drogami se rychle přizpůsobují narušení trhu. V nejlepším případě účinná represe vyvolá jen přesun výroby jinam. Takto se výroba opia přestěhovala z Turecka a Thajska do Myanmaru a na jih Afghánistánu, kde stojí v cestě snahám západních vojsk porazit Talibán.

Al Capone v globálním měřítku

Ve skutečnosti prohibice místo snížení trestné činnosti napomohla rozvoji organizovaného zločinu v naprosto nebývalém měřítku. Podle odhadu OSN, který je možno považovat za přehnaný, průmysl nelegálních drog ročně vynáší příjmy ve výši 320 miliard dolarů. V západních zemích prohibice dělá zločince z občanů jinak respektujících zákony (ve své době mohl současný americký prezident za své mladické laškování s drogami snadno skončit ve vězení). To také činí drogy ještě nebezpečnějšími: uživatelé závislí na drogách kupují heroin a kokain plné příměsí, mnozí používají špinavé jehly, kterými se vzájemně infikují, dochází k šíření HIV; chudáci, kteří podlehnou cracku nebo pervitinu jsou postaveni mimo zákon a jediní, kdo je „léčí“, jsou jejich dealeři. Ale nejvyšší cenu platí rozvojové země. Dokonce i v tak relativně rozvinuté demokracii jakou je Mexiko, dnes dochází k bojům na život a na smrt se zločinci. Američtí představitelé, včetně bývalého drogového cara, již dali veřejně najevo své znepokojení ohledně "narkostátu“ na svých hranicích.

Selhání drogové války přimělo navrhnout některé z jejích statečnějších generálů, především z Evropy a Latinské Ameriky, aby se místo zavírání lidí do vězení pozornost přesunula k veřejnému zdraví a k „harm reduction“ (např. závislým uživatelům se umožní, aby používali čisté jehly). Tento přístup klade větší důraz na vzdělávání veřejnosti a na léčbu drogově závislých a menší důraz na útoky na rolníky pěstující koku a na trestání uživatelů „měkkých“ drog pro osobní potřebu. To by byl krok správným směrem. Je však nepravděpodobné, že bude dostatečně financován, a nevede k tomu, aby byl ze scény vyřazen organizovaný zločin.

Legalizace by nejen vyřadila zločince ze hry, ale způsobila by přesun drogové problematiky z trestní sféry do sféry veřejného zdraví, v jehož rámci se bude řešit. Vlády by zdanily a regulovaly obchod s drogami, a využily by takto získané finanční prostředky (a miliardy ušetřené na vymáhání zákona trestněprávním aparátem) ke vzdělávání veřejnosti o rizicích užívání drog a k léčbě závislosti. Prodej drog mladistvým by měl být nadále zakázán. Různé drogy by měly i odlišnou úroveň zdanění a regulace. Takový systém by byl neohrabaný a nedokonalý, vyžadoval by neustálý  monitoring a předem těžko odhadnutelné kompromisy. Ceny po zdanění by se měly stanovit na úrovni, která by zajistila požadovanou rovnováhu: ani příliš nízké, aby se podpořilo snižování spotřeby drogy, ale také ne příliš vysoké, aby nepřilákaly zájem černého trhu, a nevedly ke krádežím a prostituci, k nimž se v současnosti závislí uživatelé ze zoufalství uchylují, aby mohli uspokojit svůj návyk.

Získat podporu pro tento nepříliš dokonalý systém v producentských zemích, kde je organizovaný zločin hlavním politickým tématem, by bylo poměrně snadné. Horší je to však v konzumentských zemích, kde se hlavní politické bitvy svádějí okolo otázky závislosti. Mnozí američtí rodiče by možná souhlasili s tím, že legalizace by byla tou správnou odpovědí pro lidi z Latinské Ameriky, Asie a Afriky, možná by dokonce i viděli její užitečnost v boji proti terorismu. Ale jejich bezprostřední obavy by se týkaly jejich vlastních dětí.

