Ale o to mi opravdu nejde, protože zajímavější v dnešní situaci je, že se Jesenská na konci toho textu ptala (překládám z němčiny), jestli opravdu budeme někdy žít vedle sebe, Němci, Češi, Francouzi, Rusové, Angličané, aniž bychom si navzájem dělali bolest, aniž bychom se museli nenávidět, aniž bychom si ubližovali. Jesenská dodala otázku, zda si jednoho dne státy opravdu budou tak rozumět, jak to dělají jedinci, jestli hranice mezi zeměmi padnou tak jako mezi lidmi, když se sblíží.

Její reportáž končí větou: "Jak by to bylo hezké, tohle zažít!" A zajímavým a vlastně neočekávaným způsobem se to její toužebné přání vyplnilo, i když s Ruskem je to ještě trochu jinak než s ostatními národy. Mohla by se z toho radovat, kdyby nezemřela r. 1944 v koncentračním táboře v Ravensbrücku, kdyby se nenarodila už v roce 1896. A ona by rozuměla, proč bychom měli být rádi, že existuje Evropská unie a že bychom měli mít obavy, jestli tahle ještě vlastně docela mladá mezinárodní společnost přežije tu hospodářskou krizi, která nás čeká. A co vy, je vám to také jasné?