Na podporu svého návrhu uvádí Kotrba různé údaje, ty však nejsou dobře podloženy a myšlenku rozchodu příliš nepodporují. Příkladem budiž poměr 1:10 mezi duchovními a věřícími. Budeme předpokládat, že duchovní jsou věřící a že jde o počet státem placených pracovníků v poměru k členstvu církví a jiných náboženských uskupení. To zjistit nelze. Řada církví nemá žádnou evidenci členstva. Především římskokatolická církev netuší, kolik členů (podle svých vnitřních předpisů) má na území státu. A i kdybychom vzali za základ sčítání lidu (poslední ovšem bylo před osmi lety a situace mlže už být výrazně odlišná), počet pokřtěných bude jiný a počet aktivních členů zcela jiný a nesnadno zjistitelný. K římskokatolické církvi se přihlásilo zaokrouhleně 2 700 000 obyvatel a počet placených pracovníků duchovní péče dává poměr 1:1000, což je dost velký rozdíl proti tomu, co píše Štěpán Kotrba.

O zpovědním tajemství se autor bohužel nevyjadřuje jednoznačně. Zřejmě překlepem se stalo, že o něm říká, že "je není za žádných okolností prolomitelné," ale podle souvislosti se zdá, že je potvrzuje. Na podporu této praxe hovoří právně kodifikovaná profesní etika i v dalších oborech, např. lékařské tajenství.

Církve jsou i podle (dvakrát novelizovaného) zákona 3/2002 Sb. registrovány jako české právnické osoby ("právní osoby" neexistují). Obyvatelé v nich sdružení se musí řídit českým právním řádem stejně jako jiní občané. To není nutno teprve zajišťovat. Ústavní pořádek, konkrétně Listina základních práv a svobod ve své čl. 16 uznává svrchovanost a autonomii občanů a náboženskou aktivitu konanou jednotlivci individuálně nebo společně nepodmiňuje žádným státním souhlasem, potvrzením, uznáním či čímkoli jiným. Registraci nabízí jako možnost těm subjektům, které si to přejí. Náboženské společnosti mají už po tisíciletí vlastní pravidla a stát jim do toho nemluví. Buddhisté mají Vinaja pitaku, soubor předpisů vzniklých mimo hranice státu, totiž v Indii kolem 1. stol. před n. l. Židé mají Tóru zapsanou především v Bibli a v Talmudu. Tyto velmi podrobné předpisy byly také formulovány mimo hranice našeho státu a nikomu to nevadí. Podobné je to u dalších církví a náboženských společností. Jejich vnitřní předpisy nekolidují s právními normami státu. Česká právo nerecipuje např. římskokatolické kanonické právo, jak to činí i některé země EU a nezdá se, že by to někdo požadoval. Svrchovanost českého, v tom i konfesního práva není tedy třeba teprve zajišťovat. Ta již platí.

Není zcela jasné, co Kotrba míní "vykazováním majetku." Požaduje, aby např. náboženské společnosti poskytovaly státu inventární soupis židlí ve svých pracovnách a podobně? Jakou svou činnost mají "církve a církevní právnické osoby" vykazovat. Neblížíme se tím pomalu ke státnímu dohledu nad církvemi zavedenému v souvislosti s právními normami o hospodářském zabezpečení církví z r. 1949? Platí pro některé občany, že jejich majetek je jejich záležitostí a pro jiné, handicapované členstvím v církvích, že tento majetek je ve zvláštním režimu? Jistě není nutno odsouhlasit požadavek některých náboženských subjektů na možnost podnikání za zvýhodněných podmínek. O tom se vede spor již nejméně deset let. A v levé části politického spektra se pochopitelně objevuje požadavek, aby náboženské subjekty nebyly privilegovány.

Požadavek Štěpána Kotrby, aby církve či církevní právnické osoby ručily za své závazky "veškerým svým majetkem" se jeví jako přebytečný. I to už je splněno. Protože nejde o podnikatelské subjekty, nelze tam plně uplatnit různé modely ručení plynoucí z vlastnictví a spoluvlastnictví fyzických osob, z přesně definované účasti osob na společnostech s ručením omezeným a podobně.

Autor navrhuje, aby porušení podmínek vedlo k odejmutí registrace. I to však dnešní zákon umožňuje. Označení nějakého náboženského subjektu za církev nebo za náboženskou společnost má už dnes stejné právní účinky. Návrhy, aby byla nějaká povinná konstrukce názvů uskupení starých leckdy tisíce let je malicherné. Názvy jako např. Jednota bratrská, Obec křesťanů, Federace židovských obcí nebo Ústředí muslimských obcí nemění nic na tom, že jsou z hlediska zákona v režimu "církví a náboženských společností."

