Já jsem se taky cítila, když jsem náhodou jela někam na západ, jako méněcenný východní Hotentot - tím spíš, že jsem se anglicky ve škole neučila (jen rusky a španělsky, na vysoké německy) a musela jsem se pak učit až jako dospělá. Problémy jsme neměli jenom s jazykem, problémy jsme měli i s tím, že na západě byli v našem oboru nesrovnatelně dál. Všichni se mezi sebou znali, my jsme nikam jezdit nemohli a s naší socialistickou vědou jsme na tom valně nebyli... a to i přesto, že někteří lidé dělali opravdu dobré a chytré věci. Na západ od našich hranic se ale informace o tom dostávaly zřídka.

Myslím si ale, že situace se změnila a teď má každý mladý člověk šanci. My jsme samozřejmě na náš uzavřený restriktivní systém doplatili. Už se nám nepodaří nikdy dohnat to, co jsme v těch letech ztratili (např. i to, že se už nikdy nenaučíme pořádně anglicky). Naší dnešní studenti jsou na tom ale teď úplně jinak. Proto má smysl se dívat do budoucna a neplakat nad tím, co bylo, nic tím nezměníme. A co se týče handicapu, že se člověk narodil s tím, že nikdy neuvidí Řím, bych si starosti nedělala. Na světě jsou nejspíše miliardy lidí, kteří nikdy neuvidí Řím a většina z nich je možná šťastná i tak. Možná, že jsou šťastní, že se alespoň nají a mají střechu nad hlavou, protože ani to není pro ně samozřejmostí.

Můj otec celý můj život pociťoval jako velkou křivdu, že se nemohl podívat do svého rodiště, do Vídně. Snil a mluvil o tom celá léta, nakonec se tam ve svých 70 letech zase podíval. Zdál se mi být zklamaný. I když stále sledoval dění ve Vídni, nebyla to ta Vídeň z jeho vzpomínek. Nejhorší přání jsou asi ta splněná....