Tento strach je z velké části založený na předpokladu, že pokud dojde k legalizaci, drogy bude brát více lidí. Takový předpoklad však nemusí být správný. Neexistuje žádný vztah mezi tvrdými protidrogovými zákony a výskytem užívání drog: občané žijící v zemích s přísnou protidrogovou politikou (především Spojené státy, ale také Velká Británie) užívají více drog, nikoliv méně. Bojovníci proti v drogám, které tato čísla přivádějí do rozpaků, za to kladou vinu údajným kulturním rozdílům, ale i ve velmi podobných zemích tvrdý přístup k drogám přináší jen velmi malé rozdíly v počtu závislých: přísné Švédsko a liberálnější Norsko mají naprosto stejné míry závislosti. Legalizace by mohla omezit jak nabídku (dealery lákající k užívání drog), tak i poptávku (nezakázané ovoce již nebude tolik chutnat). Nikdo si nemůže být jistý, jak to nakonec dopadne. Ale těžko bychom mohli tvrdit, že prodej nějakého produktu, který se stane levnější, bezpečnější a mnohem dostupnější, vzápětí poklesne. Od upřímných zastánců legalizace by bylo rozumné uznat za možné, že užívání drog celkově vzroste.

Přesto ale existují dva důležité argumenty, proč by se s prohibicí mělo skoncovat. Prvním z nich je otázka liberálního principu. Ačkoli jsou některé nelegální drogy pro některé lidi velmi nebezpečné, většina z nich není obzvlášť škodlivá. (Tabák je návykovější než prakticky všechny ostatní drogy.) Většina spotřebitelů nelegálních drog, včetně kokainu a dokonce i heroinu, je užívá jen občas. Dělají to, protože jim poskytují požitek (podobně jako je tomu s whisky nebo cigaretami jejich oblíbené značky). Není úkolem státu, aby jim v tom bránil.

A jak je to závislostí? Tato otázka je částečně pokryta prvním argumentem, protože co se týče souvisejících škod, odpovědnost za ně nese sám uživatel. Ale závislost může také způsobit neštěstí v rodinách, a to zejména u dětí závislých rodičů, a způsobuje širší sociální náklady. To je také důvod, proč by prevence užívání drog a léčba závislostí měly být prioritou protidrogové politiky. Pro to máme náš druhý argument: legalizace nám nabízí příležitost účinně se vypořádat se závislostí na drogách.

Poskytováním poctivých informací o zdravotních rizicích různých drog a úměrným stanovením jejich ceny, by vlády mohly spotřebitele směrovat k těm nejméně škodlivým. Prohibici se nikdy nepodařilo zabránit šíření sofistikovaných drog vymyšlených v laboratořích. Legalizace by mohla podpořit legitimní farmaceutické společnosti ve snaze vylepšit drogy, které lidé berou. Prostředky získané z daní a ušetřené na represi vládám umožní zajistit léčbu závislých uživatelů, což by byl způsob, jak legalizaci učinit politicky přijatelnější. Úspěch rozvinutých zemí v odrazování lidí od kouření tabáku, který je také zdaněn a regulován, nám dává důvod k naději.

Kalkulovaný hazard, nebo další století neúspěchů?

Náš časopis se poprvé vyjádřil pro legalizaci drog už před 20 lety (viz článek). Dnes po novém přezkoumání důkazů (viz článek), se nám prohibice zdá ještě škodlivější než dřív, zejména pro chudé a slabé tohoto světa. Legalizací se drogová scéna zločinců úplně nezbaví, protože podobně jako u alkoholu a cigaret bude docházet k daňovým únikům a k nedodržování předpisů. Ani to automaticky nevyléčí zhroucené státy jako Afghánistán. Naše řešení je nedokonalé, ale zjevný neúspěch trvající již celé století je dobrým argumentem pro to, abychom se o ně pokusili.

Zdroj The Economist, 5. 3. 2009, připravila Bushka Bryndová