Zákaz vázat vstup do církve na ekonomické podmínky jde přímo proti tomu, co týž autor, Štěpán Kotrba požaduje jinde. Nemá-li činnost náboženských uskupení v dlouhodobém výhledu financovat (ani v poslední zbývající části refundace mezd) stát, je nutno, aby náboženské společnosti podporovaly něčím na způsob členských příspěvků (ať se nazvou jakkoli) jejich členové. Některé církve si demokraticky odhlasovaly, že jim členové poskytují 10% svého příjmu. Tyto církve prosperují štědrostí svých členů a pro pokrytí svých aktivit nepotřebují podporu státu. Sankce při výstupu (či přestupu) má pravděpodobně jen římskokatolická církev, ale nutno uznat, že jsou to sankce ryze symbolické. Požadavek na písemnou formu vystoupení vychází z Kotrbova mylného předpokladu, že církve o příslušnosti jednotlivých obyvatel k nim vědí.

I to nejbanálnější občanské sdružení má vnitřní stanovy v nich určeny sankce při neplnění členských povinností. Pouze církvím (pravděpodobně i jiným náboženským uskupením) by to Štěpán Kotrba zakazoval. Možná má představu, že církve mohou zavírat lidi do vězení, pokutovat či dokonce popravovat. Ve skutečnosti jejich tresty mají ráz např. odloučení od přijímání některých svátostí. O něčem takovém sotva budou rozhodovat české soudy.

Autorova představa, že snad církve mohou nějakými mocenskými prostředky nutit ženy k sexuálnímu styku je nanejvýš bizarní. Pochopitelně, že hinduismus, buddhismus, judaismus, křesťanství i islám mají svou partnerskou etiku, ta se ale nijak nedotýká státního práva. Čistě právně vzato je dobrovolná. Případný tlak je spíše psychologický. Spíše než na právní omezování je třeba, aby se spíše dobrovolné organizace než stát snažily o osvětu a podporu svobodného rozhodování v náboženských a etických otázkách. Stejně groteskní je autorova představa, že by snad na státních školách byla náboženská výchova povinná. Dosavadní právními normami podpořená praxe je taková, že jsou-li na státní škole zájemci o tuto vždy nepovinnou výuku, škola pro ní bezplatně poskytuje prostor a vyžaduje (především v zájmu žáků) splnění státních předpisů, zejména o učitelské způsobilosti osob, které výuku poskytují. Otázkou je, obstojí-li občas prosazovaná praxe povinné náboženské výchovy na tzv. církevních školách (nejde vždy o církve).

Štěpán Kotrba si přeje, aby oprávnění "duchovní činnosti" v nápravných zařízeních a v armádě poskytoval stát, jakoby to snad bylo jinak. Podobně se těžkými bojovými nástroji dobývá do dveří dokořán otevřených, když žádá, aby náboženské vysílání televize a rozhlasu veřejné služby bylo označeno jako náboženské vysílání nebo aby náboženské subjekty žádaly o vysílací licenci za stejných podmínek jako ostatní subjekty.

Autor výslovně připouští nepřesnosti a prosí o shovívavost. Poukázání na omyly je přátelskou službou. S čím však nelze souhlasit, je celková tendence návrhů způsobit (snad nechtěně) nepřátelskou rozluku náboženských společností a státu. Podnětem pro autora jsou opoziční návrhy na další novelizace českého konfesního práva. Přeje si, aby sociální demokracie byla ve svých návrzích důslednější a radikálnější. Chtěl bych mu připomenout, že nábožensky orientovaným občanům poskytuje právě jejich víra impulsy k zápasu o sociální spravedlnost. Sociální demokracie ve světě ani u nás už není ideologicky jednobarevná. V ČSSD se zformovala aktivní Platforma pro sociální a náboženský dialog, která z takové motivace vychází. Podporuje sociálně kritickou a sociálně kreativní roli náboženství. Spolupráce nábožensky orientovaných lidí na politickém zápasu a na správě věcí veřejných je podmíněna tím, že jsou pokládáni za rovnocenné partnery. Návrhy zákonů by měly podporovat přátelskou spolupráci náboženských subjektů se státem a politickými proudy bez vrchnostenských tendencí se vzájemným respektem, s uznáváním autonomie a nezávislosti zúčastněných stran v mezích ústavního pořádku.